Článek
,,Vládkyně větru“ v permu
V současné době si můžeme užít pohled na zmenšené verze této ,,permské královny“, kdy mluvíme o hmyzu s cca 13 centimetry. Však také je na Zemi značnou část podílu kyslíku méně než před zhruba 290 miliony let. Tehdejší podíl byl až 35 %. To umožnilo živočichům dorůstat mimořádné délky. A že to tedy byly velikosti. Naše obří pravážka tehdy měla tělo dlouhé až 40 cm, křísla v rozpětí až 85 cm.
Kontinenty v době permu byly spojeny v jeden obří superkontinent Pangea, rozprostírající se od jednoho pólu k druhému. Na severní části převládalo sucho. Ovšem u rovníkových oblastí se již rozprostíraly močálové pralesy. Panovala vlhkost, vzduch byl těžký, koncentrace kyslíku byla vyšší. Dalo by se říct, že byl tzv. ,,kyslíkový boom“, protože tahle koncentrace už se nikdy neopakovala. Dost možná ještě že tak, některé tvory mít v obří velikosti, ne vždy po tom člověk touží. Na druhou stranu je úžasné si představit, co tehdy příroda všechno dokáže.
I když Meganeuropsis permianasvým vzhledem připomíná dnešní malou vážku, spadala do řádu Meganisoptera, který má s dnešními vážkami společného jen něco málo.
V křídlech měla složitou strukturu žilek, které zajišťovaly pevnost a dostatečně velkou ohebnost. Byť byla velká, její tělo bylo přizpůsobeno tak, aby se udržela ve vzduchu, a zároveň mohla kontrolovat okolí, aby jí nic neuniklo. Zadní končetiny měla silnější, přední byly kratší, vybaveny háčky, které byly dost ostré, aby polapily nic netušící kořist. Disponovala také velkými kusadly, kterými mohla rozdrtit jiný hmyz, nebo měkké tělo obojživelníka. Ovšem za předpokladu, že se jí podařilo nějakého obojživelníka chytit.
Svou kořist vyhlížela přes den, byla denním lovcem. Z větví na stromech sledovala pohyb všeho, co se dělo pod ní, aby mohla zachytit pohyb kořisti. Jakmile ji zaznamenala, ihned vzlétla, mohla dosáhnout rychlosti až 50 km/hod. Kořist polapila předními končetinami a pořádně do ní hryzla. Její jídelníček tvořili malí obojživelníci, vážky, larvy a jiný hmyz.
Žila v teplých bažinatých pralesech, byly tvořeny přesličkami, kapradinami a plavuněmi, možná výška mohla být až 30 metrů.
Jelikož byla ve vzduchu hodně rychlá, neměla zde moc nepřátel. Konkurentem mohly být jiné příbuzné vážky, které ale žily v jiných oblastech. Na zemi to bylo horší, tady už riziko představovali větší obojživelníci.
Začátek a konec Meganeuropsis
Nebezpečí představovaly obojživelníci a ryby ve vodě, jenž se mohli dostat k vajíčkům, která Meganeuropsis kladla buď do vody, anebo do se jejich útočištěm stal vlhký mech. Z těch se postupně vylíhly larvy, které první část svého života strávily ve vodě. Jakmile dosáhly potřebné velikosti, z vody vylezly, svlékly se a nastal čas, aby roztáhly svá křídla vzlétly do vzduchu.
I když to vypadá, že Meganeuropsis měla výhodu, že mohla žít ve vodě i ve vzduchu, výhra to opravdu nebyla. Už jen kvůli tomu, že permská krize, která způsobila značný úbytek kyslíku a voda se více oteplila, měla za následek, že tato královna vyhynula. Larvy nedokázaly žít ve vodě, která je příliš teplá a neokysličená, dospělí ve vzduchu zase neměli dostatečný pohon. Dalo by se říct, že permskou krizí se z nich staly ,,anemické vážky“. Nedostatek kyslíku v těle obstaral své.
V dnešním světě by Meganeuropsis přežila asi jen na ultrakrátkou chvíli, ne s tak nízkou koncentrací kyslíku, která je dne sk dispozici. Jedině do kyslíkové komory, a ještě by to bylo opravdu krátce.
Zdroje:
