Osm let strachu a 150 mrtvých. Tygřice z Talla-Des trpěla zraněná, Corbett při lovu málem zemřel

Jim Corbett proslul především lovem lidožravých tygrů a levhartů. Jeden z jeho méně známých příběhů se ale odehrál v Talla-Des, kde se místní obyvatelé báli vycházet z domovů kvůli nebezpečné šelmě. Corbett se ji vydal hledat do krajiny, kterou dobře znal. Jenže vystopovat zvíře, které už mělo zkušenosti s člověkem, nebylo vůbec jednoduché.

V indických horách nebylo na začátku 20. století nic zvláštního na tom, když člověk při cestě mezi vesnicemi narazil na stopy tygra nebo levharta. Šelmy tam žily odjakživa. Lidé s nimi sdíleli lesy, chodili kolem jejich úkrytů, pásli dobytek na místech, kde zvířata lovila. Občas některý kus dobytka zmizel a jeho majitel se s tím musel nějak vyrovnat. Horší bylo, když začali mizet lidé.

V takové chvíli se život celé vesnice dokázal změnit během několika dnů. Ženy se bály chodit pro vodu, děti zůstávaly doma a muži, kteří potřebovali pracovat na vzdálenějších polích, se snažili nevycházet sami. Cesta do sousední osady, která dříve představovala obyčejnou pochůzku, se najednou mohla stát něčím, na co člověk potřeboval pořádnou dávku odvahy.

Právě za podobných situací býval povoláván Jim Corbett. Nebyl jediným lovcem, který se tehdy v Indii zabýval nebezpečnými šelmami. Měl však jednu výhodu. Rozuměl jejich chování, dokázal číst stopy a především byl ochotný strávit v lese tolik času, kolik bylo potřeba. Někdy celé dny bez výsledku. A přitom se mohl snadno stát další obětí.

V oblasti Talla-Des se pohybovala tygřice bengálská. A nebyla to žádná šelma, která by člověka napadla jednou a potom se vrátila ke své obvyklé kořisti. Podle dochovaných vyprávění zabíjela přibližně osm let. Připisovalo se jí kolem 150 lidských obětí.

To je obrovské číslo. Zvlášť když si uvědomíme, že se jednalo o horskou oblast s roztroušenými vesnicemi, kde se lidé živili převážně zemědělstvím. Rodiny nemohly jednoduše opustit pole, přestat sbírat dřevo nebo se odstěhovat někam do bezpečí.

Tygřice navíc nebyla zdravá. Jak se později ukázalo, měla vážně poraněnou nohu. V ráně se nacházely dikobrazí ostny, které pronikají hluboko do tkáně a kvůli drobným zpětným háčkům se obtížně vytahují. Každý pohyb ji pravděpodobně bolel.

A představte si tygra, který má s takovou nohou pronásledovat jelena. Musí se přiblížit, vyrazit, během několika okamžiků kořist dostihnout a strhnout. Zdravému zvířeti se to nemusí podařit ani na několik pokusů. Zraněná tygřice měla mnohem menší šanci.

Člověk byl pomalejší, méně ostražitý a zpravidla neozbrojený. Pro šelmu, která už nedokázala spolehlivě lovit přirozenou kořist, představoval snazší cíl. Nešlo o nějakou vrozenou nenávist k lidem. Spíš o zoufalý způsob, jak přežít. Tím samozřejmě nebyla o nic méně nebezpečná.

Corbett vyrazil na lov 4. dubna 1929. Bylo mu 53 let a za sebou měl už řadu nebezpečných setkání s lidožravými šelmami. Tentokrát však nebyl v pořádku ani on.

Několik týdnů předtím utrpěl při střelbě vážné poranění levého ucha. Výstřel z pušky v jeho těsné blízkosti mu poškodil bubínek a následné komplikace způsobily bolestivý zánět. Během výpravy se jeho stav ještě zhoršoval. Pro obyčejného člověka by to byl dostatečný důvod zůstat doma. Corbett se ale vydal do hor.

Sluch přitom při podobném lovu nebyl žádná maličkost. V hustém porostu často zvíře vůbec nevidíte. Poznáte ho podle zapraskání větvičky, varovného hlasu ptáků nebo poplašného volání jelenů. Corbett se na takové zvuky celý život spoléhal. Teď měl jednu z nejdůležitějších schopností výrazně omezenou.

Do oblasti dorazil po několikadenní cestě vlakem a pěšky. Výchozím místem se stala vesnice Talla Kote. Mezi lidmi, kteří ho doprovázeli, byl také Dungar Singh, muž, jehož matku tygřice zabila. Pro něj to nebylo dobrodružství, které by si jednou mohl zapsat do knihy. Šlo o zvíře, kvůli němuž přišel o matku.

První velké setkání přišlo poměrně brzy. Corbett z vyvýšeného místa zahlédl na lesní světlině dva odpočívající tygry. Vzdálenost byla značná, přibližně 110 metrů, a nebylo snadné rozeznat, zda mezi nimi leží hledaná tygřice. Rozhodl se vystřelit.

První zvíře zůstalo ležet. Druhé se po výstřelu rozběhlo do svahu, ale Corbett ho zasáhl také. Když se později ukázalo, co vlastně zastřelil, radost z úspěšného zásahu rychle zmizela. Byla to dvě mláďata.

Nešlo o úplně malé tygříky. Byla už dost velká, aby je na dálku mohl zaměnit za dospělou šelmu. Přesto to nebyla zvířata, kvůli kterým přišel. Jejich matka odpočívala nedaleko. Výstřely ji vyplašily a Corbett ji spatřil prchat přes vzdálenější terén. Vystřelil znovu. Tygřice se skácela a vypadalo to, že je po všem. Jenže nebylo.

Zvíře se zřítilo ze svahu a zmizelo z dohledu. Corbett byl přesvědčený, že zasáhl smrtelně. V jednom okamžiku dokonce vystřelil další náboj na padající tělo, což později sám označil za zbytečnou chybu. A pak uviděl něco, co nečekal.

Na protějším svahu se pohybovala tygřice. Kulhala, byla zraněná, ale žila. Dokázala přežít zásah i pád do prudké rokle. Corbett po ní ještě vystřelil. Nezastavil ji. V členitém terénu nakonec zmizela a lovec zůstal s vědomím, že nebezpečné zvíře je stále na svobodě. Navíc poraněné, což mohlo situaci ještě zhoršit. Zastřelil dvě mláďata, ale jejich matku nedostal. A zásoba nábojů se tenčila.

Následující dny byly pro Corbetta mimořádně vyčerpávající. Tygřice po sobě zanechávala krevní stopy, ale pohybovala se terénem, kde se člověk snadno mohl zřítit ze skály. A protože byla zraněná, nedalo se předvídat, jestli bude utíkat, nebo se někde ukryje a zaútočí.

Při jednom setkání ji Corbett zahlédl přibližně sto metrů od sebe. Neměl však možnost bezpečně vystřelit a musel pokračovat v pronásledování. Do toho se stále zhoršoval jeho zdravotní stav. Bolest ucha už byla tak silná, že se mu motala hlava. Levé oko měl oteklé natolik, že přes něj téměř neviděl. V horku a horském terénu se navíc pohyboval celé hodiny, často bez pořádného jídla.

Nakonec se mu udělalo tak zle, že vylezl na dub, aby si odpočinul. Právě tam mu podle jeho vzpomínek praskl hnisavý absces. Hnis začal odtékat uchem a nosem a Corbettovi se postupně ulevilo. Dnes by člověk s podobným stavem patřil do nemocnice. On se po odpočinku vrátil ke stopování tygřice.

Dne 12. dubna se mu konečně naskytla další příležitost. Zvíře stálo bokem asi 55 metrů daleko. Corbett vystřelil a zasáhl ho, jenže střela prošla tělem, aniž by poškodila životně důležité orgány. Tygřice znovu utekla. Při následném pronásledování Corbett málem přepadl přes okraj srázu. Zachránil se tím, že se na poslední chvíli zachytil mladého stromku. Byl to jeden z okamžiků, kdy ho od smrti dělilo opravdu málo. A tentokrát ho nemusela zabít tygřice.

Konec přišel ještě téhož dne. Corbett pokračoval po krvavé stopě, až narazil na místo porostlé vysokým kapradím. Tygřice se tam ukrývala. Byla zraněná, vyčerpaná a připravená bránit se. Tentokrát už nebyl prostor na další dlouhé pronásledování.

Corbett ji zahlédl ve chvíli, kdy se chystala vyrazit proti němu. Stačil vystřelit dřív, než skočila. První kulka prošla jejím tělem, druhá jí zlomila vaz. Po osmi letech tak skončilo období, během něhož podle dobových údajů přišlo o život přibližně 150 lidí.

Pro obyvatele okolních vesnic to musela být obrovská úleva. Zvíře, kvůli kterému se báli chodit po vlastních cestách, bylo mrtvé. Corbett si však z výpravy odnášel také vzpomínku na dvě zastřelená mláďata. Ve svém pozdějším vyprávění se k nim vrátil s poznámkou, že zaplatila za činy své matky.

Je to jedna z nejsmutnějších částí celého příběhu. Mláďata se sama žádných útoků na lidi nedopustila. Přesto zahynula při lovu, jehož cílem bylo ochránit lidské životy.

Příběh Talla-Des má ještě jeden překvapivý dovětek. A ten je podstatně novější. V květnu 2023 se na britskou zbrojařskou společnost John Rigby & Co. obrátil muž ze Surrey. Tvrdil, že jeho rodina vlastní preparovanou kůži tygřice, kterou kdysi zastřelil Jim Corbett.

Nebyl to žádný zapomenutý kus kožešiny uložený ve sklepě. Šlo o preparát s otevřenou tlamou, který se v rodině uchovával po generace. Příběh zaujal Diggoryho Hadokea, znalce historických loveckých zbraní. Ten se vydal preparát prohlédnout a porovnat s dochovanými fotografiemi. A zjistil něco mimořádného.

Rozložení pruhů na hlavě odpovídalo historickým snímkům tygřice z roku 1929. Také otvory po střelách souhlasily s Corbettovým popisem závěrečného lovu. Rodina navíc měla vlastní spojení s Corbettem. Její předek se s lovcem znal a podle zjištěných informací od něj preparát pravděpodobně získal ve 40. letech.

Po téměř sto letech tak bylo možné znovu prohlédnout zvíře, které se stalo součástí jednoho z Corbettových nejdramatičtějších příběhů. Při této příležitosti byla s preparátem vyfotografována také Corbettova historická puška Rigby ráže .275. Stejná zbraň, kterou při lovu používal. Zvláštní setkání. Puška a tygřice se znovu ocitly vedle sebe, tentokrát v poklidném anglickém domě, tisíce kilometrů od indických hor.

Jim Corbett zemřel v roce 1955 v Keni. Za život zastřelil řadu nebezpečných šelem, ale postupem času se z něj stal také výrazný zastánce ochrany indické přírody. Možná to působí zvláštně. Člověk, který proslul zabíjením tygrů, se později snažil přesvědčit ostatní, že právě tato zvířata potřebují ochranu. Jenže Corbett mezi běžnými tygry a skutečnými lidožrouty rozlišoval.

Dobře věděl, že zdravý tygr nemá důvod vyhledávat člověka jako potravu. U řady nebezpečných jedinců nacházel stará zranění, poškozené zuby nebo jiné zdravotní problémy, které jim znemožňovaly normálně lovit. Příběh tygřice z Talla-Des je toho příkladem.

Pro vesničany představovala smrtelné nebezpečí a bylo nutné ji zastavit. Současně však šlo o zvíře, které se pravděpodobně dostalo k lovu lidí kvůli bolestivému zranění, nikoliv proto, že by se narodilo jako nějaká krvelačná příšera.

Zdroje:

https://www.johnrigbyandco.com/the-talla-des-man-eater-resurfaces-by-diggory-hadoke/

https://josephjordania.org/files/Behind-Jim-Corbertt-s-Stories-Vol-2_7a8p5awq.pdf

https://nandhaurwildlife.uk.gov.in/jim-corbett-connection

https://www.ssaa.org.au/wp-content/uploads/November-Shooter-web-pwd.pdf (str.26)