Megaloceros měl paroží jak král, měřilo přes tři metry. Jeho koruna ho však nakonec stála existenci.

Představte si rozlehlou step na konci doby ledové. Tráva pokrytá jinovatkou, ve větru se pohupují suchá stébla, na obzoru se táhnou mamuti, pižmoni a koně. A mezi nimi – postava tak neuvěřitelná, že i dnešní jelen by vedle ní vypadal jako drobný srnec.
To byl Megaloceros giganteus, největší jelen všech dob. Zvíře, které mělo parohy široké jako auto, tělo mohutné jako kůň a přesto se pohybovalo krajinou s elegancí, která musela brát dech.

Byl to symbol síly a krásy, ale i doklad toho, že evoluce umí být oslnivá – a nemilosrdná.

Megaloceros giganteus, česky často nazývaný jelen obrovský nebo „irský jelen“, byl skutečně impozantní tvor. Samec mohl měřit přes 2 metry v kohoutku a vážit kolem 600 kilogramů. Ale tím, co z něj dělalo legendu, bylo paroží – rozlohou až 3,5 metru od špice ke špici, s hmotností kolem 40 kilogramů.

Každý rok mu dorůstalo znovu, z kostní tkáně, kterou tělo muselo intenzivně vyživovat. To znamená, že samci potřebovali obrovské množství minerálů, hlavně vápníku a fosforu, které získávali z potravy – nebo recyklací vlastních zásob, což je pravděpodobně oslabovalo.

Tohle paroží nebylo praktické. Nebylo určené k boji na život a na smrt – jeho hlavní funkcí bylo vypadat působivě. Bylo vyvinuté za účelem udělat dojem, ne pro boj. Když samec zvedl hlavu na otevřené pláni, jeho parohy se leskly na slunci a viditelné byly na stovky metrů.

Megaloceros žil ve střední a severní Eurasii – od Irska až po Bajkal. Nejvíce nálezů pochází z Irska, kde se v rašeliništích uchovaly celé kostry s parohy tak dokonale, že vypadaly, jako by se jich člověk mohl dotknout. Odtud také pochází mylné označení „irský jelen“ – ve skutečnosti byl rozšířený po celé Evropě i Asii.

Jeho svět byl otevřený, plný světla, travnatý a studený. Byla to mamutí step – směs tundry a stepi, kde rostly byliny a traviny s vysokým obsahem minerálů. Tam mohl jelen obrovský svobodně zvedat hlavu s obřím parožím, aniž by zachytával o větve. Když se však klima změnilo a krajina se začala zalesňovat, stal se z výhody problém.

Zkameněliny ukazují, že Megaloceros se přizpůsobil chladu i suchu. Měl dlouhé končetiny, ideální pro pohyb po tvrdém terénu, a krátký krk, který nesl hmotu paroží jako ramenní most. Jeho lebka měla zesílené svalové úpony, aby unesla tlak při srážkách s jinými samci.

Ale postupem času začal jeho svět mizet. Před 12 000 lety se Evropa začala oteplovat. Tundru nahradily smíšené lesy – a s nimi se změnila i vegetace. Velcí býložravci, kteří byli zvyklí spásat traviny, ztratili hlavní zdroj potravy. Zvíře s obřím parožím, které potřebovalo volný prostor, se v hustém lese stalo neohrabaným. A když se samci nemohli pořádně předvádět, začal se rozpadat i jejich rozmnožovací systém. Evoluce totiž dlouhodobě favorizovala největší parohy – samci s menšími měli méně potomků. V okamžiku, kdy prostředí přestalo vyhovovat, byla tato strategie slepou uličkou. Příroda se změnila rychleji, než zvládla přenastavit pravidla výběru.

Irsko, Sibiř, Německo, Maďarsko, Polsko – všude tam se našly zbytky těchto zvířat, často v perfektním stavu. V irských rašeliništích se uchovaly celé kostry s parožím, které dnes zdobí muzea v Dublinu, Londýně nebo Paříži. Jedna z nejznámějších byla nalezena v Ballybetagh Bog u Dublinu – samec s roztaženými parohy přes 3,4 metru.

V některých případech byly nalezeny i stopy řezů na kostech, naznačující, že lidé Megalocera možná lovili nebo aspoň zpracovávali jeho těla. Zřejmě nebyl pro lovce hlavní kořistí – byl obrovský a nebezpečný – ale pro maso a paroží měl určitě velkou hodnotu. Lidé z doby kamenné už tehdy využívali parohy jako nástroj i jako symbol.

Poslední Megalocerové žili ještě v době, kdy Evropa už měla podobnou krajinu jako dnes. Na území západní Sibiře přežívali dokonce ještě před 7 000 lety, tedy v době, kdy lidé stavěli první osady a pěstovali obilí. Pak definitivně zmizeli.

Nebylo to náhlé vymření. Byl to dlouhý ústup z krajiny, která se měnila pod jejich nohama. Zvíře, které vzniklo pro otevřené pláně a soutěživé ukazování, ztratilo prostor i publikum. Nakonec zůstaly jen stopy v rašelině, kde se zachovaly i poslední vrstvy pylu – svědectví o čase, kdy louky ustoupily stromům.

Z paleontologického pohledu je Megaloceros giganteus fascinující tím, že jeho velikost nebyla náhodná. Byl výsledkem tzv. pohlavního výběru – tlaku, kdy samci soutěží o přízeň samic nikoli silou, ale dojmem. Čím větší parohy, tím větší šance, že uspěje.
Jenže tahle strategie funguje jen v určitém prostředí – když je dost potravy a prostoru. Jakmile to zmizí, promění se impozantní ozdoba v zátěž. Je to stejné pravidlo, které dnes vidíme třeba u pávů nebo jelenů wapiti – příroda někdy odmění krásu, dokud si ji druh může dovolit. Megaloceros byl důkazem, že krása může být zároveň důvodem zániku.

Není divu, že se Megaloceros objevil i v lidském umění. Na stěnách jeskyní ve Francii a Španělsku jsou malby obrovských jelenů s roztaženými parohy – zvířat, která působí majestátně a klidně. V některých mytologiích se objevují i pozdější ozvěny – duchové lesa, jeleni s korunou z větví, symboly moudrosti a cyklu přírody.

Pro lidi, kteří viděli tohle zvíře naživo, musel být pohled na něj zážitkem – obrovská silueta, která se pohybuje po pláni, hlava obklopená kostěným sluncem. A přestože zmizel, obraz obrovského jelena přežil tisíce let. Možná i proto, že Megaloceros v sobě spojuje dvě věci, které lidé obdivují: sílu a zranitelnost.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.nhm.ac.uk/discover/irish-elk-giant-deer.html

https://tetzoo.com/blog/2018/9/9/the-life-appearance-of-the-giant-deer-megaloceros

https://en.wikipedia.org/wiki/Irish_elk

https://animalgeography.wordpress.com/2018/08/01/irish-elk/

http://irishdeercommission.ie/the-giant-irish-deer/

https://www.museum.ie/en-IE/Museums/Natural-History/Engage-And-Learn/Adults/Watch-Back-The-ice-age-giant-deer-Megaloceros