Po mladém dobrodruhovi zůstali jen dva osli. Everetta Ruesse pohltila poušť v Utahu

Everett Ruess se narodil 28. března 1914 v Oaklandu v Kalifornii. Nebyl to tulák, ani dobrodružný uprchlík bez minulosti. Pocházel z rodiny, kde se hodně četlo, psalo, přemýšlelo a kde umění nebylo považováno za zbytečnost. Jeho otec Christopher Ruess byl unitářský duchovní, matka Stella Knight Ruessová měla blízko k umění a tanci. Everett vyrůstal vedle staršího bratra Walda v prostředí, kde se deníky, dopisy, kreslení a osobní úvahy braly vážně. Už jako dítě modeloval, vyřezával, kreslil a psal. Nebyl tedy dobrodruhem, který by se jednoho dne prostě sebral a utekl z domova. Spíš od začátku působil jako člověk, kterému běžný svět připadal příliš těsný.

Jeho příběh je dodnes záhada - mladý umělec zmizel v pustině Utahu a nikdo už ho nikdy nenašel. Byl to mimořádně citlivý, někdy až vypjatý mladík, který miloval krajinu amerického Západu s naléhavostí, jakou si většina lidí dovolí jen v básních. Pouště, kaňony, borovice, řeky a opuštěná místa pro něj nebyly jen pěkným prostředím. Byly pro něj způsobem, jak být sám sebou.

Ruess vyrůstal v době, kdy Spojené státy procházely hospodářskou krizí a kdy se obraz amerického Západu už pomalu měnil v mýtus. Pro mnoho lidí byla divočina něčím, co mělo být dobyto, zmapováno, prodáno nebo přeměněno. Everett ji vnímal jinak. Nechtěl ji vlastnit. Chtěl v ní být. Chtěl ji projít, nakreslit, popsat, prožít. V jeho dopisech a denících se opakovala radost z volnosti, z drsnosti, z neklidu i z krásy míst, kde člověk není středem světa.

Od svých mladých let vyrážel na dlouhé cesty. Putoval po kalifornském pobřeží, po Sierra Nevadě, později po Arizoně, Novém Mexiku, Coloradu a Utahu. Cestoval pěšky, na koni i s osly, kteří mu nesli výbavu. Nebyl profesionální cestovatel, neměl bezpečné zázemí expedice ani moderní vybavení. Nesl si zásoby, přikrývky, kreslicí potřeby, knihy a dopisy. Občas přijal práci, občas prodal kresbu nebo tisk, často byl závislý na pomoci rodičů. Nebyl bohatý romantik hrající si na chudobu. Spíš tvrdohlavý mladý člověk, který byl ochoten snášet hlad, nepohodlí a nejistotu, protože návrat do pohodlného života mu připadal horší než únava v poušti.

Everett Ruess nebyl jen „dobrodruh“. Byl také výtvarník, básník a pisatel dopisů. Vytvářel linoryty a dřevoryty, kreslil krajinu, psal básně a vedl si deníky. Za života žádnou knihu nevydal, ale jeho dopisy, básně a výtvarné práce vyšly posmrtně, mimo jiné ve svazku On Desert Trails with Everett Ruess, poprvé publikovaném roku 1940.

Na jeho příběhu je zvláštní, že se pohyboval mezi skutečnými osobnostmi americké kultury. Setkal se nebo byl spojován s lidmi jako Ansel Adams, Dorothea Langeová nebo Maynard Dixon, tedy s umělci, kteří sami pomáhali formovat obraz amerického Západu a Ameriky doby krize. Everett ale nebyl jejich žákem. Byl spíš osamělý mladík, který se na okamžik mihnul v jejich světě a pak se znovu vydal pryč, do míst, kde bylo víc písku, kamene a ticha než lidí.

Jeho tvorba nebyla technicky dokonalá ve smyslu zralého mistra. Byl velmi mladý. Zemřel nebo zmizel ve dvaceti letech. Ale měl něco, co se nedá snadno naučit - naléhavost. Z jeho textů je cítit člověk, který nechce život odkládat. Nečeká, až bude mít jistotu, práci, peníze, jméno. Chce vidět svět hned, protože krása krajiny pro něj není doplněk života, ale jeho smysl.

Ve třicátých letech se Everett stále víc vracel do krajiny Coloradské plošiny. To je drsný svět pískovcových stěn, skalních oblouků, vyschlých koryt, říčních kaňonů a náhorních plošin. Dnes jsou mnohá z těch míst známá, fotografovaná a turisticky vyhledávaná. Tehdy byla pro osamělého poutníka mnohem odlehlejší. Špatné cesty, řídké osídlení, velké vzdálenosti, málo vody, nevyzpytatelné počasí. Když se člověku něco stalo, nebylo koho zavolat. Stačila zlomená noha, pád ze skály, náhlá bouře v kaňonu nebo ztracené zvíře se zásobami.

Everett přesto do těch míst mířil opakovaně. V roce 1934 se pohyboval mimo jiné v okolí Kayenty, kde podle pozdějších životopisných shrnutí pracoval s archeology Kalifornské univerzity, zajímal se o původní obyvatele oblasti a jejich kulturu. Ruess ale nebyl indiánský mystik ani člověk, který by se stal součástí některého kmene. Byl bělošský mladík z umělecky založené rodiny, který putoval krajinou, jež byla zároveň domovem jiných lidí. Jeho pohled byl citlivý, ale pořád to byl pohled návštěvníka.

Na podzim roku 1934 dorazil Everett Ruess do oblasti Escalante v jižním Utahu. Bylo mu dvacet let. Měl s sebou dva osly, kteří se ve zdrojích uvádějí jako Chocolatero a Cockleburrs. Právě tato zvířata jsou v celém příběhu důležitá, protože po Everettovi se ztratily stopy, ale osli zůstali. Podle záznamu Utah Bureau of Criminal Identification byl Ruess naposledy viděn v listopadu 1934. Úřad jeho případ dodnes vede jako nevyřešené zmizení. Uvádí, že 20. listopadu 1934 vyrazil sám do pouště v Utahu se dvěma osly a už ho nikdo nespatřil.

Jiný často citovaný údaj říká, že z Escalante odešel už 12. listopadu. U starých případů se často mísí úřední záznamy, vzpomínky, dopisy, pozdější rekonstrukce a vypravěčské zkratky. Jisté je především to, že v listopadu 1934 zmizel v krajině kolem Davis Gulch, bočního kaňonu systému řeky Escalante.

Jeho rodiče se zpočátku nemuseli nutně znepokojovat. Everett mizel z dosahu pošty běžně. Dokázal být celé týdny mimo civilizaci. Jenže tentokrát se nevracel a pošta určená pro něj zůstávala nevyzvednutá. Teprve když bylo jasné, že nejde o obvyklé zpoždění, začalo pátrání. V březnu 1935 našli místní hledači jeho osly v oblasti Davis Gulch. Našli také místo tábora a ohradu pro zvířata. To vyvolalo další otázky. Kdyby Everett prostě pokračoval dál, proč by opustil osly, tedy zásoby, vybavení a možnost přesunu? Pokud by chtěl zmizet úmyslně, proč by nechal tak viditelnou stopu?

Jedním z nejznámějších detailů příběhu je nápis „NEMO 1934“, nalezený v oblasti jeho posledního tábora. Slovo Nemo znamená latinsky „nikdo“ a zároveň připomíná kapitána Nema z Vernových románů. Ruess tento pseudonym používal i jinde. Pro pozdější obdivovatele se z něj stal téměř symbol - mladý muž, který nechtěl patřit nikam, podepsal kámen jako Nikdo a zmizel.

Nápis je skutečný prvek příběhu, ale jeho význam neznáme. Mohl být hravým podpisem, literárním gestem, značkou poutníka, projevem mladické stylizace. Nemusí znamenat plánované zmizení ani sebevraždu. Lidé po sobě zanechávají nápisy z nejrůznějších důvodů. Teprve když zmizí, dostane každý detail osudovou váhu.

Právě v tom je Everettův příběh zrádný. Skoro všechno v něm svádí k vytvoření legendy. Osamělý mladík, poušť, poslední dopisy, opuštění osli, tajemný podpis. Některá tajemství by však ale měla zůstat tajemstvím.

Nejjednodušší a možná i nejpravděpodobnější vysvětlení je nehoda. Davis Gulch a okolní kaňony nejsou zrovna bezpečné. Jsou to místa s kolmými stěnami, hladkým pískovcem, výškovými rozdíly, úzkými průchody a nečekanými riziky. Everett mohl spadnout ze skály, zranit se mimo dohled, utopit se při náhlé vodě v kaňonu nebo zahynout po ztrátě orientace. V takové krajině se tělo nemusí najít nikdy, zvlášť pokud ho odnese voda, zasype suť nebo zůstane v těžko přístupné části terénu.

Další teorie mluví o vraždě. Objevily se domněnky, že mohl narazit na někoho, kdo chtěl jeho zvířata nebo výbavu (jenže zvířata i výbava se našla), případně že se dostal do konfliktu s místními obyvateli. Tyto teorie se opakují desítky let, ale pevný důkaz pro ně chybí. To však samozřejmě neznamená, že jsou nemožné.

Méně přesvědčivá, ale často zmiňovaná možnost je úmyslné zmizení. Everett měl rád samotu, používal jméno Nemo a v dopisech psal o tom, že se mu do civilizace nechce. Přesto je těžké si představit, že by si bez prostředků, bez zvířat a bez další jasné stopy jednoduše vytvořil nový život. Navíc žádné spolehlivé pozdější svědectví o jeho životě po roce 1934 neexistuje.

Sebevražda se také někdy objevuje jako hypotéza. Ale citlivost, osamělost a romantická slova v dopisech nejsou důkazem sebevražedného úmyslu. Naopak jeho poslední známé texty často vyznívají spíš jako projev člověka, který je unavený civilizací, ale naplněný krajinou. Slavně citovaná pasáž z posledního dopisu bratrovi Waldovi říká, že se do civilizace brzy nechystá, že se divočiny nenasytil a že prožil plný, bohatý rok.

Everettův příběh se zdál po pětasedmdesáti letech téměř vyřešený. V roce 2009 se objevila zpráva, že byly nalezeny jeho ostatky. Případ tehdy získal velkou pozornost, mimo jiné díky National Geographic. Kosterní nález z oblasti Comb Ridge v Utahu byl spojován s vyprávěním, že mladého bělošského poutníka kdysi zabili dva muži kvůli oslům. První testy a antropologické závěry vypadaly přesvědčivě.

Jenže brzy se začaly objevovat pochybnosti. Některé detaily neseděly, zvlášť zubní znaky. Nakonec další DNA analýzy ukázaly, že ostatky Everettovi Ruessovi nepatřily. Podle pozdějšího vysvětlení National Geographic šlo o chybu v interpretaci genetických dat a případ se znovu vrátil tam, kde byl předtím - k nevyřešené záhadě.

Tato epizoda je důležitá nejen jako dodatek k příběhu. Ukazuje, jak silná byla touha najít konec. Lidé chtěli, aby Everettův osud měl odpověď. Aby se dalo říct: tady ležel, takhle zemřel, tím to končí. Ale poušť si odpověď zatím nechala i nadále.

Everett Ruess by se mohl snadno stát jen jedním z mnoha mladých mužů, kteří přecenili své síly. Jenže jeho příběh přežil hlavně díky slovům. Psal domů, psal přátelům, psal sám sobě. V jeho dopisech je zachycený neklid, který není úplně cizí ani dnešnímu člověku. Touha odejít. Zmizet z hluku. Vidět svět bez prostředníků. Nebýt pořád užitečný, zařazený, dostupný, vysvětlitelný.

Jeho osud bývá srovnáván s Christopherem McCandlessem, známým z knihy Into the Wild. Oba byli mladí, vzdělaní, citliví a oba odešli do krajiny, která byla krásná i nebezpečná. Oba se po smrti nebo zmizení stali symbolem svobody, ale také varováním. Přesto mezi nimi existuje rozdíl. McCandlessův příběh známe až k jeho konci. U Everetta konec chybí. Nevíme, kde leží, jak zemřel, ani zda měl v posledních hodinách strach, klid, bolest nebo úžas.

Everett Ruess zmizel, ale neztratil se úplně. Zůstal v dopisech, kresbách, tiscích, vzpomínkách a v krajině, která se kolem jeho jména postupně proměnila v mýtus. Jeho příběh není jen záhada o zmizení v poušti. Je to příběh mladého člověka, který nechtěl žít napůl. Chtěl krásu, samotu, cestu, riziko a opravdovost. Zaplatil za to možná nejvyšší cenu.

Zdroje:

https://everettruess.net/

https://blog.lib.utah.edu/everett-ruess/

https://www.intermountainhistories.org/items/show/833

https://wasatchmag.com/everett-ruess-long-lost-in-escalante/

https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/everett-ruess-found-dna-test-proves-skeleton-in-utah-desert-is-ruess

https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/everett-ruess-how-the-dna-test-went-wrong

https://historytogo.utah.gov/ruess-everett/

https://www.colorado.edu/today/2009/04/30/mysterious-1934-disappearance-explorer-everett-ruess-utah-solved-help-cu-boulder