Žralok šotek: podivný lovec z temnot oceánu. Jeho čelisti doslova vystřelí z tlamy

Žralok šotek (Mitsukurina owstoni) je zvíře, které vypadá skoro mimozemsky. Nevypadá jako žralok, jakého si běžně představíme. Má dlouhý, zploštělý rypec, bledé až narůžovělé tělo, malé oči a zvláštní čelisti, které se při útoku vysunou dopředu. Právě kvůli tomu působí skoro neskutečně. Není divu, že se mu často říká jeden z nejpodivnějších žraloků na světě.

Ve skutečnosti ale jeho vzhled není žádná hříčka přírody. Všechno na jeho těle souvisí s tím, kde žije. Žralok šotek obývá hluboké moře, tedy prostředí, kam neproniká skoro žádné světlo, kde je chladno, obrovský tlak a potrava se nehledá snadno. Tam nestačí jen dobře vidět. Mnohem důležitější je umět vnímat pachy, pohyb vody a slabé elektrické signály, které vydávají jiní živočichové. Jeho protáhlý rypec mu v tom pomáhá. To, co nám připadá bizarní, je pro něj prostě užitečný nástroj k přežití.

Vědecky byl tento druh popsán v roce 1898 americkým ichtyologem Davidem Starrem Jordanem. Rodové jméno Mitsukurina připomíná japonského zoologa Kakichiho Mitsukuriho, druhové jméno owstoni zase sběratele Alana Owstona. S Japonskem je žralok šotek spojený dodnes, protože právě z tamních vod pochází mnoho známých nálezů. Nebyl však nalezen jen tam. Postupně se ukázalo, že má mnohem širší, i když roztroušený výskyt. Zaznamenán byl v Atlantském, Indickém i Tichém oceánu, například u Austrálie, Nového Zélandu, jižní Afriky, Portugalska, Francie, Guyany nebo v Mexickém zálivu.

Když se řekne žralok, většina lidí si představí rychlé, svalnaté tělo, ostrou hřbetní ploutev a lovce, který se vrhá za kořistí. Žralok šotek téhle představě zrovna moc neodpovídá. Jeho tělo působí měkce, skoro ochable. Ploutve nejsou stavěné na prudké výpady na dlouhou vzdálenost. Ani jeho celkový tvar neříká „rychlost“, spíš „šetření energií“. To ale není nedokonalost. V hloubkách, kde žije, se nevyplácí honit za každou rybou jako mako nebo bílý žralok. Potravy tam není nazbyt a zbytečně promarněná energie může znamenat víc než neúspěšný lov.

Nejvýraznější částí jeho těla je dlouhý rypec. Na první pohled vypadá skoro neohrabaně, ale ve skutečnosti jde o velmi citlivý orgán. Je posetý Lorenziniho ampulemi, tedy smyslovými orgány, které žralokům umožňují vnímat slabá elektrická pole vytvářená svalovou činností jiných živočichů. V prostředí, kde je šero nebo úplná tma, je to obrovská výhoda. Žralok šotek nemusí kořist dobře vidět. Stačí, aby se v jeho blízkosti pohnula ryba, hlavonožec nebo korýš, a on dokáže zachytit signály, které by pro člověka byly naprosto nepostřehnutelné.

Jeho narůžovělé zbarvení bývá často popisováno jako „růžová kůže“, ale přesnější je říct, že pod světlou, průsvitnější kůží prosvítají cévy. U živého zvířete tak může tělo působit růžově až nafialověle. Po smrti se barva mění a mnoho muzejních exemplářů už nevypadá tak nápadně jako čerstvě vytažený jedinec.

Nejslavnější vlastností žraloka šotka jsou jeho vysunovací čelisti. U mnoha žraloků se čelisti při útoku pohybují dopředu, ale u tohoto druhu je celý mechanismus dotažený do extrému. Když žralok zaútočí, jeho čelisti se během okamžiku vymrští dopředu a uchopí kořist, která by jinak byla mimo dosah. Vědecká studie z roku 2016 popsala tento způsob lovu jako „slingshot feeding“, tedy něco jako prakové nebo vystřelovací krmení. Naměřená rychlost vysunutí čelistí dosahovala přibližně 3,1 metru za sekundu a vzdálenost vysunutí činila až kolem devíti procent celkové délky těla žraloka. To je mezi žraloky mimořádné.

Právě tady se ukazuje, jak zavádějící může být první dojem. Žralok šotek nevypadá jako obratný predátor. Nevypadá ani silně. Jenže on nemusí kořist dlouze pronásledovat. Jeho strategie je jiná. Pomalu se přiblíží, pravděpodobně pomocí smyslů zaznamená vhodnou příležitost a pak udělá prudký pohyb, který se odehraje tak rychle, že kořist nemá prakticky čas reagovat. Tenké, dlouhé a špičaté zuby nejsou určeny k drcení velké kořisti. Hodí se spíš k zachycení kluzkých ryb, olihní a dalších měkčích hlubinných živočichů.

Je to zvláštní druh elegance. Ne elegance ladného pohybu, jakou si spojujeme s delfíny nebo tuňáky, ale elegance úsporného, specializovaného řešení. V hlubokém oceánu není vítězem ten, kdo vypadá nejlépe, ale ten, kdo nejlépe využije málo světla, málo potravy a málo příležitostí.

Žralok šotek žije hodně hluboko. Ne tam, kam se běžně potápějí lidé nebo kam dosáhne světlo, ale mnohem níž – u okrajů pevnin, v podmořských kaňonech a podobných hlubinách. Nejčastěji se uvádí hloubky pár set metrů, klidně mezi 300 a 900 metry, ale někdy se objeví i ještě hlouběji, zhruba kolem kilometru pod hladinou.

A právě kvůli tomu o něm víme tak málo. Není to zvíře, které by někdo běžně pozoroval naživo. Nepotkáte ho při potápění ani v zoologické zahradě. Většinou se o něm dozvíme jen tehdy, když se náhodou chytí do hlubinných sítí. Pro vědce je to sice důležitý zdroj informací, ale zároveň dost omezený.

Z takového úlovku se dá zjistit, jak žralok vypadá, jak byl velký, jestli to byl samec nebo samice, případně co měl naposledy v žaludku. Co už se z toho ale moc vyčíst nedá, je jeho běžný život. Nevíme přesně, jak se pohybuje, kde tráví většinu času, jak často loví nebo jak se rozmnožuje. U žraloka šotka tak pořád skládáme obrázek jen z jednotlivých kousků, ale celý příběh nám zatím uniká.

Žralok šotek bývá označován jako „živoucí fosilie“. To označení dobře vystihuje jeho starobylý vzhled. Neznamená to ale, že dnešní Mitsukurina owstoni je doslova nezměněný živočich z druhohor. Znamená to spíš, že patří k velmi staré evoluční linii a uchovává některé znaky, které nám připomínají dávné příbuzné žraloků.

Je jediným žijícím zástupcem čeledi Mitsukurinidae. Tato skupina má hlubokou evoluční historii a bývá spojována s fosilními formami sahajícími daleko do minulosti. Právě proto je žralok šotek pro biology tak zajímavý. Není jen bizarním zvířetem. Je to živý zbytek jedné staré větve žraločího rodokmenu. Jeho studium může pomáhat chápat, jak různorodí žraloci byli a jak se některé hlubinné formy dokázaly udržet v prostředí, které se mění jinak než mělká moře.

Obsahy žaludků ulovených jedinců ukazují, že žralok šotek loví různé hlubinné ryby, hlavonožce a korýše. Není to specialista na jednu jedinou kořist. Spíš využívá to, co je v jeho prostředí dostupné. Tvar zubů a mechanismus čelistí naznačují, že se hodí k rychlému uchopení menších až středně velkých živočichů, kteří se pohybují ve vodním sloupci nebo poblíž dna.

Jeho tělo napovídá, že nejde o vytrvalého rychlého plavce. To ale v hlubokém moři nevadí. Mnoho hlubinných predátorů spoléhá na pomalejší pohyb, nízký metabolismus a náhlý útok. Žralok šotek je na to dobře přizpůsoben. Jeho malé oči možná nejsou hlavním smyslovým orgánem, ale úplně zbytečné nejsou. I v hloubkách může existovat slabé zbytkové světlo nebo bioluminiscence. Hlavní roli však zřejmě hraje kombinace čichu a elektrosenzorického vnímání.

Někdy bývá líčen jako děsivý zabiják. Ve skutečnosti je děsivý hlavně pro malé hlubinné živočichy, kteří se ocitnou v dosahu jeho čelistí. Pro člověka prakticky nepředstavuje riziko. Žije příliš hluboko, setkání s ním jsou mimořádně vzácná a jeho stavba těla ani způsob života neodpovídají představě aktivního útočníka na velkou kořist.

O tom, jak se žralok šotek rozmnožuje, toho víme překvapivě málo. Vědci se spíš domnívají, než že by to měli opravdu potvrzené. Předpokládá se, že funguje podobně jako jeho příbuzní – tedy že mláďata se vyvíjejí přímo v těle samice. Nejde ale o klasické „živorodé“ rozmnožování, jak ho známe třeba u savců. Embrya se pravděpodobně živí i neoplozenými vejci, která jim matka vytváří. Tomuhle způsobu výživy se říká oofagie.

Problém je, že přímých důkazů je minimum. Březí samice se podaří získat jen výjimečně a sledovat žraloka šotka v jeho přirozeném prostředí je prakticky nemožné. Občas se objeví novější zprávy – třeba o nálezu březí samice u Tchaj-wanu – ale pořád je to spíš pár střípků než ucelený obraz. Rozmnožování tak zůstává jednou z nejméně prozkoumaných částí jeho života.

A právě tohle je důležité i z hlediska ochrany. U hlubinných žraloků bývá běžné, že rostou pomalu, dospívají pozdě a nemají mnoho mláďat. Pokud to platí i pro žraloka šotka, znamenalo by to, že jeho populace se zotavuje jen velmi pomalu. Jenže bez přesnějších informací se těžko říká, jak velké riziko pro něj vlastně představuje rybolov nebo jiné zásahy člověka. V tomhle směru pořád tak trochu tápeme.

Žralok šotek se běžně neloví, není to ryba, na kterou by se rybáři zaměřovali. Většinou se k lidem dostane jen náhodou, když uvízne v sítích při hlubinném rybolovu. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody se zatím řadí mezi druhy, které nejsou přímo ohrožené – hlavně proto, že žije roztroušeně po světových oceánech a zachytí se jen vzácně. Jenže je tu háček. Informací o něm máme pořád málo a hluboké moře obecně patří k prostředím, která jsme dlouho nechávali být a teprve teď do nich začínáme víc zasahovat.

U takových druhů nejde jen o to, kolik jich někdo uloví dnes. Důležitější je, co bude dál. Pokud se hlubinný rybolov rozšíří i do míst, kam se dřív nevyplatilo nebo nedalo dostat, může se situace rychle změnit. Hluboké moře dlouho působilo jako něco nedotčeného, skoro bezpečného. Jenže s lepší technikou a rostoucím tlakem na nové zdroje se tenhle „klid“ pomalu vytrácí. A to může časem dopadnout i na tvory, kteří byli dosud chránění hlavně tím, že žili mimo náš dosah.

Žralok šotek má jednu zvláštní vlastnost: vypadá zároveň odpudivě i křehce. Není majestátní jako bílý žralok. Není elegantní jako kladivoun. Nepůsobí jako symbol síly. Spíš jako tvor, kterého by příroda navrhla podle úplně jiných pravidel. A právě proto je tak fascinující.

Jeho podoba v nás probouzí starý lidský pocit, že pod hladinou existuje svět, který nám nepatří a kterému pořád nerozumíme. Oceány už máme zakreslené na mapách, satelity sledují hladinu, lodě měří proudy a teploty, ale hluboké moře zůstává z velké části tajemné. Žralok šotek je připomínkou, že ne všechno živé musí být krásné podle našich představ, aby to bylo dokonale přizpůsobené svému světu.

Zdroje:

https://animaldiversity.org/accounts/Mitsukurina_owstoni/

https://www.sharktrust.org/blog/creature-feature-goblin-shark

https://www.fishbase.se/summary/Mitsukurina-owstoni

https://www.iucnredlist.org/species/pdf/2994832

https://fish.gov.au/docs/SharkReport/2023_FRDC_Mitsukurina_owstoni_final.pdf