Článek
Než začneme, je potřeba si něco nastudovat
Téma diplomové práce je zadané, teď si jen sehnat dostatečný počet odborné publikace, v ultrakrátkém časovém rozmezí ro přečíst tak, aby tomu člověk porozuměl a dovedl to přelouskat svými slovy do novodobého textu. A správně ocitovat. No, mám pocit, že i Herakles to měl s těmi úkoly snazší. Akorát místo teorie přešel rovnou do praxe. U něj bych to viděla na téma Jak splnit nesplnitelné a do praktické části by sypal kazuistiky, že by měl ,,diplomku“ napsanou eins zwei. No dobře, to by bylo za dob antiky. Za naší novodobé internetové éry se na to musí jinak, takže vzhůru do literatury.
Ten pohled si asi vybaví každý, kdo psal závěrečnou nebo vysokoškolskou práci. Notebook na stolku, okolo vyskládané otevřené knížky na různých pasážích, které se chystám aplikovat do svého textu a už jen přemýšlím, kterou větou začít. Když se po 30 minutách rozhodnu, která věta uvede lidi do problematiky a dále je provede slavnostním textem, vše se rozplyne, když si po jejím přečtení vše rozmyslím a větu smažu. Tohle přece nemůže nikoho zaujmout. Přijímacím kolem pro začátek diplomové práce projde asi 10 vět, které postupně absolvují transformaci slov a po výsledku absolutních nesmyslů mi zbyde jen jedna věta. Tak a problém s úvodní větou vyřešen.
Teď by to chtělo nějak ten úvod rozvést. Proč jsem si vybrala vlastně tohle téma? No, já bych to dokázala říct v několika větách, ale nic z toho by nebylo publikovatelné. Dám tedy dohromady několik vět, které postrádají ,,štábní kulturu“ a pokusím se z toho vydolovat něco, co by čtenáři mohli pochopit. Po vyčerpávající půl hodině mám dohromady třičtvrtě stránky úvodu a raduju se, jako bych sepsala 10 stránek. Předčasné, já vím. Otevřu si šablonu, do které máme nařízeno diplomovou práci napsat. S přehledem napíšu název, poděkování, s anglickým textem už je to horší, ale strýček Google mi s těžšími slůvky pomůže. Anotaci už taky mám hotovou, takže výborně, jde se na obsah.
Mám naprosto jasně rozmyšlené, v jakém pořadí půjdou kapitoly, jejich názvy a jak moc se tomu budu věnovat. Frajersky si vypíšu do jednotlivých řádků názvy kapitol a divím se, že mi ten kurzor neustále odskakuje, když píšu tečky v podkapitolách. No jo, hodiny informatiky se mi tak trochu ,,vykouřily“ z hlavy. Že jsou nějaké styly nadpisů, kdo by na to v tu chvíli pomyslel? Rychle se proklikám k příslušným kartám, pozjišťuji z Google, jak že se to dělá a připadám si jako Kolumbus, který objevil Ameriku (ne, neberte mi tu naivitu, že Ameriku objevil ve skutečnosti někdo jiný, aspoň teď si chci připadat výjimečně).
Psaní poznámek
Multitasking aneb čtu a píšu zároveň
Jednou rukou vyťukávám na klávesnici text, který se mi zrodí v hlavě, zatímco druhou rukou obracím stránky a čtu ultrarychlým tempem text, který by mi měl být inspirací pro budoucí bestseller, vznikající ve Wordu. No, já jsem spíš přesvědčená, že to bude ,,worstseller“, ale to už je na čtenářích a jejich recenzích. Ťukám do klávesnice jak zběsilá, takže by si leckdo mohl pomyslet, že snad ta jednotlivá tlačítka mlátím a ubírám jim na osobním prostoru. Asi nejvíce to schytává tlačítko se zpětnou šipkou, které musí mít z našeho intenzivního prstového kontaktu už snad doživotní trauma. A což teprve já, která vyčerpaně sepíše několik vět do odstavce, aby následně zjistila, že to je prostě absolutně nepoužitelné. Pokračuji v psaní, chvílemi se nestačím divit, když se překliknu a zjistím, že kurzor mi odletěl někam na konec stránky, ačkoliv já byla v textu někde na začátku. Nevadí, myší najedu zpět a kliknu na text. Chci zase psát, ovšem podaří se mi stisknout nějaká klávesová zkratka, kterou jsem snad v životě neviděla a po pravé straně se mi rozevře tabulka s bílým rámečkem. Říkám si nahlas, co to je? To ani neznám. Jaké je moje překvapení, když mnou vyřčená slova se mění na text. Cože? To existuje? Já myslela, že tyhle vymoženosti vznikaly vždy jen jako nějaká záměrná zápletka ve sci-fi filmech s umělou inteligencí. No dobře, hledám tlačítko na zavření téhle novodobé pokročilé funkce, abych si práci napsala hezky postaru. Přece jen bych se začala bát, že se prořeknu a v textu bude i něco, co by se tam nemělo nikdy dostat. Psát si osobní deník během diplomové práce, asi by tahle funkce dostala zabrat a nejspíš by nestíhala.
Taaaak jo, sepisuju jak divá, toaleta je jediná místnost, se kterou se při té dlouhé době vidím a pomalu se mi pod rukama rodí něco, co s trochou štěstí půjde do tisku, aby to skončilo někde v archivu vzdělávací instituce. Přece jen bych nerada, aby moje úsilí na konci všeho ukázalo jediný počítačový výsledek, a tím by byla jednosměrná návštěva ikonky Koše. Když už mám sepsáno několik kapitol a podkapitol, říkám si, že by bylo fajn podle stylizovaných nadpisů udělat i ten obsah. Opět se poradím se strýčkem Googlem a jde se na věc. No, ne že bych byla úspěšná. Můj požadavek udělat z nadpisů názvy jednotlivých kapitol s obsahem je nějak nekompatibilní s funkcemi Wordu, které mi nabízejí hromadu možností, ale ne to, co bych chtěla. Nejprve se mi rozhodí řádky, pak se nemůžu dostat na správný začátek a o číslování stránek si můžu nechat zdát. Počkat, číslování stránek? Sakra, to jsem pozapomněla. Jak se to dělá? Někde na kartě Rozložení budou Konce, nějak takhle nám to přece vysvětlovali. A naformátování by neměl být takový problém, napíšeš číslo, od kterého chceš začít a hotovka.
No, můj mistrovský výkon skončil u navolení karty Rozložení a u nabídky Konce, protože poté, co zadám požadavky a domnívám se, že z toho nemůže vzniknout nic jiného než to, co chci, mi Word ukáže, jak šeredně se pletu. Ona se mi totiž očísluje i strana s názvem diplomky, což ale vůbec nechci. Následuje asi milion pokusů, jak toto číslování odstranit a moje snaha opravit tuhle číselnou lapálii končí vložením mokrého obkladu na čelo, protože už do té obrazovky zírám vyloženě jako hypnotizér na nejvyšší úrovni. Jako by to nějak pomohlo. Oči vypadají jako dvě bulvy, chystající se opustit svůj celoživotní prostor a budou hledat nový podnájem, protože svou majitelku budou brzy mít na blacklistu. No, ne že bych se jim divila. Po nějaké době se mi podaří vložit správné číslování a začít opravdu až od úvodu. Tlačítko Backspace vypadá, že z pod klávesnicového prostoru už nejspíš nikdy nevyskočí, i když mu domlouvám a slibuju mu luxusní péči, když se se mnou opět začne kamarádit. Nakonec se podvolí, vědom toho, že si nejspíš podepsal doživotní mučení.
Dobře, takže obsah máme, měl by jít případně i aktualizovat, když by došlo ke změnám kapitol a podkapitol. Nějaký delší text mám, pro jistotu ho prokontroluju. Citace jsou snad to jediné, co mi šlo hned. Poznámky pod čarou jsou sice delší, ale mám je tam, a to je podstatné. Trochu mi jen zlobí odstavce, které se mi nedaří dostat správně pod sebe, vždy jsou nějak o několik milimetrů více do strany. Moje snaha to celé vyřešit přes nabídku Odstavce skončí tím, že se mi text rozhodí úplně do všech světových stran. No, aspoň, že úplně nezmizel. Vrátím akci zpět a zkusím text znovu upravit. Tentokrát se překonám, ani Google by mi nemohl konkurovat, když celý odstavec (fakt nechápu, proč jsem ho nasvítila celý) z češtiny lusknutím prstu přejde do formy jakýchsi piktogramů, ne-li hieroglyfů. No tak to potěš koště! A ani nevím, co jsem zmáčkla. Hlavně nesmím mačkat ikonku disketky, protože to už by bylo zcela vysoké riziko, že budu místo diplomky sepisovat epitaf na svůj budoucí náhrobní kámen.
Šablona v počítači
Text se mi podaří dát zpět do původní formy, kterou začnu po tom všem téměř uctívat jako posvátný text. Dopisuju další vhodné věty do svého díla, které se pomalu rozšiřuje, natahuju každou větu, a ještě dávám větší řádkování. Hned se text více roztáhne, což mi opticky přidá jednu stránku. Konečně pocit, že jsem toho napsala dost. Co na tom sejde, že jsem teprve u asi páté kapitoly z asi 10.
U další kapitoly už mi mozek hlásí, že jestli z něj chci ještě do konce svého života něco rozumného dostat, musím už skončit, jinak budeme mít ,,italskou domácnost“. S povzdechem tedy uložím svou práci, pro jistotu ještě zkopíruju na USB disk. Moje paranoia a přesvědčení, že se něco stane, mě přiměje, abych do notebooku dala ještě radši další dva disky, kam si práci uložím a celý notebook vypnu. Do knížek rozdám záložky, abych věděla, kde jsem v jaké knížce skončila, a poskládám je na sebe vedle postele. Trochu to působí, jako kdy mám vedle postele proslulou Zeď nářků. Za chvíli možná budu opravdu naříkat. Měla jsem pocit, že počítače ovládám, ale během psaní diplomky jsem zjistila, že asi jediné, co fakt umím, je zmáčknout čudlík na zapnutí. Něco mi tu noc říkalo, že následující den nebudu studovat knihy s tématy své diplomky, ale průvodce světem Microsoft Word.
Stalo se vám, že jste během psaní závěrečné, či diplomové práce ve Wordu objevili spoustu funkcí, o kterých jste neměli tušení?
Zdroj:
Vlastní zkušenost autorky
https://www.svethardware.cz/aktuality/
https://cs.soringpcrepair.com/how-to-write-over-the-line-in-the-word/
https://word.jednoduse.cz/pouziti-stylu-je-zaklad/
