Článek
Šakal obecný (Canis aureus)
Tato psovitá šelma se vyskytuje na území jihovýchodní a jihozápadní Evropy, v některých oblastech jihovýchodní Asie a v jižní Asii. Od roku 2004 je zaznamenám výskyt i v České republice. Nezkušené oko si ho může částečně splést i s vlkem. Oproti němu je však šakal mnohem menší. Jeho stavba těla je ale jiná. Má mnohem užší čenich, delší trup, kratší končetiny a v neposlední řadě má mnohem kratší ocas, než má zmiňovaný vlk. Dospělý samec váží 6-14 kg a samice mezi 7-11 kg. Nejsou úplně velcí, jejich kohoutková výška je u samce i samice přibližně 45-50 cm.
Šakal se na naše území stěhuje sám a nejedná se zatím o invazivní druh. Důvodem jejich stěhování jsou s největší pravděpodobností změny klimatu. Šakal obecný je v podstatě všežravec, predátor i mrchožrout. Jejich strava závisí na okolním prostředí a ročním období. Převážně však loví drobné hlodavce, zajíce, ptáky, bažanty nebo třeba kachny a slepice. Z rostlin pak nepohrdnou hruškami, plody hlohu nebo dřínu. Jejich lov spočítá v připlížení se na co nejkratší vzdálenost a pak zaútočí. Většinou loví jako jedinec nebo v páru. Ve smečkách je lov zcela výjimečný. Šakal loví převážně v noci, ale aktivní je i přes den.
Šakalové většinou žijí v párech a se svým vrhem. Jejich teritorium může pokrývat rozlohu až 20 km2. za noc jsou schopni překonat vzdálenost i 12 km. Jejich chování hodně připomíná vlky. Vítají se, vzájemně se olizují a vyjí stejně jako vlk. V době rozmnožování, které probíhá od prosince do dubna, mohou šakalové výt mnohem častěji. Šakalové tvoří páry na celý život. Ve zvířecí říši není monogamie zvláštností. Když je samice v říji, jak se říká u všech psovitých šelem „když hárá“, samec samici pronásleduje, než dojde k páření. Samice hárá jednou ročně. Samice je březí okolo 63 dní. Mláďat se může narodit až devět. O mláďata pečují oba rodiče. Šakal nemá moc přirozených nepřátel kromě vlka a člověka.
Dopad případného nárůstu šakala zaznamená nejspíš liška obecná, kterou šakal na svém území neakceptuje. Tyto šelmy budou jistým obohacením naší biodiverzity, nicméně bude určitě na místě jejich počty hlídat. Zatím se není čeho bát. Pozorováni jsou náhodně na Pálavě, kde bylo první pozorování v roce 2004. Od té doby bylo jejich pozorování častější, ale stále v mezích normy. Jsou to většinou velmi plachá zvířata, která stejně jako vlka není snadné pozorovat. Jediná stabilní populace se nachází v přírodní rezervaci v Milovicích. Bývalý vojenský prostor přeměněný na rezervaci je jejich domovem, stejně tak jako jiných zvířat.
Příchod šakala tedy není pro člověka nijak nebezpečný a není třeba vyvolávat paniku. Vědci a zoologové budou určitě jejich počty hlídat, aby se z nich nestala zvířata, o kterých budeme za čas číst, že jsou hodna likvidace. Tak, jak se mění klima, mění se prostředí nejen kolem nás, ale i kolem zvířat. Jsou nucena se přizpůsobovat a migrovat. Třeba někdy na procházce budete mít štěstí a podaří se vám šakala vyfotit. Určitě to bude pěkný a nezapomenutelný zážitek.
Zdroje:
