Šplhalka keřová: nenápadný pavouk, který v noci bzučí v korunách stromů

Šplhalku keřovou můžete mít už roky kolem domu, zahrady nebo ji potkávat u lesa, a přesto jste si jí ještě nikdy nemuseli opravdu všimnout. Není nápadná jako velký křižák natažený uprostřed sítě, není mohutná jako pokoutník ve sklepě a nemá ani výrazný vzhled skákavek, které se na člověka dívají skoro zvědavě. Šplhalka je jiný typ pavouka. Tichý, lehký, pohyblivý a většinou ukrytý někde mezi listy.

Latinsky se jmenuje Anyphaena accentuata a u nás je známá jako šplhalka keřová. Už české jméno docela přesně napovídá, kde ji hledat. Ne dole ve sklepě, ne v rohu místnosti, ale na keřích, stromech, ve větvích, na listech a někdy i na kmenech.

Není vzácná v tom smyslu, že by šlo o pavoučí poklad, který se dá najít jen na několika posledních lokalitách. V České republice je uváděna jako běžný druh a obývá hlavně nižší a střední polohy. Přesto ji normální člověk skoro nezná. Žije totiž v místech, která většina z nás míjí bez povšimnutí. Stačí večer projít kolem živého plotu, větví lísky, dubu nebo ovocného stromu - a v tom zeleném šeru se může odehrávat její běžný lovecký život.

Šplhalka keřová je středně velký pavouk. Samice mívají délku těla zhruba 5 až 9 milimetrů, samci bývají menší, asi 4 až 7 milimetrů. Jenže u pavouků je potřeba počítat i s nohama, takže když se šplhalka rozběhne po listu nebo po zdi, může působit výrazněji, než by člověk podle samotné délky těla čekal.

Tělo má spíš štíhlé a nenápadně zbarvené. Základní barva bývá světle hnědavá, žlutavá, někdy až šedavá. Není to pavouk pestrých barev. Je stvořený pro život na kůře, na suchých listech, v korunách stromů a na větvích. Nechce být vidět. Na zadečku má však kresbu, podle které ji lze při dobrém pohledu poznat. Často se zmiňují tmavé skvrnky a šípovitá kresba na zadečku, která ji odlišuje od mnoha jiných drobných pavouků.

Název šplhalka není náhodný. Tento pavouk je spojený hlavně s vegetací nad zemí. Pohybuje se po větvích, listech, kmenech a keřích. Na zem slézá méně často. To ji odlišuje od mnoha jiných pavouků, které lidé vídají pobíhat po podlaze, v trávě nebo na zídkách.

V angličtině se pro ni používá jméno buzzing spider, tedy něco jako „bzučící pavouk“. To zní skoro podivně, protože pavouky si člověk se zvukem většinou nespojuje. Jenže právě šplhalka keřová je známá tím, že samec při námluvách vytváří jemný bzučivý zvuk. Zvuk vzniká tak, že samec vibruje zadečkem a bubnuje na list nebo na úkryt samice. Tento projev je popisován jako součást námluvního chování.

Někde v listí, které člověk příliš nevnímá, může drobný sameček vysílat svůj signál. Ne hlasitě, ne nápadně, ale dost na to, aby ho vnímala samice ukrytá poblíž. Lidé tento zvuk mohou zaslechnout také, zejména pokud je v okolí dostatečně ticho.

Šplhalka keřová není pavouk, který by si napnul velkou síť a čekal. Pavučinu samozřejmě vytváří, ale nepoužívá ji jako hlavní loveckou past. Je to aktivní lovec. Přes den se často schovává v úkrytu, který si vytvoří ze spředených listů. Takový úkryt může sloužit jako místo odpočinku, ochrana před nepřáteli i prostor pro kokon s vajíčky. V noci pak pavouk úkryt opouští a vyráží za kořistí.

Její kořistí jsou drobní bezobratlí, hlavně malý hmyz a další drobní členovci, které najde na listech a větvích. Lov probíhá bez dramatických scén, které si člověk spojuje s velkou pavučinou. Šplhalka prostě prochází svůj prostor, vnímá pohyb, doteky a vibrace, a když se dostane dost blízko, zaútočí.

Tento způsob života je velmi účinný. V korunách stromů a keřích žije obrovské množství drobných živočichů. Mšice, larvy, mušky, drobné ploštice, třásněnky a další nepatrná stvoření tvoří celý skrytý svět. Pro člověka je to často jen „listí“. Pro šplhalku je to lovecký revír.

A právě tady je dobré si uvědomit, že pavouci nejsou jen tvorové, kterých se někdo štítí v koupelně. Jsou to důležití predátoři. Denně odstraňují množství drobného hmyzu a drží v přírodě určitou rovnováhu. Šplhalka keřová je sice jen malou součástí tohoto systému, ale její role je stejná jako u mnoha jiných pavouků - loví a sama se stává kořistí a zapadá do potravní sítě.

Šplhalka keřová je evropský druh s rozšířením, které sahá od Evropy přes části střední Asie až po Írán. V České republice se vyskytuje také.

Nejtypičtějším prostředím jsou listnaté lesy, lesní okraje, křoviny, parky, zahrady, ale i starší sady nebo zarostlé meze. Zvlášť vhodná jsou místa, kde je dost stromů a keřů, ale zároveň nejsou úplně zastíněná a chladná.

To ale neznamená, že by ji člověk musel hledat jen v chráněném území. Může být i v obyčejné zahradě, pokud je tam živý plot, starší stromy, keře a trochu přirozenější vegetace. Moderní uklizená zahrada, kde je jen krátce střižený trávník a pár tújí, nabízí podobným tvorům méně možností. Starší zahrada s keři, listím, kůrou, větvemi a zákoutími je pro ně mnohem lepší.

Někdy se šplhalka může objevit i v domě nebo bytě. Obvykle nejde o pavouka, který by se chtěl usadit v lidském obydlí natrvalo. Spíš omylem zabloudí dovnitř, například při větrání, s větvemi, dřevem nebo z okolní vegetace. Pokud ji člověk najde doma, nejlepší je jednoduše ji odchytit do sklenice a vypustit ven.

Na šplhalce keřové je asi nejzajímavější její námluvní chování. Samec nehledá samici jen tak naslepo. Když ji najde, musí se k ní přiblížit způsobem, který ji přesvědčí, že není kořist ani nepřítel. U pavouků to není drobnost. Samice je často větší a silnější. Samec musí být opatrný.

Proto přichází na řadu vibrační komunikace. Samec bubnuje makadly a předníma nohama a zároveň rozechvívá zadeček tak, že vzniká bzučivý zvuk. Není to žádná ptačí píseň, ale v pavoučím světě je to důležitý signál. Dává samici informaci o tom, kdo se blíží.

Pokud se námluvy podaří, dojde k páření. Pokud ne, samec může odejít - nebo se v horším případě vystavit riziku útoku.

Dospělí jedinci šplhalky keřové se objevují hlavně od jara do léta, samice mohou někdy přežívat až do podzimu.

Po páření samice vytváří kokon s vajíčky. Ten bývá umístěn v chráněném úkrytu, často ve spředených listech. Samice tak využívá stejný princip, který jí slouží i k běžnému odpočinku - listy, hedvábí a nenápadné místo mimo dosah většiny nepřátel.

Mladí pavouci se po vylíhnutí rozlézají do okolí. Stejně jako ostatní pavouci musí během růstu několikrát svléknout pokožku, protože jejich vnější kostra neroste spolu s tělem. Každé svlékání je riskantní. Pavouk je po něm měkký, zranitelný a chvíli trvá, než jeho tělo zpevní.

Z lidského pohledu je život takového pavouka krátký a nenápadný. Z pohledu samotného zvířete je ale plný rizik. Musí najít potravu, nespadnout do role potravy pro někoho jiného, přežít zimu nebo nevhodné počasí, dospět, najít partnera a rozmnožit se. Celý tento cyklus probíhá většinou mimo náš zrak.

U pavouků si lidé často představují, že na zimu prostě zmizí. Ve skutečnosti je jejich přezimování pestré. Některé druhy přežívají jako vajíčka, jiné jako mladí jedinci, další jako dospělci nebo nedospělci v úkrytech.

U šplhalky keřové jsou zajímavé i nálezy z ptačích budek. Studie z českých nížinných lesů se zabývala pavouky přezimujícími v hnízdních budkách a zmiňuje mimo jiné i Anyphaena accentuata. Takové budky totiž poskytují suchý a chráněný prostor, který nemusí využívat jen ptáci, ale i různí bezobratlí.

To je hezký příklad toho, jak jsou lidské zásahy do krajiny někdy využity nečekanými obyvateli. Budka vyvěšená pro sýkorky se mimo hnízdní sezonu může stát zimním útočištěm pro pavouky, brouky nebo jiné drobné tvory. Příroda je v tomto ohledu velmi praktická. Když se někde objeví bezpečný prostor, někdo ho využije.

Pro člověka ne. Šplhalka keřová je sice predátor a má jed, protože ho potřebuje k lovu kořisti, ale její jed není pro člověka významně nebezpečný. Pavouk člověka neloví, neútočí na něj a při setkání se obvykle snaží utéct nebo zůstat skrytý.

Teoreticky může kousnout, pokud je zmáčknutý nebo se ocitne v bezprostředním ohrožení. To platí pro mnoho pavouků. V praxi je ale taková situace vzácná. A i kdyby se stala, u zdravého člověka by se dalo čekat spíš lokální podráždění, zarudnutí nebo mírná bolest, podobně jako u štípnutí drobným hmyzem.

Mnohem větším problémem než samotní pavouci bývá lidský strach z nich. Pavouk se objeví na zdi a člověk má pocit, že je v místnosti vetřelec. Jenže šplhalka je spíš omylem zbloudilý noční lovec. Pokud ji nechceme mít doma, stačí ji vynést ven. Není důvod ji zabíjet.

Šplhalka keřová není příliš známý druh. Nebude mít kolem sebe takový zájem jako tarantule, skákavky nebo křižáci. Přesto má v přírodě své místo. Je to jeden z mnoha drobných predátorů, kteří udržují život v korunách stromů a keřů v pohybu.

Když se člověk naučí dívat pozorněji, zjistí, že příroda není jen o velkých zvířatech. Není to jen srnec na louce, čáp na komíně nebo ježek na zahradě. Stejně důležitý je i drobný svět v listech. Pavouci, brouci, ploštice, larvy, mšice, vosičky, roztoči a další tvorové vytvářejí složitou síť vztahů, která je většinou skrytá.

Šplhalka do ní patří jako tichý noční lovec. Přes den se schová, v noci vyrazí, uloví drobnou kořist, sama se vyhýbá ptákům a jiným predátorům, rozmnoží se a zase zmizí mezi listy. A její lov v prostředí větví a listů využívají i někteří sadaři a zahrádkáři, kteří tak přirozeným způsobem snižují výskyt bezobratlých škůdců.

Zdroje:

https://www.arachnology.cz/druh/anyphaena-accentuata-53.html

https://ziva.avcr.cz/2015-3/splhalka-kerova-evropsky-pavouk-roku-2015.html

https://grokipedia.com/page/anyphaena_accentuata

https://araneae.nmbe.ch/data/43/Anyphaena_accentuata

https://www.ireceptar.cz/zahrada/pavouci-na-hrusnich/