Článek
Nevinný plán podívat se k vraku lodi
Vrak Titaniku se nachází v hloubce 3 800 metrů. Lákavé pro spoustu lidí, podívat se do hlubin oceánů a spatřit legendární vrak, který nezvládl svou první plavbu a spočinul v ledovém hrobě. Ovšem také je hrobem několika set lidí, kteří zemřeli, když v roce 1912 klesl po srážce s ledovcem ke dnu.
Existuje nespočet míst, která jsou spjata s lidskými tragédiemi a o to víc lákají lidi, aby se na ně podívali. Ovšem jsou to pietní místa, takže by z toho člověk neměl dělat ,,turistickou atrakci“. Alespoň ne v místech, kterých se těžko dosahuje, pokud nemáte po kapsách navíc zbytečné tisíce, ne-li přímo miliony. To však nebyl případ britsko-pákistánského obchodníka Shahzada Dawooda a jeho syna Sulemana, britského miliardáře Hamishe Hardinga, bývalého kapitána francouzského námořnictva Paula-Henriho Nargoleota a generálního ředitele Stocktona Rushe, jehož společnost ponorku Titan zkonstruovala. Ti všichni měli mít nezapomenutelný zážitek z ponoření se k vraku. Přístup společnosti a absence certifikací ponorky však provedly své…
Necertifikovaná ponorka z nevhodného materiálu
Titan byl dle firmy zkonstruován tak, aby se dokázal potopit do hloubky 4 000 metrů. Hlavním stavebním materiálem byla uhlíková vlákna a titan. Byla zhotovena tak, aby na palubě ponorky byl k dispozici kyslík po dobu 96 hodin, také zde byly zabudovány systémy pro případ, že by nastala nouzová situace a bylo třeba dostat ponorku zpět na hladinu.
Ačkoliv v Titanu se lidé k Titaniku v minulosti již několikrát potopili, stále tu existovala bezpečnostní rizika, která nebyla brána v potaz. Zaměstnanci společnosti upozorňovali na bezpečnostní rizika a nevhodnou kvalitu materiálu, ale nebyli vyslyšeni. Samotná ponorka absolvovala devadesát ponorů do temných hlubin, do hlubin, ve kterých leží Titanik, to však bylo pouze třináctkrát. Na takovou zátěž ponorka stavěná nebyla, bylo otázkou času, kdy konstrukce nevydrží tlak vody.
Ocean Gate
Spuštěno do hlubin
Když se Titan s pěticí nadšenců spustil do hlubin, nikdo nevěděl, že už je nikdy neuvidí. Po hodině a 45 minutách došlo ke ztrátě spojení mezi ponorkou a lodí, která jí měla zasílat informace o vzdálenosti a hloubce, protože v ponorce chyběly navigační systémy. Dobře, problémy by se daly očekávat, ale průšvih je, když se spojení už vůbec nenaváže, což se stalo v tomto případě.
Když v neděli došlo ke ztrátě spojení, obletěly svět zprávy o ponořené ponorce a všichni sledovali s hrůzou osud ponorky, propadající se do černé hlubiny. Skomírající naděje, modlitby, aby byla ponorka zachráněna, doufající příbuzní pasažérů, aby se našli včas. Stále tu bylo 96 hodin kyslíku, ale čas pomalu ubíhal. Objevovaly se i zprávy o zachyceném zvuku z hlubin, znějícím jako bušení do kovu.
Člověk by si myslel, že stále jsou cestující naživu, ještě jim zbývá trochu času a snad je najdou. Zatímco však lidé na souši doufali v již nemožné, pasažéři zřejmě zažívali nejhorší chvíle svého života – museli pochopit, že se blíží nevyhnutelný konec. Ponorka, se kterou se měli dostat k vraku Titaniku, nevyhnutelně klesala a tlak na její trup byl enormní, nemohla jej vydržet. A nevydržela, došlo k implozi, tedy zhroucení konstrukce směrem dovnitř. Dalo by se říct, že všichni uvnitř měli rychlou smrt v daném okamžiku, ovšem čekání na ni je jiný level. A to vše pro uspěchání experimentu s ponorem do hloubky.
Kromě zrychlení experimentu by se také dal vytknout fakt, že veřejnost ze začátku nebyla pravdivě informována o osudu ponorky. Stále se všichni drželi naděje, že bude ponorka zachráněna ještě v dalších dnech. Ovšem tou dobou již žádná ponorka neexistovala, jelikož k implozi došlo už během dne, kdy bylo ztraceno spojení s lodí, která ji navigovala.
Jeden by mohl říct, že je to poučením pro další případný sestup do hlubin, aby se nepotopilo plavidlo bez certifikace a potřebných zkušebních testů a neriskovaly se tak ztráty na životech.
Věřili jste, že bude ponorka Titan zachráněna? Účastnili byste se expedice k vraku Titaniku (v bezpečné ponorce)?
Zdroje:
