Článek
Měla jsem možnost pracovat ve firmě, které šéfoval člověk, který mě znal už jako malou holku. Jmenoval se Petr. Jeho asistentka z osobních důvodů končila a já zrovna hledala práci. Slovo dalo slovo a já se jela do firmy podívat a seznámit se s činností, kterou bych případně vykonávala. Na místě jsem se potkala i s asistentkou, která končila. Měla jsem si možná více všímat jistých signálů, ale víte, jak to je. Někdy člověk končí a cítí se zhrzen a podle toho se tak i chová. Nevěnovala jsem tomu tedy více prostoru a myslela si své.
Domluvila jsem se na okamžitém nástupu, aby mě ještě poslední dva dny byla schopná končící asistentka zaškolit a předat veškerou agendu. Bohužel, jak už to tak bývá, takový člověk většinou nemá úplně důvod zasvětit vás do všeho, co je třeba. Celkově byl obor zcela mimo mé dosavadní zkušenosti, ale protože jsem člověk učenlivý, nebála jsem se toho. První dny probíhaly celkem klidně. Musela jsem se ve spoustě věcech orientovat a zasvětit sama.
Ráno jsem jezdila do kanceláře poměrně brzy. Vždy jsem se snažila být tam dříve než šéf. Tím, že jsem ho znala a on znal mě, neprobíhalo běžné vykání, ale tykání. Možná i toto bych později vyhodnotila jako obrovskou chybu, ale na druhou stranu to mnohé usnadnilo. Většinou se stávalo, že přijel vzteklý už do práce. Prásknutí dveřmi bylo na běžném pořádku a to, že ani nepozdravil, bohužel také. Za sebe musím říct, že toto vnímám jako absolutní nevychovanost. Zaběhl k sobě do kanceláře, práskl dveřmi a já jen koukala. V kanceláři se mnou seděla ještě jedna kolegyně a kolega. Oba ve středním věku. Pro ně to nebylo nic nenormálního a jak se říká, člověk si zvykne na vše.
Když Petr vylezl z kanceláře, přišel za mnou a chtěl, abych připravila ceník na služby, které poptávala jiná firma. Připravila jsem dle jeho zadání. Odnesla mu to do kanceláře ke schválení a čekala, až přijde a řekne, že se to tak může poslat. Najednou přišel, desky mi hodil na stůl a začal řvát, že jsem asi úplně blbá, že tam chtěl jiné služby. Když jsem se mu snažila vysvětlit, že chtěl přesně toto a ukazovala mu i podtržené poznámky, řekl, že tak to vůbec nebylo a zase prásknul dveřmi a odešel s tím, že má schůzku.
Dle mého výrazu asi pochopil, že to poněkud přehnal. Za hodinu mi volal na služební telefon a ptal se, zda nechci koupit nějakou svačinu. Choval se tak, že se vlastně nic nestalo. Odmítla jsem od něj cokoliv s tím, že od něj opravdu nic nechci. Kolegyně viděla, že se netvářím úplně v pohodě a tím, že seděla o kousek dál, tak byla všeho svědkem. Sdělila mi, že tohle je normální a že si zvyknu. No tak to jsem jí od srdce řekla, že na něco takového si rozhodně zvykat nehodlám. Proč bych měla? Pokud bych udělala chybu, ráda ji přiznám a třeba se i omluvím, ale tady k tomu nebyl jediný důvod.
Další den v kanceláři nebyl a den probíhal úplně v klidu. Svoji práci jsem udělala a zajistila vše, co bylo třeba. Další den ráno Petr jako obvykle dorazil se svojí „perfektní“ náladou. Zavřel se k sobě do kanceláře. Moje práce mimo jiné byla i to, aby bylo v kanceláři uklizeno a připraveno na případné jednání. Najednou na mě Petr ze své kanceláře volal, ať přijdu. Něco psal na papír a asi se mu to nedařilo, tak ho zmuchlal a snažil se trefit do odpadkového koše v rohu. Pochopitelně se netrefil a takhle to zopakoval šestkrát. Takže zmuchlané papíry se válely všude okolo, jen ne v koši.
Zadal mi přípravu cenové nabídky, kterou potřeboval mít rychle hotovou a mohl si ji odvézt na schůzku. Asi za půl hodiny na mě zavolal a začal na mě z ničeho nic řvát, proč je u něj v kanceláři takový bordel. Ať ty papíry uklidím a neválejí se po zemi. Tak tam už jsem se teda nestačila divit a řekla mu, že by si mohl koš dát ke stolu. No to se podíval stylem, co si to dovoluji. Pak šel do naší kanceláře a chtěl, abych mu podala desky s chlopněmi. Tak jsem mu podala přesně takové desky. A opět začal jekot, že jsem úplně blbá, že ani nepoznám desky s chlopněmi. A to už jsem se opravdu neudržela. Zařvala jsem na něj, že nejsem idiot a pokud chce jiné desky, ať si je najde, že chtěl s chlopněmi a ty jsem mu také dala do ruky.
Za dvě hodiny se opět opakoval telefonát, zda něco nechci koupit, ať si řeknu, že není problém. A přesně v ten moment jsem si uvědomila, že tohle nemám zapotřebí. Slušně jsem poděkovala a řekla, že od něj opravdu nic nechci a že své chování neomluví nabídkou chlebíčku nebo zákusku. Věděla jsem, že se do kanceláře ještě vrátí. V tomto mezičase jsem rukou napsala ukončení pracovního poměru dohodou. Takhle připravenou jsem mu ji dala na stůl. Když přijel, byl sladký jako med. Šel do své kanceláře, zavřel se a dlouho nevycházel.
Těsně před koncem mé pracovní doby otevřel dveře a zeptal se, zda na chvilku můžu. Řekla jsem, že ano, můžu a šla. Nabídl mi, ať se posadím. To už jsem nechtěla. Zeptal se mě, co to má znamenat a ukázal na moji připravenou výpověď. Tak jsem mu zcela otevřeně řekla, že to tak bude nejlepší, že na sebe rozhodně nenechám řvát kvůli jeho náladám, že na to nejsem zvědavá. Odpověď byla pouze ta, že to si nesmím přece tak brát. Trvala jsem si na svém a bylo vidět, že ho to nevýslovně štve. Moje poslední věta byla, ať mi to prostě podepíše a hotovo. Podpis mi dal, a dokonce přes celou stránku výpovědi.
Odcházela jsem s hrdostí a dobrým pocitem, že jsem schopna se takovému člověku postavit a věděla jsem, že to byla skvělá škola do budoucna. Nakonec jsem se dozvěděla, že moje předchůdkyně odcházela sice z osobních důvodů, ale hlavním důvodem bylo právě chování Petra, které ji tak stresovalo, že musela začít brát antidepresiva. Já jsem velmi ráda, že jsem dokázala skončit dřív, než bych na nich skončila také. Jsou určité hranice, které by měl dodržovat zaměstnanec, ale i zaměstnavatel. A mezi ně rozhodně patří slušné chování. A je to jedna z věcí, kterou již netoleruji. A neměl by nikdo. Pokud vám práce způsobuje takový stres, že musíte brát antidepresiva, je lepší takovou práci opustit. Pokud někoho ovládá strach, že přijde o práci a nenajde si jinou, tak vězte, že si vždycky práci najdete, pokud chcete. Ale rozhodně se nenechte šikanovat nebo dokonce ponižovat. Každý by měl mít svoji hrdost.
