Článek
Některá jména z českých dějin jsou nám velmi dobře známa, i když nejsme fandové do historie. Třeba králové, vojevůdci, národní buditelé. A pak jsou taková, která se objevují spíš na okraji společenského zájmu – v povídkách, historických článcích, někdy v temných televizních dokumentech. Kateřina z Komárova patří do té druhé skupiny. Šlechtična z počátku 16. století, o které se říká, že týrala a zabíjela své poddané. Žena, která se dá bez větší nadsázky označit za „českou čachtickou paní“ nebo „karlštejnskou bestii“.
Za tou přezdívkou je opravdu tvrdý, reálný příběh, který skončil u soudu a krutým trestem. Na druhou stranu, spousta detailů, které se o ní vyprávějí, stojí někde na půl cesty mezi dobovými svědectvími, pozdějším přikrášlením a čistou legendou. Bohužel nemáme zachycenou ani její podobu.
Doba, kdy poddaní moc neznamenali – a přesto se dovolali spravedlnosti
Kateřina žila v první třetině 16. století, v době, kdy se v Čechách střídaly panovnické rody, ale jedna věc zůstávala stejná: vrchnost měla nad poddanými obrovskou moc. Tresty byly drsné, běžné bylo bití, věznění i těžká práce jako forma nápravy.
Právě proto je její případ tak výjimečný. Aby se tehdy někdo vůbec zabýval tím, jak jedna šlechtična zachází se svými lidmi, muselo to znamenat, že něco bylo opravdu špatně. Většina běžných křivd nikdy nedošla tak daleko, aby skončila před soudem, natož aby se do věci vložil král. A tady se vložil – král Ferdinand I. nechal celou aféru oficiálně vyšetřit.
Do celé věci se vložil i král Ferdinand I. Habsburský
Kdo vlastně byla: původ, sňatek a „kariéra“ paní z Komárova
Dnes se o ní mluví jako o Kateřině z Komárova, provdané Bechyňové z Lažan. Narodila se pravděpodobně v Komárově ve středních Čechách, do rytířského rodu Pešíků z Komárova.
Co se týče její povahy v dětství – často se opakuje, že byla „panovačná“, „rozporuplná osobnost“, že už jako malá tyranizovala služku. To jsou věci, které známe hlavně z pozdějších podání, rozhlasových a populárních textů, jež vycházejí spíš z tradovaných historek než z přímých archivních pramenů. Historik by tyto informace označil jako pravděpodobně přibarvené: nejspíš nebyla tak tvrdá už od mládí, ale takhle detailně její dětství doložené nemáme, takže vše je spíš odhad.
Doložené je, že se provdala za Jana Bechyňu z Lažan, majitele panství u Příbrami a později purkrabího na Karlštejně. Šlo o vlivného muže, který se pohyboval v nejvyšších patrech zemské správy. Sňatek z ní udělal nejen „paní z Komárova“, ale i velmi mocnou hospodářku na několika panstvích. A to je pro celý příběh zásadní: Bechyně často odjížděl za povinnostmi, zatímco správa panství zůstávala v jejích rukou.
Paní, které se lidé báli: co říkají svědectví
Většina toho, co o jejím chování vůči poddaným víme, pochází ze svědeckých výpovědí v rámci soudního procesu. Ty shromáždil komorní soud v Praze na začátku 30. let 16. století. Doložené je, že před soudem vypovídaly desítky svědků – ženy i muži, služky, čeledíni, lidé z panství Pičín, ale i z Karlštejna.
Z jejich výpovědí se skládá obraz velmi tvrdé, až sadistické vrchnosti. Mluví se o opakovaném bití, o tom, že služebné byly věšeny za ruce, že se používaly rány holí „do krve“, že lidé dostávali tresty i za drobné prohřešky. Tyto motivy – bití, dlouhodobé týrání, zamykání do místností bez jídla – se ve výpovědích objevují vícekrát, v různých obměnách a od různých svědků. Tady historici obvykle říkají: tohle je pevně doložené jádro.
Ilustrační obrázek
V některých výpovědích a pozdějších shrnutích se objevují i drastické detaily: řezání do kůže, sypání soli do ran, polití vroucím tukem. Tady už je potřeba dát pozor. Část z toho pravděpodobně vychází z dobových zpráv, ale často přes filtr kronikářů, kteří měli sklony přibarvovat a zdůrazňovat šokující momenty. Řada nových článků to pak přebírá dál, někdy bez rozlišení, co se opírá o přímé protokoly a co o pozdější literární líčení.
Kolik lidí kvůli ní zemřelo?
Tohle je otázka, která se nabízí skoro jako první. A je to zároveň místo, kde se nejvíc ukazuje rozdíl mezi tím, co bychom „chtěli vědět“, a tím, co se opravdu dá doložit.
Podle shrnutí soudního případu, které používá jak odborná literatura, tak populární historické pořady, přiznala Kateřina vinu na 14 úmrtích. Číslo 14 se opakuje v různých zdrojích a historici ho většinou berou jako relativně pevný údaj, i když se nám nedochoval celý originál spisu tak, jak by si ho dnešní badatel ideálně představoval.
Je ale důležité dodat několik „ale“:
- 14 je obětí, které se podařilo prokázat před soudem. To neznamená, že jich bylo přesně tolik a ani o jednu víc.
- Někteří autoři uvádějí, že obětí mohlo být „dvakrát tolik“ nebo „víc než 20“. To už je odhad, který vychází z atmosféry výpovědí – svědkové mluvili i o lidech, kteří „zmizeli“ nebo zemřeli dřív, aniž by se případ dostal před soud. Tyto vyšší počty jsou tedy pravděpodobné jen v tom smyslu, že přesné číslo neznáme.
Soudní proces: ze žalobkyně obžalovanou
Celá kauza paradoxně začala tím, že se Kateřina chtěla očistit. Když se o jejím chování začaly šířit řeči – mimo jiné i díky Václavu Hájkovi z Libočan, známému kronikáři a tehdejšímu karlštejnskému děkanovi – obrátila se na soud kvůli „pomluvě“. Chtěla dokázat, že jde o bezdůvodné očerňování.
Jenže právě u soudu začalo vše vyplouvat na povrch. Předvolaní svědci sice zpočátku vypovídali opatrně a snažili se svou paní spíš chránit nebo vše líčit jako přísnou, ale přijatelnou disciplínu. Teprve postupně, když vypovídali lidé, kteří už na ní nebyli přímo závislí, začal vyplouvat jiný obraz.
Klíčový byl moment, kdy promluvili svědci z Prahy, kteří se nebáli následků, a také několik bývalých služebných. V jejich výpovědích se objevují konkrétní jména – děvečky, které po těžkém bití krátce nato zemřely, lidé, u nichž bylo zřejmé, že nezemřeli na „mor“ nebo „náhlou nemoc“, jak se zprvu tvrdilo.
Pod tíhou těchto výpovědí se proces změnil: z žalobkyně se stala obžalovaná. A nakonec – podle dochovaných shrnutí – přiznala vinu na 14 vraždách. Jak přesně to přiznání vypadalo slovo od slova nevíme, ale skutečnost, že soud ji odsoudil k trestu smrti, je jasně doložená.
Trest, který budí hrůzu dodnes
Nejprve padl rozsudek na tehdejší poměry „standardní“: stětí na popravišti. Trest smrti u šlechtice či šlechtičny nebyl zcela výjimečný, ale pořád šlo o něco, co se dělo spíš v politických procesech než kvůli jednání vůči poddaným.
Nakonec ale došlo ke změně, která dodává příběhu další temnou rovinu. Rozsudek byl upraven na vyhladovění k smrti. Kateřinu zavřeli do věže na Pražském hradě – prameny obvykle zmiňují věž Mihulka – a prostě ji tam nechali bez jídla, dokud nezemřela. Doložené datum její smrti je 15. března 1534.
Ilustrační obrázek
Tady se opět objevují motivy, které jsou na hraně mezi svědectvím a legendou. Dost často se píše, že když ji z hladomorny vytáhli, měla okousané prsty až na kost. Tahle scéna působí „filmově“ – a taky se s oblibou opakuje v populárních článcích. Je pravděpodobné, že vychází z určitého dobového záznamu nebo kronikářské zprávy, ale nelze ji ověřit stejnou měrou jako třeba datum rozsudku. V moderním textu má tedy svoje místo, pokud u ní dodáme: je to tradovaná detailní historka, ne tvrdý fakt.
Jisté však je, že zemřela v zajetí a hladem. Jak přesně vypadaly její poslední dny, zůstává v mlze.
A co manžel? A co „kletba“?
Jedna z věcí, která na příběhu také zaujme, je, jak málo dopadlo všechno na jejího muže. Jan Bechyně z Lažan odešel od soudu bez trestu. V pramenech se objevuje motiv, že „o tom nevěděl“, který se opakuje i ve svědeckých výpovědích – služebné údajně tvrdily, že pán „o těch věcech nic neví“. Dnes je těžké říct, jestli to tak opravdu bylo, nebo jestli se poddaní báli zpochybnit muže, který měl stále moc a vliv. Každopádně platí, že žádný soudní postih ho nepotkal.
A pak je tu ještě jedna oblíbená epizoda: smrt Vojtěcha z Pernštejna, významného šlechtice a předsedy soudu, jen pár dní po vykonání rozsudku. Dobové prostředí si to rychle spojilo s představou kletby – že si ho Kateřina „stáhla s sebou“. Historikové dnes většinou říkají, že je to typická pověrečná interpretace náhody v době, která podobné výklady milovala. Jako ilustrace dobového myšlení je to zajímavé, ale z hlediska faktů jde o čistý mýtus: prostě zemřel nemocný muž krátce po náročném procesu.
Když se na příběh Kateřiny z Komárova podíváme co nejobjektivněji, zůstane před námi žena, která měla téměř neomezenou moc – a nezvládla ji. Nešlo o monstrum z pověstí ani o mýtickou bytost, ale o člověka, který dlouhodobě ubližoval těm, kdo se neměli jak bránit. A možná právě proto její příběh přežil tak dlouho: je to varování, že skutečná krutost nevzniká z ničeho, ale z prostředí, kde se moc spojuje s beztrestností.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.denik.cz/historie/katerina-lazanska.html
https://plzen.rozhlas.cz/predchudkyni-cachticke-pani-byla-krvava-katerina-z-komarova-8630995
https://www.stoplusjednicka.cz/dabel-v-brokatu-bestialni-zlociny-urozene-kateriny-z-komarova
https://www.reflex.cz/clanek/fotogalerie/105645/nejvetsi-ceska-sadisticka-vrazedkyne-katerina-z-komarova-za-brutalni-vrazdy-cekala-slechticnu-smrt-hladem.html
https://www.vcm.cz/documents/175/francek.pdf
https://www.info.cz/zpravodajstvi-a-komentare/katerina-bechynova-z-komarova-ceska-cachticka-pani
