Deinotherium: dávný obr z Evropy, jehož kly směřovaly opačně. Sesterská linie slonů, která vymřela

Dnes si pod pojmem „pravěký slon“ většina lidí představí mamuta, chlupatého obra z doby ledové. Jenže dávno předtím, než se mamuti objevili na světě, tu žil jiný kolos.
Ještě větší, starší a zvláštnější.
Říkalo se mu Deinotherium giganteum – doslova „strašlivé zvíře“. Ale ve skutečnosti to byl spíš mírný obr než strašidlo. Jen měl tu smůlu, že se narodil do světa, který později zmizel.

Zhruba před deseti miliony let vypadala Evropa úplně jinak než dnes. Tam, kde dnes stojí Alpy, se teprve zvedaly hory. Česká kotlina byla pokrytá mělkými jezery a řekami. Všude rostly lesy plné fíkovníků, magnólií a cypřišů. Vzduch byl teplý a vlhký, jako v dnešní Malajsii. A mezi stromy se pomalu pohyboval obr s kly, které směřovaly dolů jako obrácené srpy.

Deinotherium. Zvíře, které připomínalo slona, ale vlastně jím ještě nebylo. Představte si tělo vysoké čtyři metry, vážící přes deset tun, s krátkým chobotem a hlavou, která se lehce skláněla dopředu. Když se pohnul, země pod ním duněla. Ale jinak byl klidný. Nehonil, nelovil, jen lámal větve a spásal listí.

To první, čeho si na jeho lebce všimnete, jsou kly. Nevedly z horní čelisti dopředu jako u slonů, ale z dolní čelisti dolů a dozadu. Vypadaly jako dva háky, zakřivené pod bradu. Dlouho nikdo nevěděl, k čemu mohly sloužit. V 19. století, když paleontologové objevovali první lebky, si vědci představovali, že šlo o zbraň – že jimi Deinotherium trhalo protivníky. Jenže to by nešlo. Kly by se při takovém pohybu lámaly.
Dnes se spíš ví, že je používal k strhávání větví, trhání kůry nebo vyrývání kořenů.
Možná jimi dokonce pomáhal chobotu – jako když ruka a prsty pracují spolu.
Byl to obrovský, pomalý zahradník třetihor, který si vybíral nejšťavnatější větve a kůru stromů. Jeho lebka je důkazem, že v přírodě se i to, co vypadá podivně, nakonec vždycky ukáže jako chytré řešení.

Deinotherium nežilo v otevřené krajině, ale v blízkosti řek, jezer a mokřadů. Bylo to zvíře, které milovalo stín a vlhko. Některé nálezy kostí pocházejí z míst, která tehdy byla pobřežními deltami nebo lužními lesy. Zřejmě trávil hodně času i ve vodě – nejen kvůli chladu, ale i proto, že právě tam rostla jeho potrava.

Měl těžké tělo, dlouhé nohy a široké chodidla, která rozkládala váhu stejně jako u dnešních slonů. Z chování pravděpodobně připomínal něco mezi dnešním slonem a hrochem – pomalý, rozvážný, ale s obrovskou silou, pokud se cítil ohrožený.

Když se Deinotherium objevil, byl králem světa. Žádný jiný savec nebyl větší. Na kontinentu žily žirafy, nosorožci, prakoně a první šavlozubé kočky – ale žádný z nich by si na něj netroufl. Mohl jít kam chtěl. A v jeho stopách rostly nové stromy, protože když kácel větve, otevíral lesní koruny a světlo mohl dopadnout na půdu.

Když v roce 1836 německý paleontolog Johann Jakob Kaup popsal první kostru, byl ohromen. Lebka byla dlouhá přes metr a působila hrozivě. Proto jí dal jméno Deinotherium giganteum – „strašlivé obrovské zvíře“. Ve skutečnosti ale nebylo strašlivé, spíš majestátní.

Vědci brzy zjistili, že nejde o přímého předka slonů, ale o sesterskou větev – samostatnou čeleď zvanou Deinotheriidae. Ta se od větve vedoucí k dnešním slonům oddělila už před čtyřiceti miliony let. Z původně drobných býložravců, kteří připomínali dnešní damany, se postupně vyvinuli obři s kly a choboty.

Je to zvláštní paradox: jejich nejbližší příbuzní jsou dnes malí tvorové žijící na skalách v Africe a na Blízkém východě – damani. Díváte se na ně a jen těžko uvěříte, že sdílejí rodokmen s tvorem, který vážil víc než náklaďák.

Zbytky Deinotheria se našly po celé Evropě – od Německa přes Maďarsko, Rumunsko, Řecko až po Ukrajinu. Zajímavé je, že i na našem území žil jeho příbuzný. Z českého miocénu, tedy z doby před asi deseti miliony let, pocházejí úlomky zubů a kosti nalezené v severních Čechách a na Moravě. Znamená to, že i tady, v tehdy tropické krajině, se pomalu pohyboval obr, který trhal větve chobotem.

V Evropě se zřejmě vyskytoval po statisíce let ve stabilních populacích. Byl součástí ekosystému, kde se střídaly teplé a vlhké epochy. Ale pak se svět začal měnit.

Před asi dvěma miliony let se klima začalo ochlazovat. Léto bylo kratší, zimy delší a deště ubývaly. Tam, kde dřív rostly lesy, se objevily travnaté pláně. A s nimi přišla nová zvířata – předci dnešních slonů, nosorožců a koní.

Deinotherium, zvyklé na vlhké lesy, neumělo přežít v otevřené krajině. Byl to specialista – a specialisté mají v dějinách evoluce těžký osud. Nemohl se přizpůsobit na tvrdé, suché trávy, neuměl přejít na jinou potravu. Ztrácel území, slabší jedinci hynuli, a nakonec zmizel.

Nebylo to náhlé vymření jako po dopadu asteroidu. Byl to pomalý zánik – ústup za ústupem, dokud po něm nezůstaly jen kosti v bahně. Zřejmě poslední jedinci žili ještě v Africe, když už na Zemi kráčel člověk.

Dnes můžete lebky Deinotheria vidět v několika evropských muzeích. Ve vídeňském Přírodovědném muzeu, ve Frankfurtu, Budapešti nebo Paříži stojí vystavené čelisti, které působí téměř jako sochy. Když se k nim postavíte, dívají se na vás z výšky, z ticha, a máte pocit, že vás pozoruje něco z jiného světa.
Kly se stáčejí k zemi jako kamenné prsty a v dutinách lebky je stále cítit hmota, která kdysi nesla chobot a dech. Je to zvláštní pocit – uvědomit si, že tenhle obr kdysi stál tam, kde stojíte nyní vy. Jen místo lidí kolem něj rostly kapradiny, fíkovníky a prales.

Deinotherium nebyl tvor, který by vzbuzoval hrůzu. Byl to spíš pomník klidu. Příroda v jeho době byla bohatá, pomalá, bez hluku. Jeho kroky určovaly rytmus krajiny – ne rychlost, ale trpělivost. A když svět ztratil svou zeleň, ztratil i Deinotherium.

Dnes po něm zůstaly jen zkamenělé lebky a náznak tvaru, který předcházel slonům.
Ale zároveň i připomínka, že i ten největší tvor může zmizet, když se změní svět, na který byl zvyklý.

Zdroje:

https://www.fossilguy.com/gallery/vert/mammal/land/deinotherium/index.htm

https://en.wikipedia.org/wiki/Deinotherium

https://www.nationalgeographic.com/science/article/news-deinotherium-fossils-crete-mythology-paleontology

https://bspg.snsb.de/august-2024-deinothere/?lang=en

https://www.thoughtco.com/deinotherium-terrible-mammal-1093190

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/deinotherium/