Steve Irwin: mezi krokodýly vyrostl, mezi nimi se proslavil a přírodě zůstal věrný až do konce

Steve Irwin nepůsobil jako člověk, který si divokou přírodu vybral až v dospělosti. U něj to bylo spíš naopak. Příroda si ho našla dávno předtím, než vůbec mohl rozumět slovům jako ochrana druhů, ekosystém nebo televizní popularizace. Narodil se 22. února 1962 v australském státě Victoria jako Stephen Robert Irwin. Dětství ale prožil hlavně v Queenslandu, kam se rodina přestěhovala a kde jeho rodiče Bob a Lyn Irwinovi otevřeli v roce 1970 malý Beerwah Reptile Park. Právě z něj později vyrostla dnešní Australia Zoo.

Pro mnoho dětí by plazí park znamenal výlet jednou za rok. Pro Stevea to byl domov. Zatímco jiní kluci se učili jezdit na kole nebo hráli fotbal na dvorku, on se učil poznávat hady, ještěry a krokodýly. Jako živé tvory se svými instinkty, hranicemi a pravidly. Jeho otec Bob byl zkušený přírodovědec a lovec plazů v tom starším, terénním smyslu slova. Nešlo o zabíjení. Šlo o schopnost zvíře najít, chytit, přemístit, ošetřit nebo zachránit.

Steve tak od dětství získával něco, co se nedá úplně naučit z knihy. Uměl číst pohyb zvířete, drobnou změnu postoje, napětí v těle, směr pohledu. Později to na obrazovce vypadalo jako šílenství nebo showmanství, jenže pod tím byla dlouholetá zkušenost. Když se nakláněl ke krokodýlovi, nešlo jen o odvahu. Byla v tom znalost, odhad a zároveň velká dávka rizika, kterou si ovšem málokdy připouštěl nahlas.

Krokodýl se stal zvířetem, které Steva Irwina proslavilo nejvíc. Nebyla to náhoda. V Austrálii má krokodýl zvláštní postavení. Je to starobylý predátor, tvor budící respekt, ale také zvíře, které se často dostává do konfliktu s lidmi. Zvlášť krokodýl mořský patří mezi největší a nejnebezpečnější plazy světa. Dorůstá obrovských rozměrů, má mimořádně silný skus a v severní Austrálii je reálnou součástí krajiny.

Irwin se s krokodýly setkával odmala a časem se podílel na jejich odchytu a přemisťování. Právě tady se formoval jeho pozdější přístup. Krokodýla nevnímal jako monstrum. Vnímal ho jako zvíře, které dělá přesně to, k čemu ho příroda vybavila. Pokud zaútočí, není to projev zla. Je to instinkt, teritoriální chování, obrana nebo lov.

Tohle bylo pro Irwina typické. Snažil se lidem vysvětlovat, že strach ze zvířat často nevychází z reality, ale z neznalosti. Had není zlý. Pavouk není zákeřný. Krokodýl není krvelačný padouch. Každý z nich má své místo v přírodě. A člověk, pokud chce v takovém světě žít, se musí nejdřív naučit chápat pravidla, která v něm platí.

Velký zlom přišel v roce 1991, kdy se Steve setkal s Američankou Terri Rainesovou. Terri se sama zajímala o zvířata a ochranu přírody, takže jejich vztah nestál jen na romantice, ale i na společném způsobu života. Vzali se v roce 1992 a místo klasické svatební cesty natáčeli materiál, z něhož se později stal základ pořadu Lovec krokodýlů. Právě tento pořad udělal ze Steva Irwina světovou osobnost.

Lovec krokodýlů nebyl obyčejný dokument. Televizní přírodopis měl do té doby často klidný, pozorovatelský tón. Kamera stála opodál, komentátor mluvil tlumeným hlasem a zvíře bylo sledováno z bezpečné vzdálenosti. Irwin tenhle model převrátil. Vběhl přímo do obrazu. Ležel v blátě, brodil se vodou, šeptal vzrušením, křičel nadšením a do kamery mluvil tak, jako by divák stál vedle něj.

Pro jedny to bylo fascinující. Pro druhé příliš hlučné. Ale fungovalo to. Steve měl dar proměnit i zvíře, kterého se lidé báli, v bytost hodnou pozornosti. Když ukazoval hada, nebyl to jen „nebezpečný had“. Byl to nádherný tvor, dokonale přizpůsobený prostředí. Když mluvil o krokodýlovi, nebyl to jen zabiják z bažiny. Byl to vrcholový predátor, který tu žije miliony let a zaslouží si respekt.

Na Stevu Irwinovi bylo zvláštní, že nepůsobil odtažitě. Nebyl to akademik, který by divákovi přednášel z výšky. Nebyl ani jen kaskadér, který by chtěl šokovat. Byl někde mezi tím. Měl znalosti terénního přírodovědce, energii baviče a upřímnost člověka, který se neuměl tvářit lhostejně.

Jeho slavné „Crikey!“ se stalo poznávacím znamením, ale nebylo to jen prázdné heslo. Byla v tom dětská radost, která u něj nepůsobila hraně. Když narazil na zvíře, které ho fascinovalo, vypadal jako kluk, který právě našel poklad. To bylo možná nejdůležitější. Divák mu věřil, že to myslí vážně. Že před kamerou nehraje někoho jiného.

Právě tím se dostal k lidem, kteří by si klasický dokument o plazech nikdy nepustili. Děti, rodiny, lidé bez zvláštního zájmu o biologii – ti všichni najednou sledovali krokodýly, hady, varany nebo pavouky a poslouchali člověka, který je přesvědčoval, že i tato zvířata mají hodnotu.

U některých televizních osobností se ochrana přírody stane hlavně pěkným heslem. U Irwina byla podstatou jeho práce. Spolu s Terri rozvíjeli Australia Zoo a podíleli se na projektech zaměřených na záchranu a péči o volně žijící zvířata. Rodina později pokračovala také skrze organizaci Wildlife Warriors. Dnes se s Irwinovým jménem pojí i Steve Irwin Wildlife Reserve na poloostrově Cape York, území vyčleněné pro ochranu přírody a vědecký výzkum.

Irwin měl jednoduchou filozofii - lidé chrání to, co milují, a milovat mohou jen to, co poznají. Proto mu tolik záleželo na popularizaci. Nechtěl, aby zvířata existovala jen v učebnicích nebo za sklem. Chtěl vyvolat citový vztah. Dnes se může zdát jeho styl přehnaný, ale právě emoce byly jeho nejsilnějším nástrojem.

Mluvil o zvířatech způsobem, který byl někdy až osobní. Jako by každé z nich mělo vlastní příběh. Pro vědecky přesnou komunikaci to mohlo být občas zjednodušující, ale pro širokou veřejnost to mělo obrovskou sílu. Zvíře přestalo být anonymním objektem. Stalo se něčím živým, zranitelným a hodným ochrany.

Steve Irwin ale nebyl bezchybný hrdina. Jeho práce vzbuzovala i kritiku. Někteří odborníci namítali, že se ke zvířatům přibližuje příliš těsně a že jeho styl může u diváků vyvolat dojem, že podobné zacházení je možné napodobovat. Jiní upozorňovali, že televizní efekt někdy převážil nad klidným pozorováním.

Největší kontroverze přišla v roce 2004, kdy Steve během veřejného krmení krokodýla držel v náručí svého tehdy malého syna Roberta. Záběry vyvolaly silnou reakci a řada lidí ho obvinila z nezodpovědnosti. Irwin se hájil tím, že situaci měl pod kontrolou a že šlo o prostředí, které dobře znal. Přesto tato událost ukázala, jak tenká byla hranice mezi jeho světem a světem běžných diváků.

On sám vyrůstal mezi plazy a nebezpečí vnímal jinak než většina lidí. To, co jemu připadalo jako zvládnutelná situace, mohlo pro veřejnost působit šokujícím dojmem. A právě v tom byl jeden z paradoxů jeho života. To, co ho udělalo slavným, tedy ochota jít blíž než ostatní, bylo zároveň zdrojem největších pochybností.

Steve Irwin nebyl osamělý dobrodruh. Jeho příběh je neoddělitelný od rodiny. Terri nebyla jen manželka stojící v pozadí. Byla spolupracovnice, partnerka a člověk, který sdílel stejnou vizi. Společně měli dvě děti, Bindi a Roberta, které vyrůstaly ve stejném prostředí jako kdysi Steve – obklopené zvířaty, kamerami a myšlenkou, že ochrana přírody není koníček, ale životní úkol.

Po Steveově smrti právě rodina udržela jeho odkaz živý. Australia Zoo dál funguje, rozvíjí se a Irwinovi zůstávají výraznými tvářemi ochrany přírody. To je důležité, protože u mnoha slavných osobností jejich práce po smrti postupně vybledne. U Steva se to nestalo. Jeho jméno dál funguje jako značka, ale také jako připomínka určitého přístupu - příroda nemá být jen pozorována, má být brána osobně.

Dne 4. září 2006 Steve Irwin zemřel při natáčení v oblasti Batt Reef u Velkého bariérového útesu. Nebyl zabit krokodýlem ani hadem, jak by si možná někdo podle jeho životního příběhu představoval. Smrtelné zranění mu způsobil rejnok, jehož trn zasáhl Irwina do hrudníku a poškodil srdce. Byla to mimořádně nešťastná a vzácná událost.

Irwin celý život pracoval se zvířaty, která lidé považovali za smrtelně nebezpečná. Přibližoval se ke krokodýlům, manipuloval s jedovatými hady, pohyboval se v situacích, kde by většina lidí ztuhla strachem. Nakonec ho ale zabil tvor, který obvykle není vnímán jako agresivní zabiják. Rejnoci nejsou predátoři číhající na člověka. Když použijí ocasní trn, bývá to obranná reakce.

Svět na jeho smrt reagoval silně. Nebyl to jen konec televizní hvězdy. Pro mnoho lidí zemřel někdo, kdo jim v dětství nebo mládí otevřel dveře k přírodě. Veřejný smutek byl obrovský a jeho pohřeb i vzpomínkové akce ukázaly, jak hluboko se zapsal do populární kultury.

Po Stevu Irwinovi nezůstaly jen televizní záběry a slavná hláška. Zůstal po něm zvláštní druh nadšení, které se těžko napodobuje. Mnoho lidí se díky němu začalo zajímat o zvířata, kterým by se jinak vyhýbali. Pro část dnešních zoologů, ochranářů nebo veterinářů byl právě on jednou z prvních inspirací.

Byl to člověk mimořádně charismatický, odvážný, pracovitý a upřímně oddaný přírodě. Zároveň někdy riskoval a jeho styl nebyl pro každého. Právě proto je zajímavý. Nebyl uhlazenou ikonou. Byl živelný, hlasitý, občas kontroverzní a nezaměnitelný.

Dnes, kdy se ochrana přírody často ztrácí v číslech, grafech a odborných zprávách, připomíná Irwin něco podstatného. Samotná fakta nestačí vždycky k tomu, aby se lidé začali starat. Někdy je potřeba emoce. Úžas. Přímý kontakt. Příběh. Steve Irwin dokázal lidem ukázat, že i tvor s tlamou plnou zubů může být důležitý, krásný a hodný ochrany.

Steve Irwin zemřel v roce 2006, ale obraz muže v khaki košili, který s rozzářenýma očima drží hada nebo klečí pár metrů od krokodýla, zůstal. Ne jako pouhá televizní vzpomínka. Spíš jako připomínka člověka, který měl své chyby, své riziko i své přehánění, ale také vzácnou schopnost probudit v lidech zájem o živý svět. A to je odkaz, který nezmizí tak snadno.

Zdroje:

https://allthatsinteresting.com/steve-irwin

https://www.portrait.gov.au/people/steve-irwin-1962

https://australiazoo.com.au/about-us/the-irwins/

https://leaders.slq.qld.gov.au/inductees/steve-irwin-1962-2006

https://www.britannica.com/biography/Steve-Irwin

https://australiazoo.com.au/about-us/the-irwins/steve/

https://biographics.org/steve-irwin-biography-wildlife-conservationist/