Článek
Napodruhé to zvládnu lépe
Jak se mi blížil termín kontrolní gastroskopie, začínala jsem být malinko nervózní, i když jsem sama sebe snažila přesvědčit, že to nemůže být tak hrozné jako poprvé. Věděla jsem, co mě čeká, jak to bude probíhat, tak to nebude taková hrůza. Jediné, z čeho jsem trochu měla nervy, byl protestující žaludek, který je zvyklý, že do něj ráno něco dám. Nyní byl bez potravy, takže jsem předchozí den ukončovala modlitbami ke své trávicí soustavě, aby nedělala problémy a byla alespoň pro jeden den v týdnu klidná a bez protestů.
Do nějakých sedmi do rána to vypadalo, že modlitby zabraly, žaludek poslušně nevydal ani zvuk, za což jsem byla ráda. Když už jsem se chystala ho infantilně pochválit za to, že poslouchá, začal protestovat, že už byl zticha moc dlouho a vyhlašuje „konec půstu“. Fakt, že jsem tomuhle v duchu zamávala a rázně mu sdělila, že půst ještě potrvá nějakou dobu, se mu vůbec nelíbil. Pomalu se nám blížila akce stylem kdo vydrží víc.
Došla jsem do nemocnice, kde se žaludek rozhodl se na chvíli uklidnit. Ovšem i když už jsem věděla, že se ohlásím na recepci, předložím vše potřebné a počkám si na vyzvání, tak i přes tento fakt se mi začala třást kolena. Ani „mluva s odborníkem“, tedy samomluva, mi moc nepomohla. Každou chvíli, kdy se otevřely dveře do chodby, kam vcházeli jednotliví pacienti, se mi rozklepaly nohy ještě víc a modlila jsem se, aby už bylo vše za mnou. Zvládla jsem to jednou, zvládnu to i teď. Přece nejsem srab. Nebo ano?
Ilustrační foto
Hezky ruce zkřížit, nepolykat a uvolnit se
Vážení, dala bych cokoliv za to, kdybych mohla poslední dva pokyny bez problémů splnit. Nálada na vyšetřování byla dobrá, pan doktor měl i smysl pro humor, když navázal kontakt a vysvětloval, proč tam znovu jsem. Když jsem mu připomněla, že mi po prvním (a tehdy jsme oba mysleli, že posledním) vyšetření řekl, že mě už nechce vidět a moje obvodní lékařka mu do toho plánu „hodila vidle“, pobavil se on i asistující sestřička. Tak super, nálada je uvolněná, já víceméně taky, tak vzhůru do toho. Stříknout sprej a ať je to za námi.
No, tak to jsem si opravdu jen myslela, že to půjde rychle. Po nastříkání sprejem jsem si připadala, jak když mám v puse kamení a bylo mi jasné, že to tentokrát bude zajímavější. Šup „náhubek“ na pusu a jde se. Tak, to byla to asi nejjednodušší část, protože ačkoliv jsem pro jistotu zavřela oči, zavedení trubice do krku byla opravdu část, se kterou se můj krk nemínil smířit a dal to dávivým efektem najevo. To snad ne, přece se tady nepozvracím, i když nemám vlastně ani co. Koukej se zklidnit, v duchu jsem si přikázala! No, můj příkaz měl opačný efekt, roztřásla jsem se a tekly mi slzy. Achjo, jak malé dítě. Moc často se mi nestává totiž, abych slzela.
Po menších problémech se povedlo hadičku zavést a já si v duchu říkala, že to brzy skončí. Řeknu vám, člověk nikdy nemá takovou tendenci polykat, dokud mu to není zakázáno nebo alespoň nedoporučeno. Můj polykací reflex jel na plné obrátky, i když jsem se snažila dát mu najevo, že takhle je to jen komplikované.
Uvolnit se, opravdu to je v tomhle vyšetření asi to, co není v mých silách uskutečnit. Povedlo se mi to až poté, co mi snad byla aplikována nějaká tekutina či co do žaludku, protože jsem ucítila lehké zašimrání a žaludek se uvolnil. A když se uvolnil on, tak už jsem se lehce uvolnila i já. Což bylo poznat na zákroku, jelikož si pan doktor se sestřičkou pochvalovali, že to je přesně to, co potřebují.
Chvíli odebírali vzorečky, já si prsty jezdila po lehátku, abych odvrátila pozornost a na oznámení: „Hotovo, vše je u konce, budeme vytahovat“ se mi v hlavě rozsvítila kontrolka, že už to je za mnou a bude jen dobře. Tak super, tak to vyndejte pane doktore a už bude vše ok. „Fakt si to myslíš?“, odvětil mi krk. Při vyndání hadičky se opět pustil do drama akce, takže už jsem jen s povzdechem vyplivla vše, co muselo ven a pan doktor povzbuzoval se slovy, ,,že jsem asi hodně velký nervák“. Jo, pane doktore, o dnešním vyšetření jsem měla úplně jiné představy, to mi můžete věřit.
Po skončení vyšetření jsem byla upozorněna, že v případě kontroly by vyšetření bylo až za delší dobu a vzhledem k mé „snášenlivosti“ hadiček v krku bude asi lepší to podstoupit s pomocí uspání. Po dnešním zákroku jsem došla ke stejnému závěru. Ačkoliv jsem byla skálopevně přesvědčená, že nejhorší, co mě může potkat, je „hrabání v prázdném žaludku“, krk dal jasně najevo, že nepřítelem č. 1 bude v téhle záležitosti on. Patrně dospěl k závěru, že první vyšetření mi to „dal zadarmo“, tak teď už hezky po jeho – v překladu: nic do mě nestrkejte. Takže pro příště opravdu uspávák, aby člověk nedělal drama scény a ušetřil čas lékařům. Pan doktor mi na povzbuzení ještě sdělil, že spousta lidí má s tímhle vyšetřením problém. I když jsou prý i „polykači mečů“, kterým je úplně jedno, co do nich strčíte. Každopádně já vím jedno – polykačka mečů určitě nikdy nebudu. A všem, co případně v budoucnu mají absolvovat tohle vyšetření, přeji hodně štěstí, a hlavně milý zdravotnický personál, jako jsem měla já – dělá to divy a člověk se cítí po psychické stránce lépe.
Anketa
Zdroje:
Osobní zkušenost a názor autorky
