Článek
Jsem v partnerském svazku sedmnáct let. Až na občasné malé mráčky zažívám harmonii a spokojenost. Během této doby jsme oba vystřídali několik zaměstnání. Někdy jsem měl větší plat já, většinou však moje drahá polovička.
Nikdy jsem nezažil z druhé strany ani tlak natož teror ve smyslu vyděláváš méně, budeš doma víc makat. Ani pokud já měl období s vyšší výplatou. Třeba ale i proto, když byl jeden z nás bez zaměstnání, přirozeně toho doma udělal víc než obvykle. Bez nějakých příkazů a dohad. Ale pokud oba pracujeme, což je samozřejmě drtivou část života, vůbec tyhle věci neřešíme, jakože ty nosíš domu méně, nebo já dřu více. Prostě máme věci podělené tak, aby to vyhovovalo oběma a ne jen jednomu.
Pokud je nějaký muž živitel rodiny, donese domů hlavní nebo klidně i zásadní příjem, ale pak se flákne na gauč a nehne ani prstem, se mi doslova hnusí. Degraduje tak svoji druhou polovičku pohledem peněz na méněcenného tvora. Pro mě osobně zvrácené. Beru víc znamená ty budeš víc služka. Někdo holt měří vše penězi. Ubohý život.
