Článek
Dodržovat dietní opatření? To zvládnu
No, více jsem se už splést nemohla. Dietními opatřeními myšleno povolené potraviny jako vařené brambory bez slupky, libové maso, piškotové pečivo, jogurty a několik dalších věcí, to neznělo nijak děsivě. Ovšem pro mě, která je zvyklá si ráno dát před odchodem do práce snídani v trochu jiném složení, to těžké bylo. Takže následovaly piškoty v jogurtu. Docela mě překvapilo, že můj žaludek mě neseřval hned na první dobrou a byl rád, že mu něco přišlo.
Během dne si člověk občas dal piškotovou ňamku, která nevadila a k obědu vařené brambory se zeleninou. No, na jednu stranu jsem to brala tak, že jednou za čas očista neuškodí. Jenom se modlit, aby to žaludek zvládl. Ten se tedy trochu vzpouzel, byl zvyklý na jiné věci, ale i tak fungoval, takže to zase až tak moc hrozné nebylo. A já chápala, proč si kolegyně ráno dají k snídani jogurt a max. si do něj něco přidají. Ono to vážně většině lidem postačí, to jen já jsem trochu jídlem zhýčkaná. No, možná je čas se nad sebou zamyslet.
Do konce dne jsem to na této stravovací vlně zvládla a v napětí očekávala, co přijde další den. Upřímně jsem už brambor a zeleninu nechtěla ani vidět, ale v duchu jsem si říkala, že budu za tohle ještě ráda, protože po konzumaci přípravku na pročištění už nebudu moct ani to. A tak jsem s vděkem do sebe ládovala jogurt, aby žaludek tolik nekřičel. Už se kamarád vzpouzel, takže jsem začala mluvit sama k sobě a prosila ho, aby to ještě vydržel.
Nastal den, kdy jsem měla vypít přípravek na vyčištění. Trochu jsem se toho bála, protože jsem slyšela ze všech stran, jaký je to dryják, který se musí pít. Nakonec to jako dryják nepůsobilo, alespoň ne na první pokus. Trochu jako Aulin na bolest hlavy, smíchaný s citronkou. Horor pro mě představovala povinnost vypít do 4 hodin alespoň 1,5 litru tekutin. Pro někoho, kdo pitný režim moc nedodržuje, to byla vážně osobní výzva. Takže naředěný jablečný džus a už jsem poslušně zásobila ledviny. A do jedné hodiny přišly účinky. Na toaletě by člověk mohl prakticky spát. První dávka s džusem byla snesitelná, u druhé už měl člověk chuť všechno vylít a džusu se již nikdy nedotknout. Ale hurá, zvládla jsem to. A ani druhý den při vstávání tělo neprotestovalo. Můžu vám říct, opakovaně jsem mu děkovala. Zvládne fakt extrémy. I proto, že 4 dny před zákrokem jsem se vážila, z 54,5 kg jsem při téhle proceduře měla váhu 53,5 kg. Takže tělo zvládalo na jedničku.
To nic nebude, za chvíli to bude všechno za vámi
S třesoucíma se rukama a nohama, protože nervy pracovaly na plné obrátky, jsem se dostavila na gastroskopické oddělení. No, dnes jsem na recepční moc štěstí neměla. Nejprve mi přístroj odmítl vydat lístek, ačkoliv jsem dvakrát mačkala tlačítko „Koloskopie“, poté jsem už stiskla tlačítko „Objednání“ s tím, že situaci s omluvou vysvětlím. Samozřejmě stále nic nevyjíždělo. Mezi tím sestřička vyvolávala číslo, patrně moje, protože nikdo jiný nebyl v čekárně. Když vyšla, trochu sarkasticky řekla, že tam asi mačkám všechno možné. S omluvou jsem jí vysvětlila, že bych ráda koloskopii, protože jsem objednaná, ale přístroj nic nevydává. Vím, že chvíli trvá, než lístek vyjede, ale tady se nedělo nic. Sestřička nedůvěřivě stiskla tlačítko a trochu ji zaskočilo, že stále žádný lístek nevyjel. Vyjel až o několik vteřin později, ovšem to se k tomu připojily další lístečky, které se kvůli mně natiskly. Na její větu „Hm, teď nám to tady vyjede asi desetkrát“ jsem jen chabě odvětila, že tolikrát jsem to zase nestiskla a šla k ní do recepce.
Sestřička si sedla za počítač, na mě vzhlédla a zeptala se pouze: „No a co chcete?“ Vysvětluji tedy podruhé, že jsem objednaná na koloskopii a předkládám všechny potřebné papíry. Ty si vezme, zapíše, dá mi k podpisu souhlas s uspáním a provedením vyšetření a pošle mě do čekárny, kde si pro mě již přijde jiná pracovnice. Ta se dostaví do 2 minut a s úsměvem mě vítá u vyšetření. Tak to už je jiná a trochu ze mě nervy odpadnou. Vysvětluje mi, co se bude dít a kam budu po vyšetření převezena. Poučí mě, co si mám na sebe obléknout a odnese mi věci do pokoje. V kabince se převléknu a následně jsem vyzvána jinou sestřičkou, abych vešla do místnosti, kde se vyšetření provede. Tady ovšem nastoupí nervy opět, takže nerozumím ani lehce rozvitému příkazu „Posaďte se a nohy dejte tak, aby…“. No, na rovinu, byla jsem tak mimo, že jsem absolutně nechápala, co že to mám udělat. To naštěstí personál pobavilo a znovu, trochu zjednodušeně mi bylo řečeno, jak se mám posadit. Zmohla jsem se jen na omluvný úsměv a lehla na lehátko. Sestřička mě uklidňovala, že nemusím být nervózní. To už ovšem pan doktor, který mi prováděl gastroskopii a neměl to se mnou právě lehké, s úsměvem sdělil, že jsem trochu nervák, ale že to bude dobré, známe se 😊 Sestřičky moc milé, takže jsem si říkala, že už nebude žádný problém.
Problém byl, když mi vpíchli látku, po které se mi začala šíleně motat hlava a nastoupila bolest. Na motání hlavy jsem zvykla, ale tohle byl extrém. Všimly si toho i sestřičky, protože jsem musela vypadat jako někdo, kdo vidí ve při pohledu na strop ve vzduchu poletovat mimozemšťana. Jelikož jsem se nějak ke spánku nechystala, vpíchli mi ještě něco, po čem jsem očividně usnula okamžitě.
Infuze
Když jsem pomalu přicházela k sobě, sestřička mnou jemně zatřásla, aby se zeptala, jak mi je a přikryla mě dekou, takže jsem se mohla zachumlat do tepla. Pospala jsem si, než jsem přišla kompletně k sobě, mezitím mi ještě byl několikrát měřen tlak, s čímž jsem tedy nepočítala. Měla jsem za to, že po výkonu jenom spím na pokoji a po ,,vyspání se do růžova“ půjdu s doprovodem domů. A už vůbec jsem nechápala, proč nade mnou visí průhledný sáček.
Když mi sestřička přišla sundat kanylu, vysvětlila mi, že během zákroku jsem šla dolů s tlakem (kolik jsem měla, mi nesdělila), takže pro jistotu nasadili infuzi. Tak teď už to chápu. A vzhledem k dietě a prázdnému žaludku se možná tohle dalo i čekat. Vyšetření dle lékaře dopadlo dobře, takže už zbývalo jen odpochodovat domů. Převlékla jsem se zpět do svého oblečení a říkala si, že když je mi takhle fajn, tak zvládnu domů dojít sama. To opravdu nedojdeš, sdělovaly mi nohy, které se začaly klepat, sotva jsem se na ně postavila. Dobře, takže počkám na doprovod a vzhůru domů. Další lékařský zážitek za mnou. Kromě toho, že v případě štěstí vám lékaři řeknou, že vám nic není, je tohle vždycky okamžik, kdy si člověk uvědomí, jak by měl být tělu vděčný za to, kolik toho vydrží.
Anketa
Zdroje:
Zkušenost autorky
https://www.nzip.cz/rejstrikovy-pojem/90
