Článek
Obchod jako místo ke zkoušce asertivity? Spíš místo k ukázce charakteru
Asi nejlepším místem pro ukázku toho, jaký je člověk doopravdy a jak přistupuje k ostatním, je podle mého názoru obchod. Nebo ještě nemocnice. Tam se ale naštěstí projeví lidskost u jiných, co jsou nablízku. V obchodě už tolik ne.
Už na studiích jsem si říkala, že s dětmi bych pracovat nemohla. Buď jste jednou nohou v kriminále za to, že se jim něco stane, nebo když potřebujete výchovně zasáhnout (ačkoliv tohle mají dělat rodiče) a tu možnost nemáte. Není to vždy, ale někdy člověk tu chuť má a říká si, kde se co stalo špatně.
To si takhle jdu do nejmenovaného obchodu s potravinami, kde v okamžiku mojí přítomnosti na prodejní ploše není zase tak moc lidí. Člověk se může více porozhlédnout. Uvidí postarší manželský pár, který zkoumá zeleninu, dalších několik lidí, mapujících možnou chuť a zdraví prospěšné mléčné výrobky a malou rodinku, čítající mladou maminku věkově tak do 35, tatínka 40+, ověnčeného samými řetízky, náušnicemi a dle jeho postoje a pohybu nejspíš takový ten typ, co má za to, že je králem. A za ním cupitající malá holčička tak kolem 7 let, která nestíhá absorbovat všechen ten ruch okolo.
Právě ona holčička s tatínkem mě přiměla později zamyslet se nad tím, jaké hodnoty asi od svých rodičů dostává a zda má na některé věci stejný názor. Zatímco si prohlížím úsek s mléčnými výrobky, slyším vzdáleně, jako tatínek na holčičku haleká, aby už šla, že nemají čas si všechno prohlížet. Otočím se a vidím, že holčička se snaží mít stejné tempo, jako má její táta, ale v jednu chvíli ho nestíhá. Aby ho dohnala, proběhne kolem regálu s kávou, kde zavadí o stojan, čímž spustí menší ,,kávovou lavinu“. Asi 4 balení dopadnou na zem. Holčička se zarazí a zastaví, zmateně se dívá na popadané zboží. Je vidět, že váhá – utíkat za tatínkem, aby vše stihla, nebo chvíli zůstat, vše posbírat a vrátit? Rozhodnutí jí ulehčí táta, který se pro ni vrátí, popadne za ruku a odvádí pryč.
U regálu
Tak snad to seberete a vrátíte zpět, ne? Ne, to je obchodní duch
Nestihne ovšem s holčičkou odejít ani metr, protože k nim rázně kráčí zaměstnanec obchodu a slušně řekne otci holčičky, aby tu popadanou kávu zvedl a vrátil do regálu, když to shodili. Nejspíš čekal, že ho poslechne, to se ovšem přepočítal. Otec s holčičkou neměl v plánu se vůbec vracet, jen prošel kolem něj a houkl, že to zvedat nebude, že to spadlo samo. Na argument, že bylo vidět, jak holčička do regálu vrazila a shodila to vše, nereagoval a řekl, že od toho jsou zaměstnanci, aby zboží dali do regálu, to je prý ,,obchodní duch“.
Asi bych měla v tu chvíli jako zaměstnanec obchodu problém udržet emoce na uzdě a být v klidu. Na jazyku bych měla nejspíš peprnou odpověď. Zaměstnanec obchodu není od toho, aby uklízel po zákazníkovi jím nadělaný nepořádek, kor když ještě ví, jak nepořádek vznikl. Když jsem se na procházejícího otce s holčičkou podívala, jen rychle prošel kolem a jen zdůraznil, že pospíchají, když mu dcerka nejspíš ve své dětské řeči sdělovala, že budou mít problém.
Ačkoliv bývám většinou spíše svědkem toho, jak rodiče dětem odmítnou něco koupit, a pak vidím takové dětské dramatické výkony, že by to bylo na předání Oscara (to je křik, svíjení se na zemi, pláč, házení vším možným do okolí), tady jsem si říkala, jaký vzor má to dítě do života? Ano, jde jen o popadané zboží, nic nebylo znehodnoceno, k úrazu taky nikdo nepřišel a šlo o malé množství. Ale po stránce principu tohle bylo pro mě dost zarážející. Já, která si vždycky říkala, že s dětmi je to zkouška trpělivosti a veškeré nervové soustavy, jsem přehodnotila svoje dosavadní mínění. Děti nikdy nebudou hodní ke svému okolí, neuklidí po sobě, budou na sebe zlí, pokud to uvidí v tom největším životním vzoru, který mají před sebou – totiž své rodiče.
Byli jste někdy v obchodě svědky toho, že by dítě něco provedlo/poškodilo, ale rodič se k celé události tak, že není povinný danou věc spravit/ohlásit? Zejména, když ho k tomu vyzve personál obchodu?
Zdroje:
Zkušenost autorky
