Článek
Paleocénský krokodýlí predátor
Ačkoliv zánik dinosaurů znamenal významný mezník, dveře do světa přírody se tím nezavřely. Místo dinosaurů přišli na scénu další zajímaví živočichové, kteří mohli postupně objevovat svět. Podmínky k tomu měli dané – v paleocénu bylo teplo, převládaly tropy a subtropy. Geograficky to vypadalo jinak – Severní Amerika byla ještě stále z části spojená s Evropou, Jižní Amerika byla oddělená. V Evropě měly prostor spíše listnaté lesy, v Americe pro změnu převládaly mokřady a bažiny.
Na souši dominovali savci, jako např. Andrewsarchus, který ve své době byl vrcholovým predátorem. Z plazů dominoval právě Pristichampsus, který byl schopný lovit na souši. Vodní svět měl své zástupce, jelikož z doby dinosaurů nevymřeli všichni. Stále tu byly některé druhy ryb, měkkýšů a žraloků.
Pristichampsus sice připomínal svým vzhledem krokodýla, ovšem do dnešních korokodýlů má minimálně životním stylem poněkud daleko. Zatímco dnešní krokodýli jsou spíše lovci ze zálohy, kdy číhají na svou kořist a zkrátka čekají, Pristichampsus byl aktivním lovcem, který neváhal za kořistí vyběhnout i na souš. Disponoval dlouhými končetinami, které mu umožnily rychlý pohyb po souši a vzbuzoval hrůzu svým, až 3 metry dlouhým tělem. Lebku měl protáhnutou, vyzbrojenou řadou ostrých zubů. Pro své položky na jídelníčku, kam spadali menší obratlovci, savci a ryby, byly naprosto dostačující.
Jeho typickým ,,domovským“ prostředím byly řeky, bažiny a porosty, kde byla bujná vegetace. Všechno, co mu mohlo posloužit jako dokonalý skrýš.
Pristichampsus
Byl velký, ale konkurenci už měl
Ačkoliv po vyhynutí dinosaurů byl Pristichampsus jedním z větších plazů, měl už ve své době konkurenci. Příroda mu poněkud do jeho ,,vlády světa“ hodila vidle, na souši byli suchozemští predátoři, kteří měli pro strach uděláno. Přizpůsobili se režimu den – noc a nedělalo jim problém postupně začít lovit i v noci. Kromě nich se také mohl Pristichampsus utkat s obřími druhy hadů, nebo létajících dravců.
Po rodinné stránce byl Pristichampsus trochu víc přívětivější k mláďatům než predátoři z období před paleocénem. Mláďatům pravděpodobně pomáhal ven z vajec a poskytoval jim v prvních týdnech ochranu. Zní to jako skvělá rodinná idylka – mláďata jsou skrytá v houští nebo kdekoliv, kde je dravci nemůžou najít a Pristichampsus je chrání, dokud nevyrostou. Ovšem ani toto nevydrželo věčně.
I když v dobách paleocénu vládlo teplé klima, přechod z něj do eocénu znamenal prudkou změnu klimatu a nastávala spíše chladnější období. Rostliny neměly potřebné podmínky k životu a vegetace ustupovala dozadu. To znamenalo nulový úkryt a častější výskyt suchozemských predátorů. Kvůli ústupu vegetace postupně vymizel i sám krokodýli predátor, který neměl přímého nástupce v linii. Přesto však nám svým způsobem dnešní krokodýli můžou připomenout, že kdysi dávno po Zemi vykračoval jejich předchůdce, který zvládal pohyb po vodě i po souši v rychlejším tempu a byl aktivnějším lovcem.
Zdroje:
