Článek
Nejprve místnost s moderátorem, pak tunel, kterým jdete vstříc tajemnu
Ruku nahoru, kdo si nepamatuje, jak začínal tenhle pořad. Po spoustě reklam byl záběr kamerou na potemnělou místnost se svíčkami, různými předměty a záhadnou hudbou, která v divákovi vyvolávala napětí. A samozřejmě odkudsi z neznáma přišel nejprve James Brolin, později Jonathan Frakes, aby následně diváky uvítali u televizních obrazovek a pořádně je napjali, než odvysílají jednotlivé příběhy. A po několika vteřinách se spustí ona tajemná znělka i s tunelem, později se promítají různé úryvky z příběhu, jako ruce na vyvolávací desce, kroužící po písmenkách, výjev muže za oknem nebo další děsivé okamžiky. A po celou dobu se promítají ona dvě kouzelná slůvka ,,Beyond, belief – fact or fiction“.
Vždy se pustilo 5 příběhů, záměrně namixovaných, aby člověk mohl jasně říct, že odvysílaný příběh je fikce, aby pak na konci pořadu jen zíral, když se mu na obrazovce objeví slovo ,,Fact“. Navíc průpovídky moderátorů tomu opravdu dodaly potřebný náboj. Upozornili na některé detaily, doptávali se tak, aby diváky zmátli. Takže pokud jste někdo byl stejný jako já, která si při sledování pořadu psala na lístek jednotlivé příběhy a hádala s bratrem, zda jde o fikci nebo pravdu, abychom si na konci odfajfkovali, kdo se trefil, a koho pak moderátorova slova přesvědčila o tom, aby svůj názor změnil, tak věřte, že mám pro vás pochopení. A jak jsem pak byla naštvaná, že původní volba byla správná a já se nechala zmást. Své také udělaly reflektory, které po každém odvysílaném příběhu svítily na podlahu a zanechávaly tak tajemnou atmosféru. Možná až děsivou.
Pro pořad se natočilo celkem 225 příběhů, 132 z nich bylo pravdivých a 93 bylo vymyšleno. Ovšem pořad skončil u 4. řády, některé příběhy tedy nebyly v Česku ani odvysílány. Ne, že by už tak člověk neměl zaměstnaný mozek tím, jestli by rozpoznal skutečnost od myšlenky. A ještě dokázal jít spát do tmavého pokoje. Ano, stav ideál dívat se na tyhle věci ve večerních, popř. nočních hodinách.
Když se bojíte i po letech, ale už to ve vás vyvolává úsměv
S odstupem několika let už člověk odvysílané příběhy považuje za humorné, jen si říká, jak se to tvůrcům podařilo natočit tak strašidelně. Ovšem i po letech některé příběhy v člověku vyvolávají husí kůži.
Inu, kdo by si nevzpomněl na rodinku v domě, kde malý chlapec v noci viděl v kuchyni ve tmě zářící rudé oči? A stejně tak pak jeho matka? Člověk by si řekl, že je to normální, že se to dá rozumově vysvětlit, ovšem když k tomu přidáte ještě záhadnou chůvu, kterou rodina měla, tak už je o čem přemýšlet. Kor, když ji pak vidíte se záhadnýma očima.
Nebo na příběh, kdy se do vězení dostane sériový vrah, který se náhodně dostane do cely se staříkem, z něhož se později vyklube děda jeho poslední oběti? Ten výraz, když vrah popíše svou oběť a on pozná, o kom je řeč. To zažít nechcete.
Také jsou tu příběhy po stránce krásy. Např. když bývalá modelka nalíčí kamarádku z parku jako poděkování za záchranu před dotěrným mužem. Pak zmizí a objeví se po nějaké době s popáleným obličejem. Na tom by nebylo nic divného, když vysvětlí, že šlo o nehodu. Ovšem nehoda časově nespadá do doby, kdy ji kamarádka viděla bez popálenin. Další záhada.
Člověk by mohl pokračovat do nekonečna. Myslím, že tvůrci pořadu prokázali divákům velkou službu, když dokázali přenést na televizní plátna takovou skvělou podívanou, ze které dodnes mají někteří diváci dost nahnáno, i když je to už několik let dozadu.
Sledovali jste pořad Věřte nevěřte? Který díl vám nahnal největší hrůzu?
Zdroje:
Názor autorky
Pořad Věřte nevěřte
