Článek
Tak takhle jsem to zaparkovat fakt nechtěla
To si takhle užíváte vyhlídkovou jízdu, kdy si jako pasivní řidič uděláte pohodlí na sedadle spolujezdce, obdivujete kolegyni v jejích řidičských schopnostech a pozorujete okolí. Na křižovatce se rozhlédnete a zahlásíte, jestli něco jede, abyste aspoň trochu byli něčím užiteční a dál silniční provoz nehlídáte. Takové aktivity v autě mám ráda, nechat se vézt a užívat si, že nemusím točit volantem, a hlavně dávat pozor na jedoucí auta.
Jako (ne)řidičce mi vždy dělalo problém parkování, pokud tedy jsem neměla štěstí a neměla k dispozici v případě silnic u obchodu 3×3 metry, kam se prostě člověk musel trefit, i kdyby nechtěl. V případě silnic někde u lesů jako pověstné světélko naděje pro mě vždy funguje nějaký plácek, dostatečně velký na to, aby se tam vešel nákladní kamion, i když tam třeba parkuje jen starší Fabia. Prostě ne, já musím parkovat na samotce, izolovaná od všech ostatních. Fakt nechci nikoho škrábnout a do něčeho najet, na to jsem moc velký smolař. A mít odhad, že se tam trefím, a ještě zvládnu otevřít dveře? Tak takový zázrak mi fakt nehrozí.
Proto mám vždy i tendenci kolegyni tleskat, když zaparkuje nebo srovnává auto v úzkém prostoru, kde mi moje hlava hlásí, že dle fyzikálních zákonů by to parkování z mého úhlu pohledu prostě nemělo být možné, to auto se tam nevejde. A pokud ano, už nejspíš nikdy nevyjede. Kolegyně vždy mávne rukou, že tohle je v pohodě, i když já jí v duchu posílám obdivné gratulace, pomalu ocenění Řidič roku, protože absolutně nechápu, jak se jí tohle mohlo podařit.
A tak si tak jednou jedeme do obchodu něco vyzvednout, parkovat musí kolegyně mezi dvěma auty, která tu vzdálenost mají opravdu malou. Zacouvá, vytočí, ale bohužel pro velikost auta se nevejdeme, takže to chce větší prostor. I když se kolegyně pokusí ještě jednou, auto hlásí, že tady to nepůjde. Zatímco já jsem v myšlenkách u představy, že bych se do té mezery netrefila ani jedním ze zadních světel, kolegyně je tam nacouvaná alespoň půlkou auta, takže mít ještě několik málo centimetrů k dispozici, vešla by se. S povzdechem, že ,,tohle se opravdu nepovedlo“ popojedeme kousek dál. Tohle se opravdu nepovedlo? Z mého úhlu pohledu minimum prostoru, jiní řidiči by řekli, že by to možná šlo tak na pátý pokus. Já bych to dala tak možná na miliontý pokus s tím, že bych ale bohužel v daném prostoru nejspíš parkovala kolmo, zadkem na chodníku a předkem bych vyčuhovala do silnice. Ne, milá kolegyňko, tady byl na vině nedostatek prostoru, nikoliv to, že se to ,,nepovedlo“.
Parkovací místa
Když parking, tak takovým stylem, že vedle mě už nikdo… promiňte
Ne, že bych nechtěla ostatním lidem dopřát místo vedle sebe. Ale když parkuju, tak opravdu to musí být tak, aby nalevo vedle mě minimálně jedno volné místo bylo, napravo zrovna tak. Představa, že bych se měla trefit mezi dvě zaparkovaná auta, to je pro mě nadlidský výkon. I když je fakt, že někdy se mi nepovede ani to, a nechtěně to auto strefím doprostřed na čáru, ohraničující prostor pro jedno auto. A pak se docela zapotím, když se snažím auto srovnat a nevypadat jako dement, který s tím autem netrefí ani do dost velkého ohraničeného prostoru. Nu, aspoň lidé na parkovišti mají zábavu.
Co se týče parkování, mám ještě hodně co zlepšovat a myslím, že ještě nějakou dobu bude potřeba, aby v ,,mém parkovacím prostoru“ nebylo na několik metrů na každou světovou stranu jediné auto. Jedině tak bude nejspíš zaručen úspěch. A všem řidičům, co to zvládnou napoprvé jakýmkoliv způsobem do, ostatními vozidly omezeného, možného prostoru, tak gratuluji, protože absolutně nechápu, jak to děláte. 😊 opravdu je tam toho místa tolik? To jedině, pořídit si auto s parkovacím asistentem. A je po problému, alespoň v mém případě.
Anketa
Zdroje:
Zkušenost autorky
https://www.citymove.app/post/tipy-pro-podelne-parkovani-jak-ho-zvladnout-elegantne-a-bez-stresu
