Článek
Nedávno jsem si přečetla článek o tom, jak těžké to může mít žena, která se stará o děti a jejíž manžel je přesvědčen, že když je živitel, může chodit jenom do práce a o vše ostatní se musí postarat žena. I kdyby sama také pracovala. Velmi nepříjemně mě překvapila i anketa na konci článku, kde téměř 70 % hlasujících přiznává, že má ve svém okolí podobný vztah.
Považujeme se za vyspělou zemi a vyspělou společnost, ale (nejen) partnerské vztahy jsou často na úrovni středověku až starověku, kde žena byla mnohdy méně než zvíře. Sice se od té doby mnohé změnilo a alespoň navenek se tváříme, že jsme si rovnocenní, ale přesto je mnoho vztahů, kde je žena i dnes utlačována. Často k tomu přispívají ženy i svým nastavením – bývají často submisivní, radši se podřídí, než aby si stály za svým, bojí se, že kdyby partner odešel, nezvládnou se o sebe nebo o děti postarat. A tak setrvávají ve vztazích, kde jsou využívány, až zneužívány, a kde rozhodně nejsou šťastné.
Sama jsem také poznala několik žen, obvykle kolegyň v práci, které to měly podobně, ale ne až do takové míry, že by je partner uhodil. Vždy zůstávalo jen u slov, ale ta dokážou leckdy zranit víc než fyzický útok. Sebevědomí takových žen bývá na bodu mrazu, a pokud nemají poblíž někoho, kdo bude ochotný jim pomoci a být jim oporou ve chvíli, kdy by se rozhodly partnera opustit, tak většinou raději setrvají v nevyhovujícím svazku. A některým takový stav dokonce i vyhovuje – když partner uživí celou rodinu, tak si nechají líbit i jeho řeči a přizpůsobí se. A neřeší, že tak trochu ztratí samy sebe.
Ráda bych však upozornila na to, že i když je žen v takovém nevyhovujícím vztahu bezpochyby hodně a některé žijí doslova s násilníkem, kde se mohou bát i o život, jsou i případy (a těch také nebude zrovna málo), kdy tím, kdo ve vztahu trpí a je zneužíván, je muž. Bohužel, vzorový příklad mám i ve své rodině.
Můj bratr byl vždy puntičkář, rád měl všechno v pořádku a užíval si, že rodiče mi ho vždycky dávali za vzor, protože já sama jsem chaotik a všude vládne neřád 😊
Ve svých mladých letech vystřídal dvě přítelkyně, s každou byl zhruba rok, ale pak se rozešli, protože vyšlo najevo, že každý od života očekával něco trochu jiného a společná budoucnost nebyla moc reálná. Pak poznal Jitku. Jitka byla ráznější typ, ale to se bratrovi líbilo. Puťka by asi nebyla nic pro něj. Byla příjemná, ale uměla říct ne, falešnou skromností netrpěla, ale zároveň se ani nepovyšovala. Řekla bych, že taková akční ženská, která se s ničím moc nemazala, se vším byla hned hotová, věděla, co chce, co nechce. Ale nebyla to hádavá holka, setkání s ní bývala pohodová, možná trochu hlučnější, ale nic, co by člověku lezlo na nervy.
Brácha byl zamilovaný až po uši a všichni jsme mu přáli, aby byl spokojený a aby si užívali, dokud jsou mladí. Vždycky, když se u nás zastavil a vypadal zrubaně, tak jsme se mu smáli, že ho Jitka prohání a že aspoň zužitkuje svoji pracovitost a puntičkářství, že ona to určitě ocení. Zpočátku se tomu smával s námi, s postupem času se spíše ušklíbnul a už to moc nekomentoval.
Když spolu byli už třetím rokem, rozhodl se bratr investovat a koupit starší domeček, který si zrenovují. Peněz neměli nazbyt a hypotéku si mohl vzít jen bratr, protože Jitka měla nějaký záznam, kvůli kterému by musela ještě nějaké dva roky počkat, než ho vymažou. Tak koupili spíše pastoušku. Brácha je ale šikovný a spoustu věcí kolem domu si zvládne udělat sám, tak aspoň ušetří peníze, jen to bude trvat, než si dají domeček do kupy.
Asi půl roku po koupi domečku se brácha zase zastavil na návštěvu a oznámil nám, že s Jitkou čekají miminko. Zůstali jsme v šoku koukat. Věděli jsme, že budou jednoho dne chtít založit rodinu, ale jak oba říkali, nejdřív musí dát dohromady bydlení, takže to nebylo na pořadu dne.
Brácha připustil, že mimčo plánované nebylo, Jitka brala antikoncepci, ale asi nezafungovala tak, jak měla, a stalo se. Tak se s tím musí nějak poprat. Já i rodiče jsme jim přislíbili pomoc. Já děti nemám a naši už jsou v důchodu, takže možnosti máme.
Jitka ještě chvíli chodila do práce, ale pak šla na doporučení doktora na rizikáč. Doma také dost zvolnila, což jsme všichni respektovali a bráchovi pomáhali se vším, s čím jsme mohli. Hlavně, ať je Jitka a to malé v pořádku.
Jak jsem u nich bývala častěji, nemohla jsem si nevšimnout, jak zle Jitka s bráchou někdy mluví. Když jsem ji slyšela poprvé, myslela jsem si, že jsem se jenom přeslechla. Ale pak jsem to slyšela znovu a znovu a došlo mi, že takhle se s ním baví normálně a brácha vždy jen přikyvuje. Když jsem byla svědkem, jak po něm hodila i hrnek od kafe, počkala jsem, až půjde pro něco ven, doběhla jsem ho a na rovinu se ho zeptala, co se děje, že takhle s ním přeci nemůže mluvit ani jeho přítelkyně.
Nejdřív se o tom se mnou nechtěl bavit, ale když jsem naléhala, tak to z něj pomalu lezlo. Jitka měla vždycky tendenci být ráznější, až to někdy hraničilo s nepřiměřeností, ale vždy se to dalo nějak ustát a ona sama mu několikrát přiznala, že to z ní prostě tak vyletí, ale že to až tak nemyslí. Tak si na to zvykl a někdy si ji kvůli tomu dobíral.
V poslední době ale tu hranici překračovala čím dál častěji. Pak se mu omlouvala, že to s ní dělají ty těhotenské hormony a on to přijal s tím, že pak bude zase všechno fajn.
Trochu jsem zaváhala, říká se, že někdy ty hormony s ženou opravdu zamávají, ale aby ji to tak rozhodilo, že bude vlastního partnera ponižovat, urážet a ještě po něm házet hrnkem? To podle mě ani hormony nevysvětlí.
Čas běžel, brácha byl buď v práci, nebo pracoval na domku, aby stihnul zrenovovat aspoň interiér. Já s rodiči se střídala v návštěvách a kontrolách, jestli Jitce něco nechybí nebo nepotřebuje nakoupit. Nejspíš vycítila, že můj vztah k ní poněkud ochladl, a tak po mně obvykle nic moc nechtěla, zatímco před rodiči dělala, jak je to těhotenství těžké a jak ji hrozně vyčerpává. Když mi to mamča kolikrát převyprávěla, jen jsem otáčela oči v sloup. Přišla mi jak perfektní herečka. Ano, těhotenství nemusí být zrovna med, ale brácha se taky měl co ohánět a ani jednou jsem si nevšimla, že by ocenila, jak maká na baráku a snaží se, aby to tam měli hezké a připravené pro mimčo.
Matýsek přišel na svět a já doufala, že mimčo zbourá všechny bariéry, které mezi námi vyrostly, a že třeba i Jitka se zase hodí víc do klidu a bude, aspoň z mého pohledu, normální. Jenže nic se nezlepšilo, naopak. Vůči bratrovi byla ještě tvrdší, se mnou se už nebavila skoro vůbec a když jsem třeba zavolala, jestli se mám stavit a s něčím pomoct, začala mě čím dál častěji odmítat. Když jsem dorazila po domluvě s bráchou, protože jsem chtěla vidět aspoň jeho, když jsme se dřív vídali pravidelně, tvářila se nasupeně, co jsem si dovolila ji obejít a dorazit bez jejího vědomí. Nechtěla jsem jim zasahovat do vztahu, ale ani jsem se nechtěla nechat od ní jen tak vyšachovat. Vždyť to byl můj bratr a Matýsek můj synovec.
Když nám brácha jednoho dne oznámil, že si bude Jitku brát, protože musí odjet do zahraničí, aby vydělal víc peněz a chce, aby byli oficiálně svoji a ona měla nárok na jeho majetek a případnou pojistku v případě, že by se mu něco stalo, krve by se ve mně nedořezal.
Marně jsem mu vysvětlovala, že to nemusí dělat kvůli tomu, aby ji zajistil. Že bychom ji v tom nenechali a postarali se o ni i malého Matýska. Že si to může v klidu rozmyslet a mohou se vzít, až se vrátí. Ale hlavně, proč by se neměl vrátit. A jestli potřebují půjčit, že mám nějaké rezervy. Nemusí kvůli tomu odjíždět kamsi do neznáma.
Jenže brácha to viděl jinak. Jitka mu prý často vyčítala, že nedokáže vydělat tolik, aby mohla koupit vše, co potřebuje ona nebo Matýsek. Že na konci měsíce musí přemýšlet, co může počkat a co musí koupit. Že s renovací by mohla pomoct firma, která to bude mít rychleji, ale něco to stojí. Říkala mu, že jestli nedokáže zabezpečit rodinu, tak kdoví, jak bude Matýsek vyrůstat, jak se mu budou všichni smát a že ani ona nechce být jak chudá příbuzná.
Kroutila jsem hlavou, že to jsou naprosté nesmysly. Brácha měl mírně nadprůměrný plat, sice by se mu hodila kačka navíc, ale řada rodin musí vyžít i s menším obnosem a zvládají to. A mají se rádi. Že je nesmysl, aby mu to vyčítala. Ještě když většinu volna tráví prací na domě, aby se ona a Matýsek měli lépe. Můj brácha nikdy nebyl lempl a vždycky dělal maximum, co uměl.
Byla jsem na ni nesmírně vytočená, ale z respektu k bráchovi jsem si svoji reakci nechala pro sebe.
Brácha odjel na sever makat do nějaké fabriky. Jako šikovný dělník si tam vydělal výrazně víc než tady u nás v kanceláři, a i po odečtení všech nákladů posílal Jitce slušný balík peněz. Když přijel poprvé po prvním půlroce domů, málem jsem se rozplakala. Jednak proto, že jsem ho dlouho neviděla a na to jsem nebyla zvyklá, a také proto, jak vypadal. Hubený, zarostlý, přišlo mi, že i zešedivěl. Ale v očích měl jiskry jako dřív a objal mě tak, že mě málem přelomil vejpůl.
Zůstal tu celý týden, vyprávěl nám, co tam všechno dělá, jak to bylo zpočátku strašně těžké, protože neuměl jejich jazyk a angličtinu si musel pořádně připomenout a zlepšit, ale naštěstí tam mluví anglicky skoro všichni, tak to stačilo. Práce byla hodně těžká a snažil se dělat i přesčasy, aby vydělal co nejvíce v co nejkratším čase a mohl se zase vrátit. Plán byl jasný. Ještě jeden půlrok a bude mít dost na to, aby nechal udělat potřebné práce na domku a ještě zbylo dost na to, aby se rodinka měla dobře. Těšil se, až bude moct každý den trávit s Matýskem a konečně budou všichni spokojení.
Zatímco první půlrok trval celou věčnost, druhý půlrok utíkal výrazně rychleji. Zatímco já a rodiče jsme se těšili, až se konečně brácha vrátí a už tu zůstane, Jitka moc nadšení neprojevovala, a naopak několikrát zmínila, že si myslí, že by tam měl ještě zůstat, aby měli opravdu rezervu pro případ, že by se něco pokazilo nebo Matýsek něco potřeboval. Přišlo mi, že o bráchu vlastně ani nestojí a vyhovuje jí, jak to je. On vydělává a posílá peníze a ona je doma s Matýskem a vlastně si může kdykoliv dělat cokoliv.
Když to zkrátím, bratr se po půl roce vrátil a představoval si, jak spolu budou trávit volné chvíle, hrát si s Matym a třeba mu i pořídí sourozence. No, namaloval si tu budoucnost hezky a za to, jak makal, aby se rodina měla dobře, by si to štěstí a rodinnou radost zasloužil. Život však umí být tvrdý. Jitka si mezitím našla frajera, se kterým si užívala za bratrovy peníze. Na účtu skoro žádné úspory nebyly. Bratrovi se doslova vysmála do očí, jak si mohl myslet, že by s takovým nekňubou mohla být. Že vedle sebe potřebuje pořádného chlapa.
Kdyby jí tehdy jednu vlepil, přišla bych a vrazila bych jí ještě druhou z opačné strany. Ale bratr rezignoval. To zklamání mu zlomilo srdce a zhroutil se mu svět. Jediné, co mu zbylo, byl Matýsek. Dnes bydlí brácha u rodičů a platí hypotéku na dům, ve kterém bydlí Jitka, nejspíš i se svým milencem. Chce, aby byl Matýsek zajištěný a netrpěl kvůli tomu, že to mezi rodiči takhle skončilo. Jitka mu navíc vyhrožovala, že pokud ji nějak ohrozí, udělá všechno proto, aby Matýska dostala do své výhradní péče. A to bratr nedopustí, i když se kvůli tomu chová naprosto nerozumně.
Chlapi dokážou ženám ve vztahu ubližovat, ať už psychicky, nebo fyzicky a je to vždy zavrženíhodné. Ale my ženy také v řadě případů nezůstáváme pozadu, jen býváme rafinovanější. A zatímco týraná žena je vnímána jako chudák, týraný muž bývá často vysmívaný a považovaný za podpantofláka a neschopného rádobychlapa.
