Článek
Předložení řešitelného úkolu ve špatný den a špatnou chvíli
No, asi tak nějak bych vystihla den, kdy jsem měla spočítat určitou částku v dokumentech a následně zaslat výsledek na vyšší místa. Už tam na tu cifru čekali jak na smilování boží, takže jsem vše odložila, vzala si stoh podkladů, kde mi figurovaly nejrůznější čísla a vzhůru do počítání. Chyba číslo 1 – podklady dány někomu, kdo celý matematický proces provádí na kalkulačce, aby měl jistotu, že něco nesplete, nespočítá to z hlavy. K tomu by bylo také zapotřebí ekonomického myšlení, což je chyba číslo 2 – nic takového jsem v tu chvíli neměla. Hlavně jsem byla nervní, přece jen se na tu částku čekalo už týden, jen ke mně se to dostalo později.
Úkol jsem vzala jako výzvu, že i když s tím denně do styku nepřijdu, určitě se dopočítám toho, čeho potřebuji. Od kolegyně jsem měla sepsaný postup, občas jsem se chodila ptát, občas z jedné otázky byla svolána pomalu případová konference, protože jsme si s tím nevěděly moc rady. Ale brainstorming vždy zabere, takže jsem pak vždy odcházela o něco chytřejší.
V předchozích úkolech jsem občas dělala něco podobného, takže jsem zhruba věděla, co a jak. Říkám si tedy, že to nemůže být zase tak těžké. Jenom si člověk musí dát pozor na to, co má přičíst, odečíst, co vůbec nezapočítávat. Zkrátka úkol pro ekonomy a lidi, milující matematiku. Což je popis někoho, kým absolutně nejsem. Nejvyšší čas potykat si s kalkulačkou a pustit se do toho.
Z mého pracovního zapálení vzešly asi tři papíry A4 s oběma popsanými stranami, milionem škrtanců, když jsem si uvědomila, že píšu naprosté nesmysly a jala se to všechno opravovat. Když už to vypadalo, že se blížím k částce, která by měla být finální, zasekla jsem se na poslední cifře, u které jsem absolutně nevěděla, jak se k ní přišlo. A pokud nevím, jak se tomu číslu došlo, jsem ztracená a nevidím logiku v postupu. Tudíž začínám zkoumat, kde se kdo dopočítal dané částky. U kolegyně vyzvídám, že je na některé částky tabulka, kde tahle čísla dohledám. Kouknu na tabulku, zkoumám, hledám, nikde nic. Částka neodpovídá. Tak co je, to jsem blázen? Začínám si říkat, že nejlépe bude, když na předložené cifry položím na vyšší místa dotaz, aby mi vysvětlili, jak k číslům došli.
Propočítávání
Než však zkompletuju dotaz, přijde kolegyně, aby se podívala, jak se mi daří. Moje touha se před ní předvést, že i když je to šíleně matoucí, tak to zvládám levou zadní, je ta tam. Teď mám akorát touhu všechno roztrhat, protože tomu absolutně nerozumím. Kolegyně je narychlo odvolána na jiné oddělení, takže odběhne s tím, že se ještě zastaví a pošleme společně dotaz kvůli nevysvětlitelné částce. Než ovšem dotaz doladím, podívám se ještě znovu na tabulku, kde jsou uvedená čísla, která ale výší nesedí na částku, kterou mám před sebou. Ovšem po minutě koukání zjistím, že se koukám na tabulku z minulého roku, kde čísla nejsou aktuální, nyní platí jiná. V aktuální tabulce daná částka je dohledatelná ihned.
Opravíme a hotovo, nic se neděje.. Nebo ano?
Fakt, že celá moje snaha ztroskotala na tom, že si neumím vyhledat aktuální tabulku, což by každý normální pracovník udělal, se mnou málem švihne. Nejprve si ověřuju, že to tak opravdu je a nekoukám se špatně. Ne, nekoukám se špatně, takže teď těžce přijímám fakt, že kdybych se podívala pořádně hned na poprvé, ušetřila bych si spoustu času. Jak teď vysvětlit kolegyním, že jsem blbec a neumím se pořádně podívat?
Kolegyně se za mnou za chvíli zastaví a najde mě s obličejem v dlaních. Nejdříve se lekne, co se stalo, zda na mě někdo nebyl nepříjemný, ale když jí vysvětlím situaci, rozesměje se na celé kolo. Mně do smíchu není, i když jsem ráda, že jsem ji pobavila. Fakt, že hodiny trávím nad cifrou, která se dala hned dohledat.. no, nebudu se vyjadřovat. Kolegyně se mě snaží povzbudit, protože já v tu chvíli na sebe sypu milion vulgárních pojmů. Nakonec se se mnou rozloučí a domlouváme se, že následující den zašleme na příslušná místa.
Mně pomalu tečou slzy, protože jsem sama ze sebe zklamaná. Ano, pitomost, je to jen cifra na papíře, není co řešit. Splést se může každý, hlavně, že se přišlo na to, proč jsem částku nemohla najít. Snažím se uklidnit, mluvím k sobě, že musím brát jako bonus to, že i když jsem matematické střevo, kolegyni jsem pobavila, a to je přece dobře, ne? Dobrá, tak není, když zjišťuju, že hlava uvažuje logicky stylem ,,chybujeme každý“, zatímco tělo dává najevo, že já si prostě chyby nemůžu dovolit. Tak to prrr, nemůžu to takhle prožívat, to bych se za chvíli ze všeho zbláznila. Ale ty se zblázníš, pokazila jsi to, vysílá ke mně tělo snad milion signálů, od zrychleného dechu a bušícího srdce, které vypadá, že podstupuje maraton, až po silný třes těla. No výborně, takže co teď? Budu mít záchvat úzkosti? Kvůli jednomu výpočtu? Tak to teda fakt ne, děkuju nechci, snažím se domlouvat si nahlas, že se obejdu bez celého tohoto dramatu. Jako by mi tělo odpovídalo: ,,Nechceš, ale projdeš si tím.“ Než se naděju, hrudník mám jako svěrací kazajce a lapám po dechu? Dobře, chceš to po zlém? Však já se zklidním, říkám si a začínám se pomalu nadechovat a vydechovat, plně věříc, že se zklidněným dechem to hned všechno přejde. Jak jsem se spletla, se ukáže za několik sekund, kdy ze zklidněného dechu přejdu do role člověka, který hyperventiluje tak, že by nafoukl i gymnastický míč.
Asi bych v tu chvíli nedokázala nikomu vysvětlit, proč v místnosti, kde je díky zapnutému topení krásných asi 20°C, jsem já namáčknutá na topení a třesu se, jako kdyby tam byla uvedená teplota v mínusu, nikoliv v plusu. Držím se opěradla u křesla, snažím se k sobě i sarkasticky promlouvat (občas to zabírá), nohy dám k sobě a čekám, kdy vše přestane. Celé tohle ,,drama“ (záměrně píšu v uvozovkách, protože za ten výpočet tohle opravdu nestálo) skončí asi po 12 minutách, kdy se tělo přestane klepat a zklidní se i dech. No, zkontroluju křeslo, jestli pro samé ,,tělotřesení“ někde nevypadl nějaký šroubek, přece jen nemělo ani možnost moc hibernovat po mém sbližování se s ním a začnu opět normálně fungovat. Papíry poklidím, abych se na ně už nemusela dívat a založím do přihrádky, věnovat se jim budu až další den.
Obvykle mě uklidní, když s něčím mrsknu o zem, tady to odnesly papírové kapesníčky. Že bych se cítila lépe, to úplně ne, ale už jsem aspoň klidná. No, klidná, spíše naštvaná, že kvůli jednomu mizernému propočítání, kde jsem se nějak ztrácela a trvalo mi to, skončím jako třesavka, nasazená na sbíječku, probíjející kus betonu. Hlava přitom chápala, že o nic nejde, tělo si vedlo svou. S kolegyní jsme druhý den vše dotáhly společně do konce a zaslaly, co bylo třeba. A já si asi koupím pro příště antistresový míček, až na mě zase něco přijde. Nervová soustava je potřeba k životu, ale přílišná aktivita škodí. Poučení? Nebrat si nic tak moc osobně, chyby dělá každý a důležité je umět se z nich poučit, aby se do budoucna neopakovaly. A snaha mít vše perfektní? Tak to je cesta někam, kde nikdo skončit nechce.
Dostáváte někdy z nejasných příčin (nebo z banálních situací) záchvaty úzkosti? Co vám nejvíc pomáhá?
Zdroj:
Příběh známé volně převyprávěn s jejím souhlasem
