Článek
Kdybychom se mohli vrátit do Evropy před třiceti tisíci lety a vstoupili do nějaké z těch hlubokých jeskyní, které dnes obdivujeme kvůli krápníkům, asi by nás přivítal jiný zvuk než ticho.
Duté praskání kostí, těžký dech, škrábání drápů po kameni. Pach rozkladu a zvětralé krve.
To nebylo doupě medvěda – to byla říše hyeny jeskynní, jednoho z nejneúprosnějších tvorů doby ledové. Dravce, který se nebál vlků, lvů ani člověka.
Kostra hyeny jeskynní
Královna mrazivých nocí
Hyena jeskynní, latinsky Crocuta crocuta spelaea, byla evropská příbuzná dnešní africké hyeny skvrnité. Společného předka měly dávno – někdy před čtyřmi sty tisíci lety – a pak se jejich cesty rozdělily.
Africké hyeny zůstaly v teplých savanách, zatímco ty evropské se vydaly na sever a přizpůsobily se zimě, jakou si dnes jen těžko představíme.
Fosilie ukazují, že obývaly téměř celý kontinent – od Pyrenejí až po Ural, od Itálie po Sibiř. Stopy po nich se našly i u nás: v Moravském krasu, v jeskyni Pekárna, ve Sloupsko-šošůvských jeskyních i v Předmostí u Přerova. Všude tam zůstaly stejné podpisy – rozlámané kosti, ohlodané lebky, obrovské čelisti a zkamenělé výkaly, kterým se říká koprolity.
Hyena jeskynní byla mohutnější než její dnešní africká sestřenice. Samci vážili klidně přes metrák, samice bývaly menší, ale často agresivnější. Měly širokou lebku, krátký čenich a čelisti, které dokázaly drtit kosti jako lis. Když se zakously, nebylo úniku.
Tichá síla a vůdčí samice
Z toho, co o nich víme, žily hyeny ve smečkách, podobně jako dnes ty africké. Ale měly jiný svět. Místo slunce a prachu – vítr, sníh a ticho. A stejně jako jejich příbuzné měly smečky, kde vládly samice. Byly silnější, dominantnější a často i větší než samci. Měly v těle víc testosteronu, takže měly povahu, která se s ničím a nikým nemazlila.
Lovily ve skupinách a přitom dokázaly být i trpělivými mrchožrouty. Uměly se přizpůsobit – když byla kořist, lovily. Když nebyla, braly, co zbylo. Z jejich nalezišť víme, že dokázaly rozkousat i stehenní kost mamuta, aby se dostaly k dřeni, kterou jiná zvířata neuměla využít.
V krajině, kde každý kousek potravy znamenal přežití, to byla obrovská výhoda. Hyena nepohrdla ničím – mrtvým koněm, zbytkem soba, ani kostmi, které nechal lev.
Ilustrace hyen živících se na zdechlině pravěkého medvěda
Jeskyně, které nepatřily lidem, ale hyenám
Mnohé jeskyně, které dnes známe jako archeologické lokality, byly tehdy doupaty hyen. Když tam později přišli lidé – nejdřív neandertálci, potom Homo sapiens – museli o místo zápasit. V některých lokalitách se střídají vrstvy ohnišť a vrstvy kostí, které tam nanosily hyeny. Vypadá to, jako by si jeskyni doslova půjčovali – lidé přišli na zimu, odešli, hyeny se vrátily.
V těch vrstvách se našly i lidské kosti s otisky zubů. U některých jde o staré zbytky, které zvířata roztrhala až po smrti, u jiných možná o oběti přímých útoků.
Je těžké říct, co se tehdy stalo, ale jisté je, že člověk se hyen bál. V noci, kdy kolem tábora svítily jen ohně a tma byla všude kolem, musel být jejich smích – to pronikavé chraplavé vytí – tím posledním zvukem, který chtěl slyšet.
A přesto, stejně jako u lvů a medvědů, člověk hyenu obdivoval. V některých jeskyních byly nalezeny lebky, uložené záměrně, někdy i s jinými kostmi. Možná měly magický nebo rituální význam. Možná to byl způsob, jak si tu sílu „usmířit“.
Archeologie zubů a kostí
Hyena jeskynní po sobě zanechala ohromné množství stop. Kromě kostí obětí i celé „archivy“ vlastního života – kosti mláďat, zuby, čelisti, zkamenělé výkaly. Na nalezišti Předmostí u Přerova se našly pozůstatky desítek jedinců, včetně mláďat. To naznačuje, že šlo o oblast, kde hyeny rodily i vychovávaly mladé.
Jejich zuby a lebky jsou doslova zázrak síly. Když vědci měřili tlak, který čelisti dokázaly vyvinout, vyšlo jim číslo kolem 4 000 newtonů – to znamená, že rozkously stehenní kost dospělého soba, jako by byla z křídy. A pak jsou tu ty koprolity – zkamenělé výkaly, které vypadají na první pohled jako obyčejné kameny. Když se ale rozříznou, jsou plné mikroskopických úlomků kostí, zubů a srsti. Hyeny tak dokázaly strávit skoro všechno. Byly prostě recyklačními stroji pleistocénu.
Konec ve chvíli, kdy se svět oteplil
Hyeny jeskynní přežily několik ledových období. Byly tvrdé, chytré a odolné. Ale když se svět začal měnit, nedokázaly už najít místo. Konec přišel pozvolna, zhruba před 12 tisíci lety. Jak se klima oteplovalo, stepní krajina mizela a místo ní se rozšiřovaly lesy. S nimi zmizela i velká zvířata, která hyeny lovily – sobi, koně, bizoni. A do jejich jeskyní vstoupil člověk – se zbraní, ohněm a rozumem.
Pro velké šelmy to byl začátek konce. Nešlo o přímé vyhubení, spíš o pomalu uzavíraný kruh. Méně potravy, méně prostoru, víc konkurence. Hyeny ustupovaly dál na východ, do chladnějších oblastí, kde se udržely nejdéle. Poslední stopy po nich pocházejí z okolí Uralu a západní Sibiře. Pak zmizely. A v jeskyních, které dřív naplňovaly hlukem, zůstalo ticho.
Ilustrační obrázek
Jak se z dravce stala legenda
Dlouho po jejich vymření lidé nacházeli hromady kostí a netušili, odkud se vzaly.
Ve středověku se věřilo, že jde o pozůstatky „draků“ nebo „obrů“. Teprve v 18. století vědci pochopili, že ty kostry nejsou lidské ani mytologické – ale zvířecí. A že jeskyně, kde leží, byly kdysi plné života.
Dnes už víme, že hyena jeskynní byla blízká příbuzná té africké, jen větší a přizpůsobená chladu. Genetické studie ukazují, že evropská populace byla dlouho izolovaná, ale občas ji doplňovali jedinci z jižnějších oblastí. Znamená to, že se dokázaly přesouvat na obrovské vzdálenosti, sledovat stáda, překračovat zamrzlé řeky a hory.
Z pohledu ekologie měly nezastupitelnou roli. Uklízely krajinu od mrtvých zvířat, bránily šíření nemocí, rozkládaly kosti. Byly posledním článkem potravního řetězce – bez nich by tundra byla plná rozkladu a zápachu.
Hyena v lidské představě
Na rozdíl od lvů nebo mamutů se hyena na stěnách jeskyní objevuje jen zřídka. Možná nebyla „hodna obdivu“. Lovci z doby kamenné kreslili to, co chtěli uctívat – a hyenu spíš respektovali ze strachu. Byla symbolem smrti, temnoty, hladu. A přece se jejich cesty křížily. Člověk i hyena byli lovci, kteří sdíleli stejný prostor, stejnou kořist a často i stejný úkryt. Možná proto o ní lidé mluvili i dávno poté, co zmizela. V mnoha kulturách se hyena objevuje jako stvoření mezi světy – ne živé, ne mrtvé, něco mezi. To všechno začalo už v době, kdy její vytí znělo mezi skalami Evropy.
Zdroje:
https://www.scientificamerican.com/blog/laelaps/well-spotted-a-new-look-at-the-cave-hyena/
https://europe.factsanddetails.com/article/entry-833.html
https://www.hunebednieuwscafe.nl/2025/08/the-cave-hyena-dustbin-of-the-steppes/
https://eartharchives.org/articles/the-cave-hyenas-of-ice-age-europe/index.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Cave_hyena
https://sloupskososuvske.caves.cz/en
