Článek
Když problém nedělá jenom žralok
Rok 1975 neměl v možnostech efekty, jaké jsou k dispozici dnes. A možná proto vzbuzuje v divácích tu šílenou hrůzu v některých záběrech. I když dnes je ve filmech spoustu CGI efektů, které přivádí diváky na pokraj infarktu, fakt, že nebyly tehdy k dispozici, jen z některých filmů udělal legendární výtvory. A zároveň z některých tvorů udělal strašáky lidstva. Jistě, žralok je asi děsivá kreatura, brázdící oceány a vyvolávající myšlenku, že každé setkání s ní skončí člověkem na talíři. Ovšem spousta tvorů může v oceánech představovat nebezpečí pro člověka a takový prostor na plátně jim dán nebyl. A žralok kromě toho je dost děsivý na to, aby se s ním dala vytvořit zápletka, na kterou nikdo nikdy nezapomene.
Asi je každému jasné, že jen tak si ochočit velkého bílého žraloka je nesmysl. Ale nějak ty scény se žralokem musí být natočeny. Takže aby se to všechno dávalo smysl, byl vytvořen mechanický žralok, který by budil hrůzu. On sám ale budil hrůzu hlavně v režisérovi Stevenu Spielbergovi, kterému bylo v době natáčení 27 let. Ne tedy, že by šlo podle plánu. Vytvořen mechanický žralok byl úspěšný při zkoušce v bazénu, ovšem při ,,vpuštění do divoké přírody“ se zanesl slanou mořskou vodou a bum! První problém byl na světě, žralok neposlouchal podle plánu. Takže se to musí nějak předělat. A každý neplánovaný zásah znamená problém, prodloužení natáčení, pozdržení všeho ostatního a psychický nátlak na to, aby už byl film zhotoven. A nátlak není vůbec dobrý. Kor pro mladého člověka, který v něčem takovém stojí poprvé. Steven Spielberg byl proto vyčerpán a po dokončení filmu dostal panický záchvat.
Záchvaty strachu se ovšem nevyhnuly ani divákům. Osobně si vždy říkám, že u starších filmů se není čeho bát, je vždycky odhadnutelné, kde asi vyskočí nějaká příšera, které by se měl člověk leknout. Ovšem starší filmy mají to kouzlo, že ani nemusí nikde nic plavat a postačí jen tma, napínavá hudba a trochu toho mokrého prostředí, aby se člověk bál. A když vám třeba na obrazovce skáče potápěč do vody, aby se podíval na poničenou loď, a najde v díře na dně lodi obří žraločí zub, už si zákonitě dáváte ruku před oči, protože zcela určitě do dvou vteřin uvidíte v díře žraločí tlamu. Ale ne, to by bylo moc předvídatelné. Takže zatímco si odlehčeně dáváte ruku zpět k tělu, zákonitě v dalších dvou minutách řvete hrůzou, protože v temném otvoru u jiné díry v lodi na vás vykoukne mrtvá hlava nebožtíka, ze kterého se stala svačina pro jednu mořskou rybičku.
Ilustrační obrázek
To si říkáte, že už jste viděli všechno a nic vás nepřekvapí. Ovšem tehdejší hudební skladby a úmyslné neukazování hlavního vodního hrdiny dokáže udělat své. Právě proto mají tyto starší filmy své kouzlo.
A aby se začátek filmu zdramatizoval ještě víc, není nad pořádné zpestření hororu tím, že film ukáže, jak dokáže žralok útočit. A to ani nemusí být na scéně. Stačí nechat mladého člověka vběhnout do vody, aby si nerušeně ve tmě zaplaval a ukázat scénu ze dna vody, aby člověk viděl perspektivu i tím ,,žraločím úhlem pohledu“, kdy vidí jen plácající se tělo na hladině, pohyblivé nohy a jednu ,,položku na degustačním menu“. Nesmí ani chybět následující několikeré se potopení pod hladinu, aby se divákovi dalo na vědomí, že ve vodě něco je. A pak už zbytek napětí obstará křičící plavec a spoustu krve okolo.
Na začátku úspěšná franšíza žraloka, pak už to tak chytlavé není
Něco na tom, že první dva díly bývají nejlepší, bude pravda. Ne vždy je dobré, aby se navázalo dalšími díly, které nikdy nemohou úspěch předchozího díla zopakovat. Stejně tak tomu bylo i v Čelistech, kde v prvních dvou dílech hrál Roy Scheider, pro roli šerifa jako stvořený. A troufám si říct, že mu tento film zajistil dost velkou slávu. Svou roli si zopakoval i ve druhém díle, ovšem pak už dostali příležitost jiní herci a bylo jasné, že stejné slávy už se nikdy nedosáhne. Sebevětší potvora už to nezachrání.
Ačkoliv je téma s obřím vodním žraločím monstrem (odmyslím-li si moderní film Megalodon) klasia, ze které se dá čerpat a různě vymýšlet zápletky, popř. změnit hlavního vodního protagonistu a místo žraloka a moře vrazit do vody třeba obřího krokodýla, myslím, že tu největší slávu oprávněně sklidil velký bílý žralok s Royem. Film, který by u leckoho mohl vyvolat zájem o život a nástrahy tohoto tvora, nebo naopak by některé mohl vyprovokovat ke snaze vstoupit do světa, který by měl být některým lidem zapovězen.
Bílý žralok je sám o sobě neskutečně fascinující tvor, ke kterému má většina lidí respekt. Já osobně bych se rozhodně ani nespustila do klece a nezkoumala, i kdyby mi za to byl nabídnut milion. Ovšem ve filmu Čelisti je třeba i tato scéna, kdy se mořský biolog Hooper v podání Richarda Dreyfusse rozhodne pod vodou v kleci žraloka zasáhnout tyčí a zneškodnit ho vpíchnutou látkou. Vypadá to jako snadno proveditelný úkol, ovšem filmaři vědí své. Takže scénu více zdramatizovat – není nad to, zabrat kamerou vyděšené oči potápěče a záběr na obřího žraloka, dobývajícího se do klece, která vypadá, že se co nevidět rozpadne. A do toho úřadující šerif, který legendární hláškou ,,Budeš potřebovat větší loď“ upozorní na trhlinu v plánu. Dále se snaží svého kamaráda vytáhnout, aby vzápětí byl svědkem toho, jak žralok zdevastuje loď a bude jej muset zneškodnit střelami do kyslíkové bomby, takže žraloka vyhodí do vzduchu.
Ačkoliv jsem spíše na modernější filmy, Čelistirozhodně patří k těm filmům, které si oprávněně zasloužily popularitu, zájem diváků a ocenění publika. Jen v roce 1976 zvítězily v kategorii nejlepšího střihu a hudby. Když vám na filmu pracují opravdoví profíci, je to poznat.
Zdroje:
Film Čelisti (1975)
Osobní názor autorky
