Článek
Místo lyží na běžky
V dětství jsem ráda lyžovala. Ne vždy byla v možnostech nějaká ta jízda na lyžích, takže občas jsem měla třeba rok pauzu, ale troufám si říct, že lyžuji celkem dobře. Jen těm malým skokánkům se vyhýbám. Zatáčet dovedu, a pokud někde nezapomenu jednu z hůlek, tak se dostanu z trasy se vším, s čím jsem na ni i vstoupila.
Co se týče běžek, nikdy jsem nepochopila, jak se na tom vlastně ,,řádí“. No jasně, máte to už v tom samotném názvu, ale trefit se do toho správného pohybu, abyste se pohnuli dopředu a ne dozadu, to už byl docela slušný kousek, vyžadující nemalé úsilí v mém případě. Říkáte si, že to nemůže být zase tak moc odlišné od lyží, prostě dvě dlouhé úzké tyče, trochu jiné boty na nohy a jiný styl pohybu, abyste se z místa A dostali do bodu B. To se přece musí zvládnout.
Jednou jedinkrát na krátkou chvíli jsem stála na běžkách při lyžařském výcviku na základní škole. A jelikož jsem to absolutně neuměla a bylo to poznat, pochopili vedoucí, že asi nebude úplně nejlepší mě na běžkách nechat, když viděli, co vyvádím. I když si myslím, že jsem je musela minimálně trochu pobavit, když jsem se snažila na běžkách dostat dopředu, jela jsem spíš dozadu a nebýt hůlek, pomocí kterých jsem napodobovala lyžování s faktem, že absolutně nevím, jak zastavit, tak by to asi bylo na cenu (Ne)sportovec roku.
Zasněžená krajina
Když se tedy ozvala kamarádka, zda bych s ní a manželem nechtěla jet do Kořenova na běžky, řekla jsem si, že si to tedy zkusím, třeba mě to bude bavit. No, ke své naivitě se vyjádřím později! Zašla jsem do obchodu s lyžemi, kde byla i půjčovna, abych se poptala, zda na mě budou mít k dispozici potřebné vybavení. Naštěstí i s tou mojí ,,medvědí velikostí“ měli i boty, takže jsem si říkala, že úspěch zaručen už jen tím, že budu mít vybavení.
Vyrazili jsme tedy o víkendu do Kořenova. Bylo krásné vidět, když z krajiny, kde má být sníh, vidíte zeleno jak na jaře, a s blížením se do cíle už vidíte zasněženou oblast, sníh na stromech a připadáte si jako ve Třech oříškách pro Popelku. To se to bude jezdit. No, v mém případě spíš řítit.
Dorazili jsme na místo. Nyní na sebe navléct boty a nějakým zázrakem je připnout k běžkám. Něco by tam mělo cvaknout, ale snad i kdybych botami tu potřebnou špičku do cvakátka nakopla, stejně se k běžkám osudově nepřipoutám. Chvíli mi trvalo, než jsem našla správný grif, zatímco kamarádka s manželem už čekali, ready projíždět sněhovou trasu. Na rovinu jsem je upozornila, že jestli chtějí z dnešní trasy něco mít, ať vyrazí, možná bude efektivnější, když začnu u auta stavět sněhuláky.
Po menší výpomoci od kamarádky jsme vyšli kopec na běžkách. Tedy přesněji řečeno, kamarádka s manželem vyšli, já se snažila napodobit divotvorné obraty, abych se pohnula směrem nahoru alespoň o několik centimetrů. Tohle bude ještě zážitek.
A jedeme (ploužíme se)
Došli jsme (já se doploužila úplně splavená) k trase, kterou jsme měli jet. Tady to v jednu chvíli vypadalo, že se možná i konečně normálně na běžkách budu hýbat, ovšem to jsem ještě nevěděla, že to bude stát za to. Zůstaň s běžkami ve stopě, hýbej nohami, příp. se odraz a zkus nepadat! Ano, přesně to jsem měla v plánu – pohnout se z místa a pokud možno zůstat ve stoje. V běžecké stopě jsem ujela pár metrů, ovšem když to zpomalovalo a já začala hýbat nohami, zjistila jsem, že jsem absolutně neschopná korigovat pohyb běžek a pohyb nohou. Jako kdybych ty nohy někde zapomněla. Myslím, že jsem nebyla daleko od scény z filmu Sněženky a machři, kde pánové sjíždí kopec na běžkách. Jen s tím rozdílem, že se mi povedlo ani jednu běžku nezlomit.
Sníh v Kořenově
Viděla bych svou běžeckou kariéru asi takto – vepředu na obzoru kamarádka s manželem, kteří došli k závěru, že vždy po několika metrech, nebo někde za zatáčkou budou muset počkat, já s jazykem na bundě, nadechující se jako astmatik asi tisíc kilometrů za nimi, a vedle mě vznik nové běžecké stopy dalšími běžkaři, kteří pochopili, že já opravdu nezrychlím. No, show must go on. Blížím se k zatáčce. Říkám si, že aspoň na pár vteřin si nohy odpočinou. Směle do toho!
Spustím se z mírného kopečka dolů a užívám si těch několik málo volných vteřin samovolné jízdy, která je zatím tím nejrychlejším pohybem, co se mi za dnešek povedl. Těch pár vteřin vystřídá znejistění a otázka za milion – jak se na těch běžkách vlastně brzdí? To asi nebude fungovat jako na lyžích, kdy prostě hranu zaříznu do sněhu a do několika vteřin stojím. Zkusím tedy všelijak natočit nohy, než pochopím, že s mým sportovním uměním je větší pravděpodobnost, že si ta chodidla nejspíš zlomím. A dost možná to odnesou i ty běžky. Zkoušela jsem brzdit i holemi, ovšem v jednu chvíli mě, šikulu, napadlo je zarazit do sněhu a zapřít se, to musí člověka zastavit. No, spíš napíchnout jako špíz… Dobrá, tenhle pokus nevyšel, ale na druhou stranu, i ten kopec jednou skončí a jestli ty běžky nemají zabudovaný hyperpohon, tak samy jednou dojedou a zastaví se.
Nakonec se opravdu zastavily, i když já už byla v pokušení prostě spadnout na zadek a nějak to seznamování se sněhem přežít, hlavně ať do nikoho nevrazím. Myslím ale, že by k tomu stejně nedošlo, protože všichni běžkaři přede mnou by vytvářěli záchrannou uličku a sami se klidili stranou, vědouc, že se řítí ,,běžkařská demoliční četa“. Kamarádka s manželem na mě čekali, ještě se mi od nich dostalo potlesku, že jsem to zvládla bez úhony. Na mé prohlášení, že běžky asi nejsou úplně to pravé ořechové pro mě, kývli a sdělili, že budou rádi, když s nimi pojedu i příště, i kdyby to mělo být jen na pěší procházku v okolí (zajistili by mi společnost). A já jen doufám, že si mě běžkaři v Kořenově nebudou pamatovat!
Anketa
Zdroje:
