Článek
Mimozemšťani jako vděčné téma? Tady dovedeno k dokonalosti
Mimo střílečky a jiné prvky si pod žánrem „sci-fi“ každý představí něco mimo náš svět. Něco, co se nedá pochopit. Život někde mimo vesmír? Nebo v prostředí, kde normálně lidi fungovat nemůžou? Film Propast z roku 1989 pod vedením režiséra Jamese Camerona ukázal divákům, že i mimozemšťani můžou být zajímavým námětem, když víte, jak jej zpracovat. Ovšem mimozemská světýlka jsou jedna věc a lidský přístup k těm, co vám zajistí hlavní hrdiny, je věc druhá.
James Cameron si oblíbil potápění, život někde pod vodou jej fascinuje, tak proč z toho něco nevytvořit? Něco, co nadchne diváky, ukáže život mimo naše chápání a jde až za hranice únosnosti? Asi tak nějak by se dal popsat tento filmový výtvor, který si člověk může pustit i po letech a má respekt ke všemu, co ve filmu vidí. Techniku, vizuální efekty, a především herecké výkony. A ty tedy byly vykoupeny opravdu drsně.
Takže začátek filmu naprostá klasika – pod vodou se ponorka amerického námořnictva srazí s čímsi, co nikdo nedokáže identifikovat. Záchrannou operaci možných přeživších má na starosti podmořská vrtná věž, kam se přesune několik posil. Mimo záchrany ponorky se do hry dostává také jeřáb, který spadne z lodi a hrozí, že spadne přímo na vrtnou věž. I když ji mine, dostane ji do ohrožení tím, že ji téměř strhne do propasti. A tady přicházejí na řadu mimozemská světla, ve kterých někteří vidí nepřátelské objekty. A začíná boj o život, když je třeba deaktivovat na dně propasti jadernou hlavici.
Ilustrační obrázek
A jak to v každém filmu bývá, začnou se řešit technické problémy, odhalují se mezilidské vztahy a ukazuje se, jak křehká vazba může mezi některými členy posádky být. O vizuální efekty a mimozemskou přítomnost není samozřejmě vůbec nouze. Přestože ty možnosti tu byly, byly využity decentně, nijak přeefektováno nebylo. Ovšem to, co bylo doplňováno technikou, nebylo nic v porovnání s tím, co bylo předvedeno herci a herečkami. Když James Cameron chce autentičnost, jde si za tím. Protože na tvrdou realitu se dívá zřejmě nejlépe.
Za každým dechberoucím záběrem byla frustrace a únava všech
Vybrat vhodnou lokalitu a prostory pro takový film je oříšek. Kor když se všechno zpozdí a je nutné natáčení odložit. O to víc chcete co nejlepší výsledek. A ideálně v nejvěrohodnějších podmínek. Herecké osazenstvo film natočilo s tím, že všichni, kdo točili záběry pod vodou, si museli udělat kurz potápění a mít kvalifikaci. To není jako natáčet Avatara, kde už byly podmínky jiné. Téměř polovina filmu se natáčela pod vodou, takže všechno muselo být do detailu promyšlené. Trávit hodiny v mokrém potápěčském obleku, mít vlasy od chloru a opakovat některé náročné scény bylo psychicky vyčerpávající.
Některé scény byly natáčeny v zimě, ale měly navodit dojem odehrávání v teplých měsících. Aby se hercům nevalila z úst pára při výdechu, každý si musel vzít do pusy kostku ledu. A co když se poškodí interiér, kde se natáčí? Že není potřebné světlo? Tak šup, jde se točit ve tmě. Zkuste si točit za tmy, kde nevidíte na vlastní ruce. Zajímavým doplňkem filmu byla tekutina s názvem perfluorokarbon. To je ta speciální tekutina, do které byl pro ukázku vložen potkan, aby všichni viděli, že může tekutinu vdechovat a neutopí se. Ovšem v tehdejší době se tato tekutina testovala na zvířatech, pro lidi se v té době nepoužívala. Takže Ed Harris, kterému byla nalita do skafandru, když se potápěl, měl dost náročné podmínky, tekutinu nevdechoval a měl po dobu záběru zadržený dech.
A scéna, kde jsou Ed Harris a Mary Elizabeth Mastrantonio „uvězněni“ v ponorce, do které přitéká voda? Ne nadarmo je označována jako jedna z nejemotivnějších scén z celého filmu. Tady se dokonale ukazují mezilidské vztahy a fakt, jak je těžké přijmout riziko ohrožení života jednoho člověka pro záchranu druhého. Ed a Mary Elizabeth zde předvedli strhující výkon. A další následoval hned poté, co mokrou Mary Elizabeth vytáhli na plošinu, kde ji začali oživovat. Žádné dnešní „několik stlačení a člověk se probere“. Tady bylo doslova ukázáno, jak může být těžké člověka „nahodit“, nejde to tak rychle, a už vůbec se člověk hned neprobere a neposadí. Pomalu se vzpamatovává, rozkašlává, možná se trochu rozhýbe.
Oprávněně souhlasím s diskutujícími na webu YouTube, kde je tahle scéna uveřejněna a všichni píšou, že Ed Harrisza tento výkon měl dostat Oscara. Byl unavený, frustrovaný, mokrý, a do toho ještě měl „oživovat“ kolegyni na place? Tady se zašlo až příliš daleko, což mělo za následek to, že Ed Harris ani nemusel nic hrát, záběr na něj byl uvěřitelný i bez jakéhokoliv hraní, emoce byly skutečné. Možná by jen místo „bojuj, bojuj“ křičel „už dost, už dost“. A ještě ke všemu by to křičel do vzduchu, Mary Elizabeth odmítla scénu natáčet vícekrát, takže pak už kamera natáčela jen záběr Eda.
Film je do dnešního dne brán jako jeden z nejlepších, ovšem tvrdě zaplacený psychikou všech. Většina herců nevzpomíná na natáčení v nejlepším, spíš jsou rádi, že už je nikdy nic takového nepotká. Přesto však jejich výkonem vzniklo něco, na co se diváci podívají s úctou a respektem.
Která scéna ve filmu Propast z roku 1989 ve vás vyvolává nejvíce emocí?
Zdroje:
