Gillian Anderson: Zářila v Aktech X, ale sama bojovala s úzkostmi. Někdy měla pocit, že umírá

Kdo v 90. letech sledoval Akta X, nejspíš si Gillian Anderson pamatuje jako vážnou, trochu odměřenou agentku Danu Scullyovou. Ženu, která se jen tak něčeho nezalekla a na všechno chtěla mít nějaké rozumné vysvětlení. Jenže představitelka slavné televizní postavy měla sama období, kdy se jí život docela vymykal z rukou. Trpěla úzkostmi, zažívala panické ataky a někdy se skutečně bála, že umírá. A to všechno v době, kdy ji znal skoro celý svět a zdánlivě měla všechno, co si mladá herečka může přát.

Gillian Anderson se narodila 9. srpna 1968 v Chicagu. Její rodina se ale poměrně často stěhovala, nějakou dobu žila v Portoriku a potom v Londýně. Právě tam Gillian strávila velkou část dětství. Když jí bylo jedenáct, rodiče se rozhodli vrátit do Spojených států a usadili se v Grand Rapids v Michiganu.

Pro Gillian to nebyla zrovna příjemná změna. V Anglii byla za Američanku, v Americe zase mluvila s britským přízvukem. A děti si podobných věcí samozřejmě všímají. Aby mezi spolužáky tolik nevyčnívala, začala svůj přízvuk měnit. Jenže pocitu, že nikam pořádně nepatří, se tím nezbavila.

V pubertě se navíc začala dost bouřit. Obarvila si vlasy, nosila punkový účes, pila alkohol a s rodiči se často hádala. Jednou ji dokonce zatkli, když se s dalšími mladými lidmi vloupala do školy. Nebyla to tedy zrovna vzorná studentka. Ostatně spolužáci ji ve školní ročence označili za jednu z těch, u kterých je nejpravděpodobnější, že skončí ve vězení.

Gillian ale později přiznávala, že za jejím chováním bylo i něco jiného. Měla problémy sama se sebou, cítila se nejistě a některé věci prostě nezvládala. Už jako čtrnáctiletá proto začala chodit na terapii. Tehdy asi netušila, že se k psychoterapeutům bude vracet ještě mnoho dalších let.

K herectví se dostala na střední škole. A docela ji to chytlo. Nakonec vystudovala divadelní obor na DePaul University v Chicagu a potom se vydala do New Yorku. Hrála v divadle, chodila na konkurzy a přivydělávala si jako servírka. Žádná velká sláva. Spíš takový ten běžný život začínající herečky, která pořád doufá, že se jednou objeví příležitost, díky níž se konečně prosadí. A ona se skutečně objevila.

V roce 1993 se Gillian přihlásila na konkurz do připravovaného seriálu Akta X. Tvůrci hledali představitelku agentky FBI Dany Scullyové, která měla společně s Foxem Mulderem vyšetřovat nejrůznější podivné případy. Gillian bylo 24 let a před kamerou toho za sebou mnoho neměla. Přesto roli získala. Jejího kolegu si zahrál David Duchovny.

Zpočátku se vůbec nevědělo, jestli bude mít seriál úspěch. Sama Gillian později vzpomínala, že počítala snad jen s několika natočenými epizodami. Ostatně televize každoročně zkoušely spoustu nových projektů a většina z nich poměrně rychle skončila. Jenže Akta X diváky nadchla.

Najednou se o seriálu mluvilo všude. Lidé řešili mimozemšťany, tajné vládní projekty a samozřejmě také vztah obou hlavních postav. Z Gillian a Davida se během krátké doby staly hvězdy. Pro mladou herečku to musel být zvláštní pocit. Ještě nedávno obcházela konkurzy a teď se její tvář objevovala na titulních stránkách časopisů. Fanoušci ji poznávali na ulici, novináři chtěli rozhovory a televize další a další epizody. A právě v tom byl problém. Gillian se s nově nabytou slávou nestíhala pořádně srovnat. Navíc pracovala v tempu, na které nebyla zvyklá.

Akta X se z velké části natáčela ve Vancouveru. Pracovní dny byly dlouhé, často trvaly dvanáct až šestnáct hodin. Někdy se pracovalo i šest dní v týdnu. A když zrovna nebylo natáčení, čekaly herce rozhovory, fotografování nebo další povinnosti. Gillian byla prakticky pořád v jednom kole.

V té době se u ní začaly objevovat panické ataky. Zpočátku možná ani pořádně nechápala, co se s ní děje. Najednou jí bylo zle, měla zvláštní tělesné pocity, tuhnuly jí končetiny a někdy se jí zhoršovalo vidění. Později dokonce popisovala prožitky, které připomínaly halucinace. A hlavně ten strach. Obrovský, těžko vysvětlitelný strach, že se děje něco strašného. Že umírá, případně že ztrácí rozum.

Kdo nikdy panickou ataku nezažil, může si ji představovat jako nějakou silnější nervozitu. Jenže tak jednoduché to není. Člověku se může rozbušit srdce, špatně se mu dýchá, motá se mu hlava a někdy má pocit, že se každou chvíli zhroutí. A přitom nemusí být v žádném skutečném nebezpečí. Gillian později uvedla, že podobné stavy zažívala téměř denně. Trvalo to déle než rok. A přesto dál natáčela.

Je docela zvláštní představit si, že žena, která před kamerou vyšetřovala ty nejděsivější případy a působila naprosto klidně, mohla jen o několik hodin dříve prožít něco takového. Sama si později své problémy spojovala s pracovním vypětím, tlakem okolí i věcmi, které si nesla už z dětství. Sláva zkrátka přišla příliš rychle. A ona se navíc snažila všechno zvládnout, nikomu nepřekážet a nezklamat.

Do toho všeho přišly velké změny v osobním životě. V roce 1994 se Gillian provdala za Clyda Klotze, který pracoval u filmového štábu Akt X. Ještě téhož roku otěhotněla. Pro tvůrce seriálu to znamenalo trochu komplikaci, protože těhotenství agentky Scullyové se do tehdejšího příběhu zrovna nehodilo. Nakonec si scenáristé poradili. Scullyová byla v seriálu unesena a na nějakou dobu zmizela.

Dne 25. září 1994 se Gillian narodila dcera Piper. Porod proběhl císařským řezem, takže herečka potřebovala čas na zotavení. Jenže natáčení pokračovalo a ona se přibližně po deseti dnech vrátila před kameru. Deset dní po operaci břicha. A s novorozeným dítětem doma.

Dnes se nad něčím takovým člověk asi pozastaví. Tehdy ale Gillian nechtěla produkci způsobovat problémy. Navíc měla pocit, že se od ní očekává, že všechno zvládne. Tak to prostě zkusila. V jednom z prvních natáčených dílů naštěstí její postava většinu času ležela v nemocnici v bezvědomí. Ani to ale neznamenalo, že by měla skutečný klid. Později vzpomínala, že pro ni bylo velmi těžké být odloučená od dcery. Trápily ji také poporodní psychické obtíže. Někdy plakala a přála si být doma, jenže místo toho musela pracovat.

A příliš dobře se jí nevedlo ani v manželství. Vztah s Klotzem se postupně rozpadal a v roce 1997 se rozvedli. Gillian později přiznala, že během tohoto období bývala na natáčení tak rozrušená, že jí maskéři museli zakrývat stopy po pláči. Diváci samozřejmě nic netušili. Viděli jen Danu Scullyovou, která se jako obvykle snažila přijít věcem na kloub.

Přestože jí Akta X přinesla obrovskou popularitu a také řadu ocenění, Gillian postupně začala mít pocit, že jí seriál bere příliš mnoho ze života. Několikrát uvažovala, že odejde.

Jenže ono se to snadno řekne. Byla hlavní představitelkou jednoho z nejúspěšnějších televizních seriálů své doby. Na natáčení závisela práce spousty dalších lidí a ona sama věděla, jak mimořádnou příležitost dostala. A tak zůstávala.

Pomáhala jí terapie, ke které se ostatně vracela už od dospívání. Začala se také věnovat meditaci. Potřebovala se naučit alespoň na chvíli vypnout, nemyslet na práci a neřešit pořád dokola, co všechno musí udělat. Sama později vysvětlovala, že pro ni psychoterapie nebyla jen možnost, jak se vypovídat. Potřebovala někoho, kdo jí dokáže říct i nepříjemné věci. Kdo jí nebude všechno schvalovat, ale pomůže jí pochopit vlastní chování. A také se musela naučit říkat ne. Což pro ni zjevně nebylo vůbec snadné.

Když v roce 2002 původní seriál skončil, rozhodla se pro změnu. Přesunula se do Británie a začala se mnohem více věnovat divadlu a jiným rolím. Nechtěla strávit zbytek kariéry jen jako ta herečka z Akt X.

Postupně se objevila v řadě filmů a seriálů. Zahrála si například ve snímku Poslední skotský král, později v kriminálním seriálu Pád a velký úspěch zaznamenala také v Sexuální výchově, kde ztvárnila sexuální terapeutku Jean Milburnovou. V Koruně si zase zahrála Margaret Thatcherovou. Za tuto roli získala Zlatý glóbus i cenu Emmy. Zkrátka dokázala, že není herečkou jediné role. Ačkoli pro mnoho diváků už asi navždy zůstane především Scullyovou.

Gillian Anderson se postupně začala o svých psychických obtížích vyjadřovat veřejně. Nesnažila se předstírat, že má všechno vyřešené a že se z někdejších problémů jednoduše dostala. Ostatně úzkosti se jí v určité podobě vracely i později. Už ale podle svých slov nebyly tak silné jako v době nejhorších panických atak.

V roce 2017 vydala společně s novinářkou Jennifer Nadelovou knihu We: A Manifesto for Women Everywhere. Věnovaly se v ní mimo jiné sebevědomí, vztahům, strachu a tomu, jak snadno se člověk může ztratit ve snaze vyhovět ostatním. Gillian při této příležitosti znovu mluvila o terapii i vlastních zkušenostech.

Zajímavé je, že ani po tolika letech nepůsobila jako někdo, kdo objevil nějaký zázračný návod na spokojený život. Spíš připouštěla, že na sobě musí pořád pracovat. Má sklony přetěžovat se, brát na sebe příliš mnoho povinností a potom zjišťovat, že jí nezbývá čas na odpočinek. S tím ostatně zápasí spousta lidí, kteří nikdy před kamerou nestáli.

Gillian se ostatně nikdy netajila tím, že chodí na terapii. Poprvé ji rodiče k psychoterapeutovi poslali už v dospívání, kdy s ní měli docela dost starostí. A později se k terapii sama vracela. Někdy pravidelně, jindy podle toho, co zrovna prožívala. Neviděla na tom nic špatného. Ostatně když člověka něco bolí, také jde k lékaři. Tak proč by měl být problém zajít za někým, kdo mu pomůže vyznat se ve vlastní hlavě? Navíc sama poznala, že některé věci z dětství se s člověkem táhnou mnohem déle, než by si přál.

Když se dnes člověk podívá na některý ze starých dílů Akt X, možná by ho ani nenapadlo, co se tehdy dělo mimo kamery. Dana Scullyová si zachovávala chladnou hlavu i ve chvílích, kdy kolem ní umírali lidé nebo se objevovaly nejrůznější příšery. Gillian přitom někdy bojovala sama se sebou a s úzkostmi, které přicházely zdánlivě bez důvodu.

Dnes už o tom dokáže mluvit. A možná je dobře, že se k těmhle nepříjemným vzpomínkám vrací. Protože když někdo vidí úspěšnou herečku na červeném koberci, snadno získá dojem, že takový člověk musí mít báječný život. Jenže co se děje doma, po natáčení nebo třeba uprostřed noci, když všichni ostatní spí, to už na žádné fotografii vidět není.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/stage/2004/mar/15/theatre1

https://people.com/gillian-anderson-returned-to-x-files-10-days-after-giving-birth-8624347

https://www.cbsnews.com/news/gillian-anderson-and-jennifer-nadel-on-we-a-manifesto-for-women-everywhere/

https://www.gilliananderson.ws/transcripts/98/98suntimes.shtml

https://www.standard.co.uk/culture/theatre/investigating-gillian-7384783.html

https://www.theguardian.com/stage/2015/feb/08/gillian-anderson-on-therapy-rebellion-and-being-weird

https://www.gilliananderson.ws/transcripts/16_19/17youmag.shtml