Článek
Úplně jiný svět než ten náš
Slyší hlasy, vidí jiné věci než my, odpovídají někomu, koho ostatní neslyší. Pro ně jejich svět, kde si připadají ,,normálně“. Neuvědomují si, že ve skutečnosti to normální není a pro okolí, které je nezná, vypadají jako blázni, kteří mluví do vzduchoprázdna. Filmů na tuto tematiku vzniklo nespočet, existují i dokumenty o této oblasti. Horory a mysteriózní psychothrillery, které zobrazují svět těchto lidí, jak oni vnímají svět kolem sebe a jak svět vnímá je. A na konci filmu samozřejmě šokující rozuzlení celé pointy, kdy se člověk nestačí divit, co všechno dokáže lidská mysl a tělo. A někdy i látky, vyvolávající závislost, to už je k růžovým mráčkům s létajícími auty opravdu blízko.
Do oblasti duševních poruch spadají nejrůznější diagnózy, počínaje ADHD, bipolární porucha, deprese, schizofrenie, úzkostné poruchy a další nemoci, které ovlivňují život daného jedince. S některými z poruch lze pracovat lépe, s jinými je to horší. Některé vyžadují farmakologickou léčbu, u jiných diagnóz pomůže i kombinace léků a terapie. A samozřejmě také pomoc chápajícího okolí, které neodsuzuje nemocného, ale snaží se ho jakýmkoliv způsobem podpořit.
Je samozřejmě těžké podpořit nemocného, když si člověk sám danou nemocí neprojde. Např. u úzkostné poruchy, ať už jde třeba o panickou poruchu, nebo sociální fobii, se ne vždy člověk, který tím trpí, setká s pochopením. I když si blízké okolí může myslet, že zlehčením situace dotyčného podpoří, je tomu úplně obráceně. Větou ,,To nic, to bude dobrý“ nebo ,,Ty naděláš, zklidni se, ono to přejde“ opravdu nikoho nepodpoříme, jen dotyčný nabude dojmu, že ho vůbec nebereme vážně.
Žena v depresi
Přizpůsobit mluvu, nemít strach… když ono to ale nejde
Zhruba toto si člověk nejspíš řekne, když ví, že bude mluvit s duševně nemocným. Dokud na vás nevystartuje s nožem, nebo vás neohrožuje jiným způsobem, říkáte si, že se to přece dá zvládnout. Jenže ono to není zase až tak jednoduché.
Filmy s duševními nemocemi ve mně osobně na studiích kdysi zanechaly pocit, že by bylo skvělé s touto cílovou skupinou pracovat. Samozřejmě bych se obešla bez takových těch okamžiků, kdy mluvíte s dotyčným v místnosti a zničehonic mluví na někoho za vámi, ačkoliv jste s dotyčným jenom vy. Anebo se začne chovat naprosto iracionálně a mávat rukama, jako by se něčemu bránil – problém je v tom, že na něj nikdo neútočí. Nebo aspoň vy toho někoho nevidíte. Porozumět světu duševně nemocných jsem pokládala a stále pokládám za obrovskou výzvu. Stejně jako existují různé přístroje, které umí navodit atmosféru a příznaky jiných nemocí, takže se člověk může na chvíli vžít do někoho, kdo např. trpí Alzheimerem, nebo jinými zdravotními komplikacemi, tak by bylo nezapomenutelné umět navodit stav, jaký zažívají lidé, trpící horšími duševními nemocemi. Ne, že bych byla masochistka, ale člověk se tak více přiblíží světu, kterému třeba úplně nerozumí a víc pochopí ty, kteří v něm žijí.
Tak jako tomuto světu úplně nerozumím, ačkoliv se snažím duševně nemocné chápat (opravdu se na ně nekoukám skrz prsty, když mluví do vzduchu, jako by tam někdo byl), tak z pohledu různých zážitků z každodenního života si uvědomuji, že práce s duševně nemocnými není to, co bych dokázala dělat. I když je to pro mě zajímavá oblast, určité okamžiky v životě mi dokazují, že na tuto práci se hodí někdo úplně jiný.
Halucinace
Byť mám představu o tom, jak se chová člověk s duševním onemocněním a jak se chovat v případě krizové situace, téměř pokaždé se mi veškeré nastudované vědomosti ,,vykouří z hlavy“ a jsem jako naprostý amatér.
Nedávná příhoda mě utvrdila v tom, že se zkrátka mám ještě hodně co učit a zlepšovat. V nejmenovaném městě čekám na zastávce na autobus, který by měl do cca 10 minut přijet. Na zastávce spolu se mnou čeká ještě asi 15 lidí, většina v ruce drží telefon, nebo má sluchátka v uších a okolí neregistruje. Asi za 2 minuty přichází muž, odhadem okolo 50 let, který s někým mluví. Jelikož přichází z místa, ke kterému jsem otočená zády, automaticky předpokládám, že je tam ještě s někým. Když ale mine mě a jde směrem k silnici, dojde mi, že mluví na ,,někoho“. Nejprve takový přátelský tón, později se ale změní v ledovou, nepřístupnou bariéru, ve které ještě tomu někomu přikazuje, aby ,,odešel“. Kromě nepřátelské výzvy k odchodu se za chvíli v jeho ,,příkazech“ objevují i horší slova, jako ,,chcípni“, ,,zmiz odtud“, ,,tohle není tvoje země, táhni“. Snažím se to nevnímat, ovšem když se blíží ke mně, už začínám automaticky ustupovat stranou, blíž k většímu hloučku lidí. Neujde mi, že někteří zvednou oči od mobilů a se zájmem si muže prohlíží, jinak ale nereagují. I když začne zvyšovat tón hlasu, nikdo se ani nehne. Někteří později změní polohu, přejdou na jiné místo, aby se ocitli ve větší vzdálenosti, ale jinak se žádné významné věci nedějí. Ačkoliv muž kromě svých výkřiků a příkazů nikoho neohrožuje, nemám z něj vůbec dobrý pocit a je mi to pěkně nepříjemné stát na zastávce, byť je plná lidí. Hlavou mi víří myšlenky stylem ,,nic nehrozí, je tady spoustu lidí, uklidni se“, ale stejně vysílám prosbu tam nahoru, aby autobus už přijel.
Myšlenka vyslyšena, autobus přijíždí. Ovšem muž do něj nasedává s ostatními. I když z toho nejsem nadšená, zakázat mu to přece nemůžu, má nárok na to využít MHD stejně jako ostatní. Snažím se zklidnit a v autobuse se posadím na sedadlo v druhé části vozidla, nechci být na dosah. Muž během jízdy ještě prohodí několik nenávistných vět a v půlce trasy k mé úlevě vystoupí. Abych se ale přiznala, úřadoval i stud. Obávat se někoho, kdo jinak neubližuje, jen prostě neříká zrovna pozitivní věci, to vůbec není nutné, dokud se situace nezhorší a není třeba povolat pomoc. Tu volat až v případě, že je dotyčný nebezpečný sobě, nebo svému okolí.
Jak reagujete v případě, že na vás promluví pravděpodobně duševně nemocný člověk/člověk pod vlivem návykové látky (vidíte, že mluví do vzduchu, používá vulgarismy, jedná iracionálně)? Např. na autobusové zastávce, nebo když vás osloví na ulici?
Zdroje:
Zkušenost a názor autorky
