Mám přítele, nemám na tebe čas. Vážně stačí tak málo, aby se zapomnělo na přátelství?

Ze začátku kamarádky

Při jakékoliv nové příležitosti, ať už při zábavě, výletu nebo navštěvování stejné školy může člověk navázat přátelské kontakty. Některé vydrží několik let, jiné se rozpadnou po ukončení společné aktivity. Já si při studiu na vysoké škole přivydělávala v obchodě, kde jsem se seznámila se stejně starou holčinou, říkejme jí Marie. V průběhu času jsme spolu začaly podnikat různé akce, jezdily jsme příležitostně na výlety, pomáhaly si, když to bylo možné. Bylo to fajn mít někoho, s kým můžete klábosit o nejrůznějších věcech, vyměňovat si názory a mluvit o tom, co chceme od života.

Marie se mi později svěřila, že má přítele, u kterého si není úplně jistá, jestli je ten pravý. Chtěla s ním trávit hodně času, což zase on nechtěl. Já v té době byla nezadaná, takže opravdu jsem byla ta poslední, kdo by mohl v takové problematice udílet rady. Jediné, co jsem mohla říct, bylo, že pokud jsou ti dva pořád spolu, že Mariin přítel by asi rád ocenil i trochu soukromí, rád by byl i chvíli sám. Marie toto nechtěla chápat, ale nakonec povolila, příteli se snažila dopřát trochu víc času pro něj samotného. Chápu ji, že byla zamilovaná a nejradši by byla 24 hodin po jeho boku, ale to by asi už on nemusel dát.

Více volného času jejich vztahu prospěla. Marie se nadšeně svěřovala, jak spolu vymýšlí výlety, kam se chystají, bylo to fajn ji vidět takhle zářit štěstím. Občas jsem se zeptala, jestli by nevyrazila i se mnou někam, přítel by ji mohl pustit, ale vždy mávla rukou, že na to nemá teď čas. Říkala jsem si, že se časem třeba změní a něco spolu podnikneme.

Ten čas nastal. Blížila se zima, takže jsme se domluvily, že půjdeme na ples na dámskou jízdu. Přítel Marie na tancování nebyl a Marie se chtěla odvázat, tak tedy domluveno. Koupila jsem lístky a odpočítávala dny. Abych neudělala ostudu, našla jsem si fajn plesové šaty, tak akorát na mou postavu, nic blýskavého, jen decentně ozdobeného a těšila se, jak si to užiju. To jsem ještě nevěděla, že nikam nepůjdu. Asi dva dny před konáním plesu se mi Marie ozvala na telefon, že má pořádný problém. Nejprve jsem se lekla, že se něco stalo, vážný úraz nebo tak něco. Marie mě vyvedla z omylu, přítel měl domluvenou akci, zatímco ona měla být se mnou na plese, ale akce mu padla. Měl tedy zůstat sám doma, což se mu nechtělo. Sdělil tedy Marii, že by rád na ples šel taky. V tom jsem neviděla problém, dokoupí se lístek a půjdeme ve třech. Ještě mi totiž nedocházelo, co bude následovat. Když jsem řekla Marii, že půjdeme ve třech, odvětila, že to nejde. Po menší odmlce mi sdělila, že jelikož je ples již za dveřmi a lístky jsou beznadějně vyprodané, není žádná šance sehnat lístek navíc. Ani na sociálních sítích, kde občas někdo na poslední chvíli lístek na ples nabídne, že nemůže jít.

Bylo mi Mariina přítele líto, ovšem původně neměl jít, takže i když jsem se dívala, zda někdo lístek opravdu nenabízí, byla prostě smůla. Zkrátka lístky byly jen dva. Marii jsem napsala, že bohužel je to smůla, opravdu se lístek nesežene, i kdybych se zkusila zeptat známých, jestli nemají jeden navíc. Marie řekla, že to ani nemusím zkoušet, nikdo určitě mít lístek nebude, kor na ples, který je hodně žádaný. Na moje ,,To mě mrzí, nedá se nic dělat,“ mi sdělila, že dá. Zeptala jsem se tedy zvědavě, jaké má řešení… No, zpětně můžu říct, že jsem byla pěkně naivní, když jsem myslela, s čím přijde a že mě to nenapadlo dřív. Marie totiž s klidem prohlásila, že bych mohla jejímu příteli svůj lístek přenechat. Zaskočila mě tím, už jen proto, že mi to oznámila a nezeptala se, jestli by mi to nevadilo. Tak samozřejmě vadilo, ale asi by mi nezbylo nic jiného. Viděla bych ale aspoň tu snahu, projevenou lítost, že to musí řešit takhle. Nic takového se nekonalo. Když jsem Marii upozornila, že jsem si kvůli plesu pořídila nové šaty a těšila se, odpověděla, že můžu jít jindy. Dala celkem dost najevo, že je jí vlastně jedno, jestli půjdu. Nu, s takovým přístupem mě chuť na ples přešla a lístek jsem jí dala.

Později jsem se od jiné známé dozvěděla, že Marii na plese viděla, jak se s přítelem víceméně hádá, ale nechtěla jsem znát detaily. Měla, co chtěla.

Odraz sebe samotné

Delší dobu jsem se pak s Marií neviděla, v obchodě skončila a nevím, kam šla. Zkoušela jsem jí napsat, ale neodpovídala na žádné zprávy ani volání, tak jsem ji nechala být. Po nějaké době jsem ji potkala ve městě. Ze začátku jsem se k ní nehlásila, zato ona byla až moc akční. Začala mě přemlouvat, ať s ní jdu na kávu, že jsme se dlouho neviděly a musí mi toho hodně říct. Hlavně tedy to, že se rozešla s přítelem, který se údajně choval jako hulvát. No, ne že bych o to stála, ale abych neurazila, tak jsem s ní šla. Zkrátka budu vyprávění brát s rezervou.

Sdělila, že poté, co opustila obchod, si našla přivýdělek v kině, kde se potkala se svou spolužačkou ze střední školy. Měly si co říct, povídaly si, občas spolu něco podnikly. Spolkla jsem poznámku, že mi mohla odpovědět na některou z mých zpráv, místo ignorování. Později vyšlo najevo, že její spolužačka si našla přítele, o několik let staršího a zamilovala se. A to tak, že Marii ,,hodila“ na vedlejší kolej, první příčku zabíral přítel.

Postěžovala si, že kvůli příteli na ni nemá vůbec čas, nic spolu nepodniknou, přišla si jak odstrčená. Taktně jsem jí naznačila, že je to asi normální, že chce být s protějškem co nejvíce, když je čerstvě zaláskovaná. Marie na mě koukala, jak když jsem spadla z višně a ironicky mi sdělila, že snad by měl být prostor i pro kamarády. S úsměvem jsem jí odvětila, že někdy holt dotyčný na kamarády kašle a zkrátka v tu chvíli pro něj neexistují. Marie se přihlouple usmála a sdělila, že to je příšerné, a nikdo nemůže chápat, jak se cítila, když byla na pomyslné vedlejší koleji. To už jsem nevydržela a řekla jí, že to chápu např. já. Vím to, protože přesně jako její kamarádka se tak Marie chovala ke mně. Pro přítele zapomněla na přátele okolo. Ihned se ohradila, že to není pravda. Připomněla jsem jí lístek na ples, ignoraci zpráv. Pokud to tak není, ať mi tedy vysvětlí, proč nereagovala. Odpovědí mi bylo: ,,Prostě to nešlo.“ Nejradši bych se s ní pohádala, ale nechtěla jsem dělat scény. Když nechce chápat, tak chápat nebude.

Jindy ani druhá šance nestačí

Na nějakou dobu jsme se odmlčely, jedna druhé nechyběla. Výletovala jsem si s jinými kamarádkami, podnikaly jsem různé akce. Až se po delší době Marie opět ozvala. Omlouvala se, že se chovala hrozně a jestli bych na ni měla čas. Bylo mi divné, že se mě ptá na toto. Ne, že bych patřila mezi ty, o které by stála, kor s tím, co jsem jí ,,vmetla“ při poslední rozhovoru. Svolila jsem tedy, že můžeme někam zajít a ona mi přitom řekne, o co co se jedná.

Daly jsme si sraz před obchodním domem, kde byla dobrá čajovna. Než nám donesli čaj, který jsme si vybraly, Marie se zeptala, zda bych měla následující týden volno. Volno jsem měla, ale ne každý den, takže jsem potřebovala ujasnit, který den konkrétně myslí. Naivně jsem si říkala, že se asi opravdu vzpamatovala a chce se udobřit. V duchu jsem už zkoumala, která místa jsme ještě neviděly a jak se tam případně dostaneme. Zeptala jsem se tedy, který den by jí vyhovoval, že spolu můžeme někam vyrazit. Marie se rozesmála a začala zbrkle vrtět hlavou. Můj dotaz ji musel hodně zaskočit, asi jsem byla hoooodně naivní. Pobaveně mi sdělila, že se mnou na žádný výlet jet nechce a ani na to nemá čas. Potřebovala pohlídat domácího mazlíčka, zatímco bude se svým novým přítelem na dovolené v zahraničí. Tak každý den čas nemám a už vůbec ne na toto. Odvětila jsem, že nemám kapacitu na hlídání a ať zkusí oslovit někoho jiného. Řekla, že zkouší i rodinu, jestli budou mít možnost, ale napadla jsem ji jako první já, že si snad kamarádky automaticky pomáhají. No, kamarádky… o tom slově jsem měla jinou představu. Moje vysvětlení, že hlídat nemůžu, vzala na vědomí s reakcí: ,,Hmmmm“. Dopily jsme čaj, zaplatily a odešly.

Venku jsem se s Marií rozloučila. Sdělila, že by se mi mohla ozvat, ale asi na mě nebude mít čas kvůli příteli, takže ať s ní mám trpělivost. No.. Ta ,,trpělivost“ trvá už tři roky. Ovšem ty tři roky byly přínosem i pro mou maličkost. Nejsem už ta naivka a jasno mám v jedné věci – v partnerství by měl mít každý čas pro sebe i pro druhé, ale rozhodně by kvůli vztahu neměl ukončovat své kontakty s přáteli. A jestli se Marie ozve, nechám na ní, kontaktovat ji rozhodně nemíním.

Zdroj

Osobní zkušenost blízké kamarádky – zveřejněno s jejím souhlasem