Článek
Lenka byla fajn holka a kolegyně. Sice trochu tišší, moc toho nenapovídala, ale práci odváděla perfektní, byl na ni spoleh a měli jsme ji rádi. Dlouhou dobu trvalo, než se vůbec o sobě trochu rozpovídala a tak jsme ani nevěděli, kde a jak žije, co ráda dělá, co děti, manžel… Na případné otázky odpovídala jen velmi stroze, a tak jsme se dál nevyptávali, protože jsme si mysleli, že jí to prostě asi není příjemné nebo nechce mluvit o svých osobních věcech s kolegy v práci. Každý jsme jiný a i mezi námi byla řada introvertů. Tak jsme si říkali, že to chce buď čas, nebo se to prostě nikdy nedozvíme…
Nastoupila k nám krátce po mateřské, ale vůbec nebylo znát, že by vypadla ze zvyklostí pracovního procesu, jako se to stává některým maminkám, protože denní rozvrh s dítětem je značně odlišný. Dítě vyžaduje vaši pozornost během kterékoliv denní i noční hodiny, takže když má maminka chvíli prostor, musí ho vyplnit odpočinkem, aby nasbírala síly na další pokračování. Když pak nastoupí do práce, má rytmus trochu rozhozený. Aspoň tak jsme to měli odpozorované, protože Lenka nebyla první maminka, která nastoupila čerstvě po mateřské. Ale každá žena to může mít trochu jinak.
Lenka žádný podobný problém neměla. Dokonce ani neměla tendenci vyprávět o dětech, šišlat, mluvit ve zdrobnělinách, což se také některým maminkám stává. Člověka by ani nenapadlo, že má doma malé děti.
Že to asi ale není žádný med, skloubit péči o děti a práci, to nám bylo jasné hned. A i když Lenka odváděla perfektní pracovní výkon, za který by se nemusel stydět vůbec nikdo, vlastně by některé z nás i strčila do kapsy, bývala na ní vidět únava, kterou se snažila přemáhat.
Kolikrát jsme jí říkali, ať si během směny trochu odfrkne, nemusí být neustále ve 100% nasazení. U nás v práci tolik nezáleží na tom, jestli odpracujete každou minutu směny. pokud svoji práci zvládnete efektivněji a rychleji, můžete si dopřát i chvilky na protažení se, kafe nebo si prolétnout zprávy na internetu. Podmínkou jenom je, že zadanou práci stihnete a nebude odfláknutá.
Lenka přesto vždy jela na 100 %, možná i víc. Když jsme ji vyrušili hovorem, bylo na ní kolikrát vidět, že se necítí dobře. Když ji někdo z nás pozval na kafe, byla vděčná, ale celou dobu na ní bylo znát, že má špatný pocit z toho, že nesedí u počítače a nepracuje. Nedala si to vysvětlit.
Obdivovali jsme její pracovitost, někdy nám to přišlo až přehnané. Ale na druhou stranu i inspirativní. Sami nejsme žádní lemplové, ale chvilku pohody si uděláme rádi. Několikrát jsme ji i pozvali na mimopracovní setkání, občas se sejdeme a zahrajeme si bowling, dáme něco dobrého… Žádný extra teambuilding nebo společenské setkání. Prostě jen neformální odpoledne či podvečer, kdy si můžeme něco společně zahrát. Kdo má chuť, tak dorazí, kdo ne, tak se přidá zase jindy.
Lenka ale nedorazila nikdy. Přišlo nám to trochu líto, rádi bychom ji uvítali v našem „kruhu“ i mimo práci, ale bylo nám jasné, že asi moc volna kvůli dětem nemá a jestli nemá ani babičku, která by pohlídala vnoučátka, tak možná nemůže, i kdyby chtěla. O partnerovi jsme také nic bližšího nevěděli.
Jednoho dne přišla do práce o čtvrt hodiny později. Na tom by nebylo nic tak strašného, ale vzhledem k její naprosté dochvilnosti nás to samozřejmě velmi překvapilo.
Tiše pozdravila jako obvykle a okamžitě zaplula ke svému stolu, kde se skryla za počítačem. Kolegové se po chvilce vrátili ke své práci, ale já jsem se rozhodl, že jí půjdu alespoň nabídnout ranní kávu. Přišel jsem k ní blíž, že se zeptám, jakou by si dala. Normálně bych si asi nevšimnul, ale jak jsem byl zaskočený tím, že vůbec dorazila později, koukal jsem na ni pozorněji než obvykle.
První, čeho jsem si všimnul, byl výrazný make-up, který normálně nepoužívá. Občas byla decentně nalíčená, ale ten den měla opravdu vrstvu… Jenže ani taková vrstva nebyla schopná zakrýt tmavší skvrnu táhnoucí se po tváři. Jasnou modřinu. To mě trochu zarazilo, ale nechtěl jsem se ptát, komu by taky byla příjemná otázka „co se ti stalo?“, když se to evidentně ten člověk snažil zakrýt právě proto, aby si nikdo nevšimnul.
Když si mě Lenka všimla, ještě se zmenšila, jako kdyby se chtěla zmenšit na minimum a „vcucnout“ do své židle, nikým neviděna. Odpověď na moji otázku tiše zakuňkala a dál hleděla směrem k zemi.
Došel jsem pro kafe, vrátil se a podával jí šálek. Natáhla ruku a tu jsem si všimnul podruhé. Opět podlitina, tentokrát kousek nad zápěstím. Mlčky jsem předal kafe a šel si sednout na své místo, hlavu plnou myšlenek.
Vůbec jsem se nemohl soustředit na svoji práci. Hlavou mi vířily myšlenky a marně jsem přemýšlel nad tím, z čeho by mohla mít takové modřiny. Že by někde upadla? O něco se praštila? Možná. Do hlavy se člověk čas od času praští a buď má bouli, nebo pěknou modřinu, odřeninu. To asi není nic zvláštního. Ale mít současně i takovou podlitinu na předloktí? Která se táhne kolem dokola? Dost podivná rána.
Rozhodl jsem se, že se jí při obědové pauze zeptám, jestli je všechno v pořádku a jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Možná je prostě natolik přetažená, že se opravdu o něco praštila nebo někde spadla. Docela bych tomu i věřil. Zeptat se přeci můžu.
Na oběd nešla. Když se všichni postupně zvedli a odšourali do kuchyňky, zůstala na svém místě a nevypadala, že by se chystala někam jít.
Tak jsem se zvedl, přisunul si židli k ní a sedl si ke kraji jejího stolu. Bylo vidět, jak v ní hrklo, ale vůbec se na mě nepodívala. Měl jsem podivný, stísněný pocit. Jedna věc je být tichý člověk a spíš ostatní poslouchat než být sám středem zájmu a bavit ostatní svým vyprávěním. Ale ten den byla vyloženě pasivní, zakřiknutá, stažená do sebe…
Zeptal jsem se, jestli je všechno v pořádku a jestli se něco nestalo. Jestli jí třeba nemůžu s něčím pomoct. A jestli jí je vůbec dobře a nechce si vzít třeba sickday nebo dovolenou, aby si odpočinula. Jenom zavrtěla hlavou a dál se dívala do země.
Možná jste to už zažili. Člověk nechce být nějak dotěrný, ale když máte najednou divný pocit, tak vám to prostě nedá. A tak místo toho, abych se zvednul, když o pomoc nestála, jsem zůstal sedět a dál pokračoval „ve výslechu“. Prozradil jsem, že jsem si všimnul těch modřin, na tváři i na ruce.
Najednou se začala chvět a propukla v srdceryvný pláč. Úplně mě to zaskočilo a v první chvíli jsem vůbec nevěděl, co bych měl dělat. V tu chvíli se vrátila z kuchyňky kolegyně, která si zapomněla na stole u počítače skleničku. Když viděla, co se děje, okamžitě přišla k nám, přidřepla si a začala na Lenku jemně mluvit.
Po chvíli ji objala a odvedla ji do místnosti, kde míváme porady, ale kde je jinak prázdno a klid. Jen na mě mávnula, ať je nechám a zajistím klid i od ostatních.
Zůstaly tam zavřené víc jak hodinu. Pak vyšla jen Petra, zatímco Lenka zůstala v místnosti. Oznámila nám, že s Lenkou zajede k lékaři a pak se vrátí.
Vrátila se sama, bez Lenky. Všichni jsme byli napnutí jak struna, co se Lence stalo a co ji tak rozplakalo. Na Petře bylo vidět, že se jí nemluví snadno a že i jí se trochu derou slzy do očí, když začala vyprávět, co se od Lenky dozvěděla.
Lenka žije s manželem v malém domku se zahrádkou na okraji blízké obce. Měli pejska, hejno slepic, kachny a králíky. Dokud neměli děti, bylo prý všechno fajn. Děti měli plánovaně, těšili se na ně, ale když přišel na svět první a pak po dvou letech i druhý syn, manžel se velmi změnil. Z pohodového chlapa, se kterým byla legrace, se stal pedant a „bachař“, který ji nikam nepustil. Podle něj se měla plně věnovat jenom jejich dětem, protože tak si to přece „naplánovali“.
Zpočátku si myslela, že je jen příliš úzkostlivý a chce, aby měla jejich děti neustále pod dohledem. A že ho to třeba časem přejde. Jenže nepřešlo. A nejen to, jeho chování se začalo stupňovat a nakonec to nebylo jen o dětech.
Během mateřské od Lenky očekával, že se nejen plně postará o jejich děti, ale když už je na té mateřské „dovolené“, zatímco on musí vydělávat, aby uživil rodinu, tak se postará i o dům a zahradu. A samozřejmě o něj. Očekával, že když přijde z práce, bude vše pečlivě uklizené, děti obstarané a na něj bude čekat teplá večeře, po které se přesune na kanape k televizi, aby si také odpočinul. A Lenka bude poblíž, kdyby něco potřeboval. Jako hodná žena, která si váží svého muže, by přeci měla být nablízku a starat se o něj.
Lenčiny námitky, že je také unavená, protože kluci v noci často pláčou a ona se nevyspí, během dne to s nimi také není jednoduché a kromě toho musí obstarávat i zvířata, což samo o sobě zabere dost času a je na to všechno sama, prý vůbec nebral v potaz. Naopak ji ještě obviňoval z toho, že není dostatečně naklizeno, na dvoře je nepořádek, děti křičí a ona je neumí utišit…
Po celou mateřskou ji neustále srážel řečmi o tom, jak je líná, jak nic pořádně neudělá, že ani uvařit neumí a co by za to jiné ženy daly, kdyby se mohly takhle válet doma, zatímco jejich muž vydělává, aby zabezpečil rodinu. A že si toho vůbec neváží.
Zpočátku se tomu snažila bránit, ale postupem času přijala jeho výčitky za své a uvěřila tomu, že je neschopná a nedokáže se postarat o domácnost. Přestože od rána do večera lítala kolem dětí, zvířat, celé domácnosti, nikdy to nestačilo a nikdy mu to nebylo dost dobré.
On chodil do své práce, která byla sice náročná a zodpovědná, ale odpracoval si svých osm hodin, přišel domů a nemusel dělat nic. Ani nechtěl, protože on přeci chodí vydělávat, tak proč by ještě dělal něco doma. Že je potřeba i nějaká práce kolem domu, která vyžaduje spíš mužskou ruku, to ho nezajímalo. Očekával servis, který bral jako samozřejmost. Nějaké poděkování za dobrou večeři nebo uklizenou domácnost, to neznal.
Lenka byla ráda, když děti trochu odrostly a mohly do školky. Už se těšila, jak si najde práci a dostane se z té své „zlaté“ klece ven. Ona zlatá zase tolik nebyla. Sice rodinu zabezpečil, ale vyskakovat si také nemohli. Jenže nástup do práce byla další překážka, kterou jí okamžitě vmetl do tváře. Ona se má starat o domácnost a ne chodit vydělávat. Že by se jim nějaká ta koruna navíc hodila, aby mohli něco našetřit, opravit nebo zrenovovat, to ho nezajímalo. Že by se ráda dostala i mimo stěny domova, viděla zase nové lidi a mohla si odpočinout od neustálé přítomnosti dětí, to bral dokonce jako lehkomyslnost a nezájem o rodinu.
Bylo kvůli tomu prý hodně zle, ale nakonec si to prosadila a věřila, že se situace zlepší. Ona si psychicky odpočine a péči o domácnost zastane po práci se stejnou aktivitou jako dřív. A to se jí zpočátku i dařilo. Díky způsobu naší práce nebýval ani problém s tím, když děti nečekaně onemocněly (a že se to u malých dětí, ještě ve školním kolektivu stává často) a musela s nimi zůstat doma. Manžel nebyl jejím zaměstnáním nijak omezen.
Přesto se situace nejen nezlepšovala, ale ještě zhoršovala. Lenka zvládala vše, práci i péči o děti a domácnost. Nebylo to snadné, byla často dost vyčerpaná, ale radši kmitala hluboko do noci, než aby přišel s tím, že to nezvládá.
Jenže on stejně přišel. Přestože se pro něj nic nezměnilo a měl neustále plný servis, což ji stálo nemálo sil, chtěl stále víc. Zaměřoval se na sebemenší drobnosti a nedokonalosti. Jednou bylo jídlo málo slané, podruhé přesolené, potřetí vychladlé a jindy servírované o čtvrt hodiny později.
Vůbec nebral v potaz, že není jediný, kdo živí rodinu. A že on chodí stále jen do jedné práce, zatímco Lenka zvládá veškerou péči a starost o domácnost a ještě chodí také do práce. Pro něj domácí aktivity nebyly „prací“ jako takovou, ale povinností manželky a samozřejmostí.
Lenka byla čím dál vyřízenější. Nejen fyzicky, protože byla často nevyspalá, neměla si kdy odpočinout, ale především psychicky. Jeho přístup ji drtil, její sebevědomí padalo volným pádem. Neměla si o tom s kým popovídat, její rodiče už nežili a jeho bydleli na opačném konci republiky a nejevili o ně kdovíjaký zájem. Kamarádky neměla, protože ji nikam nepustil. Neměla si o svých pocitech a problémech s kým promluvit.
Tomu dni, kdy přišla do práce s modřinami, předcházel další jeho agresivní výlev, kdy dokonce sáhnul k fyzickému násilí a Lenku nejen držel za ruku tak silně, že jí vznikly podlitiny kolem dokola, ale také ji uhodil do tváře. Modřina ve tváři byla sice skutečně od nárazu o kraj nábytku, ale vlivem jeho silné facky.
Přestože ve svém nitru věděla, že je to celé špatně, byla po těch letech jeho ponižování, připomínek a věčného srážení jejího sebevědomí tak na dně, že zároveň věřila, že si takové zacházení zaslouží, protože není dost dobrá a nezvládá svoji roli dostatečně dobře.
Když v kanceláři propukla v pláč, nebylo to proto, že jsem se jí zeptal, co se děje a ona by tak mohla vše říct. Ne, ona se rozplakala primárně kvůli tomu, že se cítila jako nula, která nic nezvládá. Až takhle ji jeho řeči v průběhu těch let ovlivnily a změnily její vnímání sebe sama.
Petra ji odvezla k lékaři, aby se na ni podíval a ten je pak rovnou odeslal k psychiatričce. Ta si ji nechala na oddělení, protože se Lenka naprosto sesypala a nebylo reálné, aby pak jela sama domů, protože by se nepostarala ani sama o sebe, natož o děti.
Manžel si užil svoji medicínu, nicméně podle posledních našich informací stále žije v přesvědčení, že on se ničeho nedopustil a že vyžadoval jen to, co bylo samozřejmostí. Lenka se do práce už nevrátila a tak nemáme moc informací, jak vývoj jejich vztahu pokračuje. Zůstala v kontaktu s Petrou a občas si napíšou. Podle Petry nechce Lenka rozbít rodinu především kvůli dětem, ale naštěstí je přístupná nějaké komunikaci a tak všichni doufáme, že vezme rozum do hrsti a nenechá se ovládat i nadále. A i pro děti bude lepší žít jen s jedním rodičem, než aby vyrůstaly v prostředí, kde uvidí, jak se může muž - jejich vlastní táta - chovat k ženě, jejich mamince.
Anketa
Článek byl sepsán podle vyprávění blízkého přítele a jeho skutečného zážitku v práci. Jména byla změněna kvůli diskrétnosti.
