Článek
Ještě jsem v nemocnici na kardiologii. Když mě skolil infarkt, zrovna jsem šel od soudu a měl u sebe malý notebook. Teď se mi hodí, potřebuji se vypsat.
Jsem znovu na světě. Je mi třicet devět.
Život mi tedy zachránili, jde o to, jaký bude. Myslím, že rozhodně ne tak dementní jako dosud. Teď jde o to, zda můžu napravit aspoň něco z toho, co jsem Mileně napáchal. Mileně a našim dětem, dceři Lýdii a synu Radanovi.
„Jestli budete takhle smutný, jen si zkomplikujete léčbu, začněte myslet na příjemnější věci,“ vytrhla mě z psaní nejmilejší sestřička ze všech, Lenka. Je pozorná, nic jí neujde, ani moje přetvářka, když se blíží. Nasadím profi úsměv, ale to na ni neplatí. „Vidím vám to v očích,“ říká mladinká světlovláska s andělskýma světlýma očima, s nosánkem trochu nahoru, ale ne pýchou. „Jako malé mi dospělí říkali, že mi do něj naprší,“ smála se, když jsem jí lichotil, jak je krásná a speciálně ten nosánek…
Nedělám to z prospěchu, opravdu ji tady vnímám jako svého anděla. Jen se v duchu ptám, zda si anděla zasloužím. Ta kdyby věděla!
Na JIP jsem byl pět dní. Za to, že mě sem přivezli už zase živého, vděčím dalšímu mladému andělu ženského pohlaví, lékařce, která ten den, kdy mi puklo srdce, sloužila. Nedodržela předepsanou dobu oživování. Ta vypršela a ona pokračovala. Říkám si, že někdo jiný, nějaký zdravotnický matador, by to sbalil. Ona ne. Díky zmíněným andělským zdravotnickým bytostem můžu napravit aspoň něco z toho, co jsem prováděl a co mě žere.
Milena byla sekretářka v advokátní kanceláři, kde jsem začal pracovat před sedmi lety. Trvalo mi, než jsem našel takové pracoviště, které bude splňovat má očekávání. Na druhé straně jsem byl přesvědčen, že mám co nabídnout. Tak jsem konečně našel nejen kancelář, ale i Milenu. Sbalil jsem ji hned, stačilo nechat jí v počítači vzkaz: „Milena je krásná žena.“
Nepodepsal jsem se, přesto věděla, kdo je autor. Byl jsem tam nový a mé pohledy na její prsa jí nemohly uniknout. Měla velká pevná prsa a nosila výstřihy tak akorát.
Bylo to oboustranné. Kdykoli pro mě měla něco udělat, ale i když mi přinášela jen kávu, vždycky zčervenala. Tím mě rajcovala ještě víc. Svést ji pak nebyl problém.
Od malička jsem sebevědomý. Rodiče právníci mě tak vychovali. Až do infarktu jsem jim za to byl vděčný. Někdy jsem se však choval jako debil. S pocitem převahy, s vědomím materiálního zázemí právnické kanceláře mých rodičů, prestižního studia, vzhledu – typický kravaťák, dva dny v posilovně, pravidelně u dentální hygienistky, na manikúře, u kadeřníka. Obleky na míru.
Do jisté doby mě mohli pokořit jen zkoušející na právech, ale snažil jsem se nedopřát jim tu radost. I to patřilo k mým hodnotám, dělat zkoušky napoprvé. No, upřímně, rodiče by asi nic jiného nepřijali. Sice mi dali do života mnohé z toho, co běžně nemá každý mladý člověk, ale také si to postupně ode mne vybírali. Očekávali, že jim to vynahradím i svým úspěchem v profesi a v osobním životě. Představovali si vedle mě přinejmenším kolegyni, slevili by i na lékařku.
Milena pro ně byla zklamáním. Práva nedodělala.
Tchánové ji přijali až díky vnoučatům a pouze jako jejich matku. Nebylo to nic srdečného.
Nemůžu říct, že mě přitahovala vzhledem, stačilo mi cítit její blízkost a mohla mě mít, kdyby věděla, jak na to. Takhle jsem měl já ji – v posteli. Za pár dní od toho vzkazu.
Studoval jsem v Praze, i když jsem z Ostravska. Nic jiného než Praha, kde mi naši platili pronájem malého bytu, nepřicházelo v úvahu.
Během studia mě v pronájmu navštívilo se vším všudy deset dívek. Deset z nich se do mne zamilovalo. Já do žádné. Zbavil jsem se všech.
Do Mileny jsem byl zamilovaný, jak jsem se domníval, i když dnes vím, že mě jen fyzicky přitahovala. A že jsme měli smůlu oba, ačkoli - jak se to vezme. Otěhotněla se mnou. Neměl jsem svatbu v plánu, přesto jsme se vzali. Jsem sice grázl, ale dítěte bych se nevzdal. Narodil se kluk. Byl jsem pyšný otec. Za dva roky jsme měli dceru. Zase jsem mělo všechno.
Staral jsem se jen o sebe a o kariéru, Milena o děti. Nemusela se však nervovat kvůli živobytí. Rodině jsem dopřál patřičnou úroveň.
Myslel jsem, že máme všechno, ale kdepak. Vztah přestal fungovat, když jsem rodinu po získání advokátních zkoušek přestěhoval do Ostravy a začal pracovat jako advokát u rodičů. Milena odsuzovala, že občas hájíme prokazatelné zločince. Přibývalo antagonismu, až jsme kromě potomků neměli nic společného. I rodiče vycítili, že snacha nemá valné mínění o náplni jejich práce.
Žili jsme v napětí, nemilovali se a k hádce se nám hodilo skoro všechno, co kdo vyslovil. Jistější bylo mlčet, ale to zase zvyšovalo tlak papiňáku, v jaký se změnil náš byt.
V hádkách jsme byli oba skvělí, já však měl lepší vlohy je vyprovokovat. Tak například se mi dřív líbila její plnoštíhlá postava. Po porodech jsem však měl pocit, že začíná tloustnout a nic s tím nedělá. Chtěl jsem jí platit posilovnu, vysmála se mi. „Mám pohybu dost, zkus být tolik s dětmi, oblékat je, vodit do školky, chodit s nimi ven, starat se o domácnost,“ prskala a s despektem dodávala: „Pak teprve uvidíš, jak se ti bude chtít posilovat na mašinách.“
Pro ni je posilovna jen místnost plná mašin a kreténů, co na nich cvičí. Pro mě jsou to místa, kde člověk relaxuje pohybem a udržuje si postavu, věčně jinak vysedávající nad spisy a u počítače.
Při práci jsem se setkával se ženami vzhledově dokonalými. Jejich charakter jsem nehodnotil. Nevoněly mi jako kdysi Milena, na sex to ale stačilo. Opět jsem si hlídal své city.
O Milenu jsem ztrácel zájem, nevěděl jsem, jak to zařídit, abych se jí zbavil a nepřišel o Radana s Lýdií.
Jsi přece právník, napadlo mě jednou.
Tím začalo nejhorší období života naší rodiny. Podal jsem žádost o rozvod. Jako důvod jsem udal vzájemné odcizení s dopadem na výchovu dětí a Mileninu labilitu. Jakmile jsem se jí chtěl zbavit, choval jsem se tak, abych se jí zhnusil.
Provokoval jsem ji k hysterickým scénám, které jsem si nahrával na mobil. Někdy jsem dělal, že chci smír, otevřel víno a nechal ji popíjet. Sám jsem pití jen kamufloval. Když měla dost, vyvolal jsem hádku a ona po mně hodila sklenkou, která se pochopitelně roztříštila. To, i její nadávky, jsem opět nahrával.
Radoval jsem se, kdykoli se mi podařilo zavinit situaci, která se dala nahrát tak, aby v ní Milena vypadala jako nevyrovnaná žena se sklony k alkoholu.
V nahrávkách nebyla nouze o výrazy: „Ty hajzle, jsi svině, nenávidím tě, patříš do pekla, nesnáším tě.“
V bezohlednosti, s níž jsem si šel za svým cílem, jsem zapomněl, že je to matka našich dětí. A že jsem někdy začal pracovat na scéně za jejich přítomnosti.
Bože, dej, ať nejsou poznamenáni, modlím se teď. Jsou ještě malí, kluk chodí do druhé třídy a dceři je pět. Mám je ve své péči, dokázal jsem to. Přesvědčil jsem soudce i sociální pracovnici, že jsem lepší otec a že je Milena naopak špatná matka.
Přesvědčit je zas tak těžké nebylo. Uvěřili nahrávkám, navíc Milena nemá školu bezostyšnosti, jakou mám já. Je emocionálně čitelná a já jsem věděl, jak se postarat, aby to nebylo příjemné čtení pro ty, kdo rozhodovali. Děti byly příliš malé na to, aby se mohly vyjádřit.
Jaké to pro tak malé děti bylo, když se máma musela odstěhovat? Jaké to bylo pro ni? Ani ten byt jsem jí nedal. Koupil jsem jí jedna plus jedna, i to jsem měl promyšlené. Hlavně ať tam děti nemají prostor pro sebe. Ten měly mít jen u mě. Platil jsem samozřejmě chůvy, které mě zastoupily, když jsem byl pracovně vytížený. Tehdy musely odvést děti do školky a do školy. Většinou jsem to však zvládal. Jindy je musely vyzvednout, večery jsem míval volné, věnoval jsem se spisům, až děti usnuly. I snídani jsem jim udělal, to dnes není problém. Většina děcek miluje cornflakes s mlékem, džusy, tvarohové krémy. Obědvaly mimo a večeře jsem obstarával podle toho, co mají obě rády. Poslední dobou jsme často objednávali pizzu, to je něco, na co dostanete každé dítě. O víkendech jsme, pokud je neměla Milena, chodili k mým rodičům. Máti nás vyprovázela s taškou jídla.
Nechci ji podezírat, ale mám pocit, že byla ráda, že jsem se Mileny zbavil. Jak ta se pak snažila pomáhat mi! Dokud jsem žil s Milenou, byl problém se s ní setkat. Pak nám vařila kvanta jídla.
Na úklid, praní a žehlení jsme měli hospodyni. Vést domácnost není tak těžké. Často jsem myslel na Milenin sarkazmus, když srovnávala péči o domov s mým posilováním. Já jsem se po rozvodu staral o děti, vedl domácnost a ještě chodil do posilovny. A vydělával, i za Milenu. Tehdy jsem netušil, jaký to bude mít dopad.
Pokořil jsem ji ještě jednou při soudním určování výše výživného. Mlčel jsem k tomu, co navrhl soud. Neřekl jsem, že to nepotřebuji, protože vydělávám velké peníze. Nechal jsem si od ní to výživné platit. Až tady, v nemocnici, mi došlo, že tohle jsem nemusel.
Vím, že jsem si ten infarkt přivodil. Dostavil se po jednom setkání s Milenou. Nesetkali jsme se ovšem kvůli dětem. Ono to vlastně ani setkání nebylo.
Většinou jsme si děti předávali mlčky, jen pozdrav a pokyny. Pár slov jsme přidali kvůli Lýdii a Radanovi, aby mysleli, že jsou rodiče kamarádi. Tu a tam jsem se snažil jim vysvětlovat, proč maminka bydlí jinde. Stejně to nechápali. Máma jim chyběla. Kdyby měla větší byt, obávám se, že bych je někdy od ní ani nedostal, anebo jen násilím, tak rádi s ní pobývali. Těšili se na víkendy s ní a to jim ani zdaleka tak nepodkuřovala jako já a moji rodiče. Jen s nimi byla, dávala jim svoji lásku. Nejsem takový idiot, abych nepoznal, co je láska.
Tehdy jsem jí poprvé záviděl. Ke mně se nikdy tak nevrhali, když jsem si je od Mileny přebíral, dokonce jsem cítil, že by raději zůstali u mámy. Nikdy jsem v nich nevzbudil takové nadšení jako ona – a to jsem se opravdu někdy až předváděl s aktivitami o víkendu s nimi. V týdnu nebylo na nic čas. Makal jsem.
Dokud se Milena vzpamatovávala ze všeho, co jsem na ni ušil, brala si je na soudem určenou dobu a dny. Potom si našla práci. Opět v advokátní kanceláři. Přihlásila se na práva.
Stouplo jí sebevědomí. Zpočátku jsem nevěřil, že je schopná studovat, ale první ročník zvládla, aniž to děcka pocítila. Podle toho, co Radan s Lýdií vyprávěli o pobytu u matky, jsem usoudil, že se jim plně věnovala. To víte, že mě napadlo ještě víc jí ublížit a vzhledem ke studiu jí děti sebrat docela. Jenže už si na mě dávala pozor. Naučil jsem ji být ve střehu.
Tehdy jsem si neuměl představit, co jsem jí i dětem provedl. Moje povaha chtěla vítězit, a tak jsem šel přes mrtvoly. No, jak už jsem zmínil, jiní zase mohli kráčet přes moji mrtvolu, nebýt té aktivní mladé lékařky.
Ještě si vybavuji, že mi časem má vítězství zevšedněla. Někdy bych uvítal, kdyby měly děti mámu doma. Dost mě to, že je mám já, omezovalo. Mohl jsem si vodit domů krásky jen v době, kdy byli oba u matky. Nebyl jsem svým pánem při plánování dovolených, musel jsem vycházet z diáře, v němž patřila půlka letních prázdnin a každé druhé Vánoce i Velikonoce, a také prázdniny, dětem.
To všechno se moc nelíbilo Dorotce, mé nové přítelkyni.
Všiml jsem si, že i Mileně to po nějaké době strádání, které jsem jí způsobil, prospělo. Zbavila se pár kil, která jí po porodech zůstala, a byla všechno jiné, jen ne tuctová žena. Nikdy nepodléhala módním diktátům, vždycky byla svá. To vím dnes. Po infarktu.
Teď už budu dělit všechno na před a po infarktu. Před ním bych měl Milenu za nevkusnou tlusťošku. Po infarktu ji vidím jako ženu, která se v mnohém poučila a přitom zůstala svá. Dobře mi tak.
Před infarktem jsem ji zahlédl v soudní budově. Možná tam něco nesla, možná tam byla sledovat dění, možná to souviselo s jejím studiem. Nebyla tam však sama. Maník, co si ji vedl, ji jednou rukou objímal a koukal na ni jako na madonu. Ona zářila. Ačkoli jsme se míjeli, nevšimla si mě. Tak to se mě dotklo. Přehlédla mě, úplně dočista mě přehlédla zakoukaná do hranatého svalnatého krasavce. Úspěšného. To poznám na první pohled.
I to, že je někdo šťastný. Ona tak vypadala.
S těmito pocity jsem šel na jednání, které pro mě nedopadlo dobře. Pak jsem spěchal pro děti. Vyšel jsem před budovu soudu a tam to se mnou praštilo. Ještě že někdo z množství lidí pohybujících se před soudem zavolal záchranku s neokoralou lékařkou, která kašlala na předpisy a tím mi zachránila život.
Teď už je jen po infarktu. Nemám zájem pořád vítězit. Pracovně ano, to v naší profesi jinak nejde, ale ne v osobním životě. Mám čas přemýšlet, prý si tu ještě pár dní pobudu. Úplný lidumil ze mě nebude, nikdo se nemůže změnit v pravý opak. Dopřeji však Mileně styk s dětmi tak, jak si budou přát. Přestanu reagovat na matčiny hlášky o tom, co je a není úroveň, a hlavně kdo ji má, nebo nemá.
Jo, Dorka za mnou zatím ani nepřišla, pro ni jsem asi úroveň ztratil.
Je mi to jedno. Takových jako je ona, je!
Milenu jsem nezačal milovat, ani ji nehodlám dobývat. Kafe si s ní však už dokážu vypít v klidu, bez výčitek. Vím však, že by se ke mně nevrátila. Má dar žít s láskou, to je její hodnota. Já si jen můžu říkat, že jsem dětem vybral skvělou matku, i když jsem ji opustil a strašně jí ublížil.
Vůbec jsem nepřemýšlel, jaké to je, sebrat mámě tak malé děti. Zvyklý od soudu nedomýšlet důsledky jsem jen bojoval o výhru. Tak jsem tedy vyhrál, ale zároveň prohrál. To už vím.
