Článek
Pomalu se přibližuje a útočí
Šťastný člověk, který nemá žádné starosti a nemusí nic řešit. Ale nikdo takový snad na světě ani není, každý něco řešíme. Někdo méně závažné, někdo více závažné věci. Ale pořád jsou to starosti, které nám komplikují život. U každého je také jiný přístup k danému problému, dle jeho osobnosti. Někteří nad problémem mávnou rukou, že se to „nějak vyřeší“, jiní naopak propadají panice, co vše bude potřeba zajistit, aby problém vymizel. S tím ruku v ruce přichází problém s uměním poprat se co nejlépe s problémem.
Někteří zvládnou problém vyřešit ještě dříve, než se vůbec stihne nějak výrazně projevit. Na druhou stranu jsou tací, kteří se špatně vyrovnávají se změnami, musí nejdřív přijmout fakt, že nějaký problém je, připustit si jej. Pak pomalu začít postupně krok za krokem odstraňovat příčiny jeho vzniku. Mnoho lidí není zvyklých na to, že se jim v životě může něco takového objevit, malý problém mohou vnímat jako obrovskou překážku ve svém jinak skvělém životě. Samozřejmě záleží na tom, co je to za problém. Úřední problémy se dají vyřešit, ale co třeba mezilidské vztahy nebo práce? Rozvod, rozchod, úmrtí, změna práce? Příliš „mnoho změn“ najednou může v člověku vyvolat úzkost, obavy z toho, zda danou situaci zvládne. Částečně je takový strach z dané situace zdravý, člověk určitou míru obav potřebuje, aby normálně fungoval. Ovšem v případě, že se strach nahromadí, převládnou obavy a bude tu čím dál větší nejistota, rozvine se malá úzkost v pořádnou. A ta dokáže pěkně komplikovat život.
Třes, dušení, závratě
Jakmile člověk začne trpět velkými úzkostmi, nedokáže plně fungovat. Obavy u něj převládají, během záchvatů úzkosti nedokáže být plně při sobě. Třese se může stát, že bude mít pocit, že se udusí, nemůže se nadechnout, může mu být na omdlení. Nebo naopak ze strachu z udušení začne hyperventilovat, tedy hluboké nádechy a výdechy, což je přímá cesta k mdlobě. Dotyčný si to ale neuvědomuje, je rád, že se mu dostane blahodárného kyslíku. Ideální je při takové situaci dýchání do pytlíku nebo zadržení dechu. Ovšem zkuste to říct člověku, který je vyplašený. Pokud je to jednorázový stav, dalo by se říct, že se nic neděje. Takové situace zažije jednou každý z nás. Ovšem při dlouhodobém setrvání už je namístě vyhledání odborné pomoci. Ideální je vyhledat psychiatra, který probere s dotyčným situaci a doporučí vhodnou léčbu. Je žádoucí však kromě užívání farmak, která by měla být pouze na překlenutí toho nejhoršího, zařadit také psychoterapii.
Anketa
Ovšem na místě je také dotyčného upozornit, že není považován za blázna. Jen se nedokáže vyrovnat s jistými problémy jako jiní, je více citlivý a potřebuje proto pomoc. Díky psychoterapii, lékům a práci na sobě bude moct v budoucnu víc ovládat psychiku a v případě problémů s nimi bude umět pracovat.
Nic mi nedělá radost, nic mě nebaví
Stejně tak je dobré nepodceňovat depresi. Dlouhodobé upadání do stavu, kdy člověka nic nezajímá, nic mu nepůsobí radost, je všemu odevzdaný, znamená, že dotyčný potřebuje pomoc. Deprese neznamená konec světa, ale znamená fakt, že je třeba dotyčného nasměrovat a ukázat mu vhodným způsobem, že i když mu to nepřijde, tak svět není jen místo plné zla. Rozhodně není na místě říkat, že „to bude dobré“ a „mysli na něco jiného“. První zmíněné je možné brát jako bagatelizování situace, vyvolá možná dojem, že nebereme dotyčného vážně a tím spíš se uzavře. Proč by nás měl přesvědčovat o tom, jak se cítí, když vidí, že mu neuvěříme? A „mysli na něco jiného“, popř. „musíš něco dělat, abys neměl čas na to myslet“ je opravdu rada nad zlato v ironickém smyslu slova. Člověk s úzkostí rozhodně nemá zájem být v takovém stavu, a když mu bude bušit srdce, přidá se pocit udušení a bude se třást, zcela určitě se nedokáže myslí zaměřit na něco jiného.
I kdyby se snažil, tělo mu to ze začátku nedovolí. Jak má myslet na něco jiného, když má pocit, že asi brzy zešílí? Jistě, že nezešílí, ale jemu ta situace taková přijde. Pokud to jen trochu půjde, je důležité dopřát dotyčnému klid, zkusit si s ním promluvit, dát mu najevo, že jsme u něj a chceme mu pomoci. V případě, že úzkost/deprese je silná, vyhledat lékaře a daný stav zmírnit léky. Ovšem samotné léky problém nevyřeší, je potřeba pojmenovat daný problém a postavit se mu. Psychoterapie, ideálně příležitostně jít ve společnosti s nemocným ven, zapojit ho do drobných prací, ale nenutit. Podniknout společnou činnost, aby věděl, že úzkost či deprese ho nevylučují z běžného života, je stále jeho součástí. Sice je to běh na dlouhou trať, ale se správným přístupem je možné jej zvládnout.
Úzkosti
