Článek
Ačkoliv bych se klidně mohla označit za magnet na úrazy všeho druhu, ještě se mi snad nikdy nepodařilo přivodit si takový úraz, aby byla zapotřebí narkóza a už vůbec ne operační sál. Možná tak lokální anestezie a to byla celkem výhra (nejčastěji při vrtání zubů). Takže když jsem si jednoho dne vyslechla, že kvůli jistému zdravotnímu problému musím jít na zákrok, malovala jsem si, že stačí jít ambulantně, že to lékařka zvládne. Ta mě ovšem vyvedla z omylu, že tento zákrok se provádí na operačním sále, nikoliv v ordinaci. Aha, takže první komplikace. Byla jsem lékařkou nainstruována, co přesně si musím zařídit a do kdy je to potřeba. Výborně, takže vzhůru do chaosu.
První kroky vedly tedy do ordinace mé praktické lékařky, která mi udělala předoperační vyšetření. Díky tomu jsem zjistila, že asi budu mít problém s doktory celkově, jinak si nedovedu vysvětlit, že já, která je zvyklá na nízký tlak, má najednou vyšší horní hodnotu 135. Ok, nevadí, stát se může. Vyšetření proběhla „oukej“ a vzhůru na odběry krve následující den. Já, „milovník krve“, se šla nedobrovolně vysát. Takže hup na sedačku, pohledem přejíždím všechny možné nápisy v odběrové ambulanci, abych se nemusela dívat na ampuli, která se plní tou životodárnou tekutinou. Poučena mačkat pořádně místo vpichu vyjdu ven na chodbu, že si posedím. No kéž by. Moje maličkost urputně toužila obléct se do mikiny, což znamenalo si místo vpichu pustit. Takže proč ne, to se přece nemůže nic stát. Víceméně se nestalo do té doby, než jsem týž den večer ve sprše zjistila, že se mi sloupla náplast a já viděla flek zaschlé krve, která předtím vytekla, protože jsem si to pořádně nedržela. A samozřejmě, já a pohled na krev, byť zaschlou… no co vám budu povídat, mozek se mi rozutekl do všech směrů a začalo mi hlavou projíždět, že třeba začne krev téct víc a já sebou „praštím“. Nu, tak tohle naštěstí byl scénář v říši sci-fi. Samozřejmě, že všechno bylo ok.
Začínal se ale blížit den zákroku, takže jsem pomalu dospěla k závěru, že by bylo fajn zjistit si, kam v té nemocnici mám vlastně jít. Abych to vysvětlila lépe, já jsem schopná ztratit se i s navigací, natož bez ní. Zkrátka, můj orientační smysl je někde hluboko na bodu mrazu. Nakonec po zkoumání všech možných variant mi kolegyně z práce nabídla, že mi ukáže, kde přesně je oddělení, kde se mám v daný den ráno objevit. Panebože, sice na Tebe nevěřím, ale díky za to. Kolegyně mě provedla nemocnicí a ukázala, kam mám jít, takže jsem se trochu zklidnila. Ještě zbývalo zakoupit si kompresní punčochy a mám téměř vyhráno. No, kompresní punčochy, kapitola sama o sobě. Ideální je, když víte velikost a rovnou do prodejny zdravotnických potřeb přijdete a hlásíte. Takže si jako frajerka doma zjišťuju potřebné parametry, abych ve výsledku zjistila, že s tabulkou veškerých možných doporučených velikosti od jednotlivých výrobců se neshoduju absolutně s ničím :D no tak nic, takže zamířím do prodejny a snažím se tam ochotné lékárnici vysvětlit, že absolutně nemám tušení, kde dělám chybu, ale zkrátka jí správnou velikost neřeknu, protože ji nevím. Lékárnice naštěstí profesionálka a pomůže s výběrem. Změří mi obvod stehna a doporučí velikost. Aha, ono nebylo potřeba změřit i x dalších obvodů?? Hm, dobré vědět.
V den D tedy nastupuju na příjem daného oddělení, aby si mě prohlédli a zjistili aktuální stav. Vyšetřující lékařka se poptá na moje zdravotní problémy, aby v závěru došla k tomu, že se oficiálně u nich na oddělení pod narkózou prospím poprvé. Milé, když vám lékařka popřeje, abyste si „narkózovou premiéru“ užili. Dobrá, sepsané papíry a vzhůru na oddělení, aby mě dali na pokoj. Ahaaa, takže takhle ne, ještě mi změří tlak a označkují. Nu dobrá, tady mě nemůže nic překvapit. No, z tohohle omylu mě vyvedou vzápětí, kdy mi změří tlak a oznámí, že mi dají prášek na zklidnění. Zírám na ně, jestli se nezbláznili, přijdu si v pohodě a jak blbec se ptám, na co prášek na zklidnění? Když se podívají významně na hodnoty tlakoměru, zvážním a podívám se taky.. A jen si říkám, že bych asi měla zajít i na oční, protože to není možné. Já, která je zvyklá na 118-120, jsem pokládala původní hranici 135 za tu nejvyšší. Ta ale právě byla překonána novou hodnotou 145. To jako vážně?
Inu, odvedou mě na pokoj a donesou prášek na uklidnění, což mi přijde legrační. Lupnu si tedy jeden a rozhlížím se po pokoji, v nemocnici netrávím čas každý den. Po nějaké době si pro mě přijde lékařka a se sestřičkou odvážejí k sálu. Před sálem se mě ještě zeptá sestra, zda jsem nalačno (upozorním jen na prášek na zklidnění). Začíná ta zábavná část. Co že je tak zábavného? No, vpíchnutí kanyly, protože u mých drobných žilek je snad nadlidský výkon se do něčeho úspěšně trefit hned na poprvé. Toto mi potvrdí sestřička, která po několika vteřinách snažení prohlásí, že se tak moc bojím, až mi praskla žilka (nebo cévka). A já nic necítila.. Takže s humorem řeknu, že doufám, že na mě nebude muset vyplýtvat celý lékařský materiál. To se rozesměje a sdělí, že tentokrát už snad bude úspěšná a já opravdu ucítím malé píchnutí. Radši se ani nekoukám. Hned na to mě odvádí na operační sál. Moje představa, že mě přesunou z postele na lehátko vzala za své. Aha, já můžu na operační sál i po svých? Degradace mozkových buněk po sledování lékařských seriálů. Nu dobrá, dle pokynů se uvelebím na lůžko a snažím se zaujmout požadovanou pozici. Co vám budu vykládat, připadala jsem si jak ukřižovaná, ruce a nohy do stran. Lékařka na mě chvíli mluvila, vysvětlovala, co se bude dít a jak bude vše probíhat. Když jsem odkývla, že vše chápu, nasadí mi na obličej kyslíkovou masku (moje myšlenka, že se párkrát nadechnu a usnu, vzala za své). Do ruky mi aplikují lék na spaní, což jsem si první vteřinu říkala, že to potrvá, než to zabere. Ovšem, že se mi začne lehce točit hlava, s tím jsem nepočítala a vytřeštím oči. Lékařka se pouze se zájmem zeptá (asi je na vyděšené pohledy pacientů zvyklá), zda již lék zabírá. Stihnu jen přikývnout hlavou a zaslechnout „tak to bylo hodně rychlé“. A pak už jen vnímám tmu.
Ta ani netrvá nijak dlouho a opět se probírám. Moje natěšení se na to, jak budu během operace létat okolo místnosti a pozorovat vše shora, opadlo. Žádný mysteriózní zážitek :D po probrání registruju pouze fakt, že se nade mnou sklání tři postavy (proč mi to připomíná scénu, kdy se nad vámi sklání tři sudičky?) a dotazují se, jak se cítím. Po ujištění, že se cítím celkem dobře, se doptají, zda bych chtěla něco vědět. První, co mě napadne, je, aby mi daly kontakt na kompetentní osobu, které můžu poděkovat za milý personál a napsat na ně pochvalu. Se smíchem odpoví, ať tohle teď neřeším a soustředím se na sebe. Asi bych se s nimi i hádala, kdyby pak moje tělo nedalo najevo, že nechápe, co se stalo a já se začnu klepat jako epileptik. No jo, paní Nervíčková.
K celému zákroku můžu dodat jen to, že personál daného oddělení byl naprosto profesionální a parádně se postaral. A svým způsobem i děkuju za sepsání článku: Ze života anesteziologa: jak to probíhá na operačním sále. Aspoň jsem pochopila, jak to celé probíhalo.
