Článek
Dnes nám připadá samozřejmé, že si můžeme obléknout, co chceme, nebo si dát k snídani šálek kávy. Jenže v minulosti to tak jednoduché nebylo. Úřady kdysi lidem mluvily i do věcí, do kterých by si dnes asi málokdo nechal zasahovat. Třeba do toho, jestli si mohou obléknout hedvábné šaty, kolik zlata smí mít žena u sebe nebo co si mají v neděli nasadit na hlavu. A nebyla to jen nějaká doporučení. Podobná pravidla opravdu platila a kdo je porušil, mohl mít docela nepříjemné problémy.
Když si dnes na internetu vyhledáte nejpodivnější zákony světa, vyskočí na vás kdeco. Někde se prý nesmí chodit pozpátku, jinde zpívat ve vaně a údajně existuje i zákon, podle kterého nesmíte nosit v kapse zmrzlinu. Člověk se tomu zasměje, možná to pošle někomu známému. Jenže když začne pátrat, odkud se takové historky vlastně vzaly, často zjistí, že to s jejich pravdivostí není zrovna slavné. A přitom se vůbec nemusíme uchylovat k podobným výmyslům. Skutečné dějiny nabízejí podivných zákazů víc než dost. A některé jsou docela dobře zdokumentované. Stačí se podívat do starých zákoníků nebo dobových městských nařízení. Zjistíme, že naši předkové museli řešit věci, nad kterými bychom dnes nejspíš jen nevěřícně kroutili hlavou.
1. Římské ženy nesměly vlastnit příliš mnoho zlata
Ve starověkém Římě se roku 215 př. n. l. objevil zákon známý jako Lex Oppia. Řím tehdy válčil s Kartágem a válečné výdaje představovaly obrovskou zátěž. Úřady proto začaly omezovat okázalý přepych. Zákon se zaměřil především na ženy. Nesměly mít více než půl unce zlata, nosit určité nápadně barevné oděvy ani se běžně vozit kočárem po městě. Výjimku představovaly některé náboženské slavnosti.
Zajímavé je, že když se později začalo jednat o zrušení zákona, římské ženy proti němu veřejně vystupovaly. Nakonec byl roku 195 př. n. l. skutečně zrušen. Už tehdy se tedy vedly spory o to, nakolik smí stát rozhodovat o soukromém životě.
2. Služebná si nesměla dovolit hedvábnou kabelku
Italské město Lucca vydalo roku 1308 pravidla, která dnes působí skoro jako návod, jak poznat společenské postavení člověka podle oblečení. Ženy pracující jako služebné nesměly nosit hedvábné měšce ani některé ozdoby ze zlata, stříbra či hedvábí. Zakázané byly také vlečky a oděvy z příliš drahých látek. Předpis dokonce řešil některé druhy obuvi.
Nešlo přitom jen o snahu zabránit rozhazování peněz. Tehdejší společnost byla přísně rozdělená a oblečení mělo každému na první pohled prozradit, kam patří. Když se služebná oblékala podobně jako zámožná měšťanka, narušovala tím zavedený pořádek.
Za porušení pravidel hrozily pokuty. A úřady dokonce podporovaly udávání těch, kdo se oblékali příliš okázale.
3. Ve Florencii vadily i ozdobné knoflíky
Dnes jsou knoflíky tak obyčejnou součástí oblečení, že jim sotva věnujeme pozornost. Ve středověké Florencii ale mohly představovat docela výrazný symbol bohatství.
Bohaté ženy si nechávaly šít šaty zdobené drahými knoflíky, někdy dokonce s perlami nebo drahokamy. Městským úřadům se to příliš nezamlouvalo.
Předpis z poloviny 14. století proto zakazoval určité luxusní ozdobné knoflíky na ženských oděvech. Neznamenalo to samozřejmě, že by Florenťanky nesměly používat knoflíky vůbec. Vadila především jejich nákladná výzdoba.
Florencie podobných pravidel přijala celou řadu. Úřady se snažily omezovat přepych, zatímco zámožní obyvatelé neustále hledali nové způsoby, jak dát své bohatství najevo.
4. Na svatbě nesmělo být příliš mnoho jídla
Představte si, že chystáte svatbu, máte dost peněz a chcete pozvat širokou rodinu. Jenže do příprav zasáhne městská rada a začne řešit, kolik hostů smíte pozvat a kolik jídel se může objevit na stole. Přesně taková omezení existovala v renesanční Itálii.
Takzvané zákony proti přepychu totiž neřešily pouze šaty a šperky. V některých městech se vztahovaly také na svatební hostiny, počet pozvaných nebo množství podávaných chodů.
Svatba byla příležitostí ukázat majetek celé rodiny. A právě to se úřady pokoušely držet na uzdě. Jak připomíná newyorské Metropolitní muzeum umění, podobná pravidla se vztahovala dokonce i na to, jak dlouho směla nevěsta nosit své svatební šaty a šperky.
5. Kdo neměl dost peněz, nesměl nosit hedvábí
V 17. století se v americkém Massachusetts usadili puritáni, kteří si zakládali na skromnosti a přísných mravech. Jenže jedna věc je hlásat skromnost a druhá se jí opravdu řídit. I mezi puritány se totiž našli lidé, kteří se rádi pěkně oblékali. A když na to měli peníze, proč by si nemohli dopřát třeba dražší krajku nebo nějakou ozdobu?
Jenže právě to začalo místním úřadům vadit. Vydávaly proto různá nařízení, která měla přepych v oblékání omezit. A v roce 1651 přišly s jedním docela zvláštním zákonem. Kdo neměl majetek v hodnotě alespoň 200 liber, nesměl nosit některé hedvábné pokrývky hlavy, drahé krajky ani zlaté a stříbrné ozdoby.
Přitom nešlo o to, že by takové věci byly zakázané úplně všem. Bohatí je nosit mohli. Takže když si třeba méně majetná žena našetřila na nějaký pěkný kousek oblečení, ještě to neznamenalo, že si ho směla vzít na sebe. Podle úřadů se zkrátka měla oblékat tak, jak odpovídalo jejímu majetku.
A pokud se tím neřídila? Mohla dostat pokutu. Takže ani vlastní šatník tehdy nebyl tak docela soukromou záležitostí.
6. Angličané museli v neděli nosit vlněné čepice
V Anglii roku 1571 přijali zákon, který lidem určoval, co mají nosit na hlavě. A nebylo to jen doporučení. Muži a chlapci starší šesti let, s výjimkou příslušníků vyšších společenských vrstev, měli o nedělích a svátcích nosit čepice vyrobené z domácí vlny.
Důvod byl především hospodářský. Anglie měla významný vlnařský průmysl a zákon měl podpořit domácí výrobce. Zajímavé je, že skutečné čepice z této doby se dochovaly. Některé jsou dnes součástí muzejních sbírek v Londýně.
7. Ve Švédsku zakázali pití kávy. A ne jednou
Káva dnes patří ke Švédsku skoro stejně neodmyslitelně jako skořicové pečivo. V 18. století se ale tamním úřadům příliš nezamlouvala. První zákaz přišel roku 1756. A rozhodně nebyl poslední. Švédsko během následujících desetiletí zakázalo kávu opakovaně, naposledy na počátku 19. století.
Nešlo přitom jen o obavy ze zdravotních účinků. Dovážená káva představovala výdaj, který zatěžoval hospodářství. Úřady chtěly omezit závislost na zahraničním zboží. Jenže lidé se svého oblíbeného nápoje vzdávali neradi. Káva se pila dál, někdy načerno. A kdo zákaz porušil, mohl dostat pokutu. V některých obdobích se dokonce jména provinilců zveřejňovala v novinách.
Nakonec zvítězila káva. Dnes už si asi málokdo při švédské přestávce na kávu, známé jako fika, vzpomene, že jeho předkové mohli mít kvůli stejnému nápoji problémy s úřady.
8. V Paříži potřebovaly ženy povolení k mužskému oblečení
Francie bývá spojována s módou, Paříž obzvlášť. Jenže ne vždycky si tam člověk mohl obléknout, co se mu zrovna líbilo. A ženy už vůbec ne. V roce 1800 totiž pařížská policie vydala nařízení, které jim zakazovalo nosit mužské oblečení, pokud k tomu neměly zvláštní povolení. Šlo hlavně o kalhoty, které se tehdy považovaly za výhradně mužskou záležitost.
Takže když chtěla žena chodit v kalhotách, měla si nejprve dojít na policejní prefekturu. Což je samo o sobě dost absurdní. Jenže tehdy byly představy o tom, co se pro ženu sluší a co už ne, poněkud jiné. Kalhoty nebyly jen kus oblečení. Souvisely také s tím, jaké místo měla žena ve společnosti, a oblékat se jako muž znamenalo překračovat hranice, které byly tehdy považovány za samozřejmé.
S postupem let ale začalo být celé nařízení trochu nepraktické. Třeba když se mezi ženami rozšířila jízda na kole. V dlouhých sukních se sice jezdit dalo, ale pohodlné to zrovna nebylo. A podobné to bylo s jízdou na koni. Úřady proto koncem 19. a začátkem 20. století některé výjimky připustily. Kalhoty se zkrátka pomalu dostávaly i do ženského šatníku, ať se to někomu líbilo, nebo ne.
Nařízení z roku 1800 ovšem nikdo výslovně nezrušil. Postupně se přestalo používat, přestalo se na něj brát ohled a nakonec o něm většina lidí nejspíš ani nevěděla. Až se k němu po mnoha letech někdo zase vrátil.
Bylo to v roce 2013. Francouzská vláda tehdy musela na dotaz ohledně starého předpisu reagovat a vysvětlila, že už nemá žádné právní účinky. Odporoval totiž zásadě rovnosti mužů a žen.
Je ale potřeba říct, že to neznamená, že by ještě krátce předtím ženy v Paříži porušovaly zákon pokaždé, když si oblékly džíny. Tak to opravdu nebylo. Zákaz byl už dávno neúčinný. Jen se na něj zkrátka nikdy pořádně nesáhlo a zůstal po něm dokument, který připomínal dobu, kdy i tak obyčejná věc jako dámské kalhoty dokázala zaměstnat policii.
9. V Anglii se úřady pokusily omezit počet chodů při jídle
Přepych se kdysi neměřil jen podle šatů. Důležité bylo také to, co člověk jedl a kolik toho dokázal nabídnout svým hostům. V Anglii byl roku 1336 přijat zákon, který měl omezit příliš nákladné stolování. Běžné jídlo mělo mít nejvýše dva chody, při významných svátcích byly povoleny tři.
Na první pohled to může působit jako starověká obdoba dnešních výživových doporučení. Jenže o zdravou stravu tady vůbec nešlo. Úřady se obávaly, že lidé utrácejí za okázalé hostiny příliš mnoho peněz. A že se méně majetní snaží napodobovat bohaté, přestože si to nemohou dovolit.
Zákon tak vlastně řešil něco, co známe i dnes. Snaha ukázat ostatním, že se máme dobře, může být někdy dražší, než si můžeme dovolit. Rozdíl je v tom, že tehdy se do počtu chodů pokoušel mluvit přímo stát.
10. V Japonsku zakázali podávat některé živočichy v šógunově kuchyni
V Japonsku na konci 17. století vládl šógun Tokugawa Cunajoši. A ten měl na zacházení se zvířaty poněkud jiné názory než většina jeho současníků. Vadilo mu jejich zbytečné zabíjení a postupně začal vydávat nařízení, která je měla chránit. Což by samo o sobě nebylo nic špatného. Jenže některá pravidla byla na tehdejší poměry dost nezvyklá a lidem občas pořádně komplikovala život.
Všechno přitom nezačalo psy, jak se někdy uvádí. Už v roce 1685 například zakázal používat v šógunově kuchyni některé druhy živočichů, mimo jiné ptáky, měkkýše a krevety. A postupně přibývala další nařízení. Týkala se psů, koček, koní a dalších zvířat. Nešlo tedy o jeden velký zákon, který by najednou zakázal jejich zabíjení, ale o řadu různých opatření, která se během let měnila a doplňovala.
Nejvíc se ovšem proslavil svou ochranou psů. Právě kvůli nim si také vysloužil přezdívku Psí šógun. Psi se za jeho vlády těšili mimořádné pozornosti a úřady měly dohlížet na to, aby se s nimi špatně nezacházelo. Jenže něco jiného je vydat nařízení a něco jiného přimět všechny obyvatele, aby se jím řídili. Zvlášť když některé zákazy zasahovaly do zvyklostí, které lidé považovali za úplně normální.
Není proto divu, že se jeho politika nesetkávala jen s pochopením. Některá opatření byla přísná a jejich dodržování se kontrolovalo. Ačkoli Cunajoši zřejmě věřil, že dělá správnou věc, ne každý z jeho poddaných to viděl stejně.
Dodnes se o něm někdy mluví jako o podivínovi, který měl raději psy než lidi. To je ale dost zjednodušený obrázek. Jeho nařízení vycházela také z tehdejších náboženských a morálních představ. Každopádně to byl panovník, za jehož vlády se i zacházení s obyčejným toulavým psem mohlo stát záležitostí státních úřadů.
Všechny tyto zákazy mají jednu věc společnou. Většinou nevznikly jen proto, že by si nějaký panovník usmyslel lidem znepříjemnit život. Často za nimi stály hospodářské zájmy, náboženské představy nebo snaha udržet společenské rozdíly.
To, co dnes vypadá jako naprostý nesmysl, mohlo tehdejším zákonodárcům připadat docela rozumné. Otázkou samozřejmě zůstává, nad kterými z našich současných pravidel budou za několik staletí podobně kroutit hlavou naši potomci.
Zdroje:
https://www.sec.state.ma.us/divisions/mhc/archaeology/exhibits/cross-street.htm
https://blogs.loc.gov/law/2011/10/sumptuous-sumptuary-laws/
https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/03585522.2021.2000489#d1e139
https://www.livius.org/sources/content/livy/livy-periochae-31-35
https://www.londonmuseum.org.uk/collections/v/object-90560/cap/
https://www.metmuseum.org/de/perspectives/renaissance-fashion-and-dress-codes
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC5059174/
https://www.contrarium.org/wp-content/uploads/2020/06/2019-Issue-124-Medieval-Fashion-T-Creus-copy.pdf
