Článek
Měla jsem dvě dospělé dcery, byla jsem už pár let rozvedená a neprožívala jsem zrovna jednoduché období. Hodně jsem pila a často jsem ani druhý den nevěděla, co se předešlý večer stalo. Dcery mne nenáviděly a bývalý manžel zřejmě proklínal den, kdy mne potkal, každopádně mi ani nezvedal telefon. Tehdy jsem někde v baru potkala Jirku.
Byl podobně naladěný jako já tehdy. Rád se bavil, napil se, táhl to často několik dnů. Když jsme byli na party, rozuměli jsme si, ale za střízliva to neklapalo. Ale Jirka měl byt a já tehdy neměla kde bydlet, takže jsem si řekla, že to s ním zkusím. Než se postavím na vlastní nohy, než se vzpamatuji… O lásku vůbec nešlo, ale když jsme byli opilí, často jsme spolu spali.
No, nemohlo to vydržet dlouho, za pár měsíců mne vyhodil. Nevěděla jsem, kam jít, pár nocí jsem přespala na lavičce v parku. No, přespala. Spíš jsem si jen na chvilku lehla, ale bála jsem se pořádně usnout, aby mne někdo neokradl. Na hotel jsem neměla peníze. Naštěstí bylo zrovna léto, bylo teplo a nepršelo. I tak to byl strašný zážitek a nechápu, že si to někdo zvolí dobrovolně.
Když jsem neměla peníze, neměla jsem ani alkohol, žebrat jsem se styděla, prodávat se nechtěla. Trvalo to několik dní, než jsem zcela vystřízlivěla a mohla začít přemýšlet. Marně jsem si lámala hlavu, kdo z minulosti mi zbyl, kdo by mi mohl pomoci. Je někdo, kdo mne nenávidí možná jen trochu, kdo by byl ochotný to přejít, a nechá mne u sebe pár dní být? Možná mi pomůže vyhledat pomoc s léčením… Vzpomněla jsem si na Janu, svoji kamarádku z dětství, kterou jsem neviděla snad už dvacet let. Byla o dva roky starší, vždycky mne brala spíš jako sestru a byla na mne moc hodná. Rozdělil nás čas, nic jsme si neudělaly.
Vzala jsem batoh, ve kterém jsem měla svých pár věcí a vydala se na druhý konec města, kde Jana tehdy bydlela. Doufala jsem, že tam ještě stále bydlí, ale nic jiného než naději jsem neměla.
Jana nejen bydlela ve stejném domě celou tu dobu, ale dokonce byla bezdětná a rozvedená. V celém tom domě byla sama, pozvala mne dál a poté, co vyslechla můj příběh, mě u sebe i nechala bydlet.
Když jsem nepila, začala jsem se zajímat o svůj zdravotní stav. Nechápu, jak je to možné, ale ty dlouhé večírky jsem neodnesla závislostí na alkoholu. Teda aspoň ne nějakým závažným stadiem, pár dní mi bylo zle, ale přešlo to. Zato jsem si všimla, že jsem v poslední době nějak přibrala, často mne pálila žáha, bolely mne záda a otekly mi nohy. Těhotenství mne samozřejmě napadlo, ale cítila jsem se stará a menstruovala jsem dost nepravidelně. Myslela jsem, že jsem v přechodu a těhotná tedy být nemůžu.
Jana mne objednala ke svému doktorovi. Divil se, když zjistil, jak dlouho jsem nebyla na prohlídce. A ještě víc se divil, když zjistil, že jsem už v 5. měsíci těhotenství. Já byla v šoku. Vrátila jsem se k Janě domů jako opařená a v hlavě mi vířily různé scénáře. Na potrat bylo pozdě, ale copak jsem ve svém věku, se svým zpackaným životem a bez zázemí mohla být matkou? Už jsem byla dvakrát a obě dcery mne nenáviděly.
Jana měla za kamarádku sociální pracovnici a navrhla, že ji zkontaktujeme. Aspoň mi prý poradí, jaké mám možnosti, rozhodnutí bude stejně na mne. Sociální pracovnice se nad mou situací ani nepozastavila, asi měla s podobnými případy zkušenost. Každopádně se mne ujala a věci se začaly měnit k lepšímu. Sehnala mi místo v azylovém domě, pomohla mi vyřešit příspěvky od státu a sehnala mi terapeuta, ke kterému jsem začala docházet. Terapie byly fakt síla, ale můj život začal vypadat celkem obyčejně.
Za pár týdnů se mi narodila krásná dcera. Sociální pracovnice mě přinutila požádat o určení otcovství soud, protože Jirka, který byl otcem, mi nevěřil a nechtěl se k dítěti hlásit. Proběhl soudem nařízený test a ten otcovství potvrdil. Soud pak vyměřil Jirkovi alimenty, a i když nebyly velké, měly jsme s dcerou dostatek peněz, abychom úplně neživořily.
Jirka se s Aničkou vídat nechtěl, ani moje dcery, o mém bývalém muži ani nemluvím. Žily jsme s Aničkou samy, ale měly jsme se dobře a občas k nám přišla na návštěvu Jana.
Když byly Aničce tři, Jirka si našel přítelkyni. Zřejmě na sobě pracoval a dokázal se vrátit do normálního života a usadil se. Jeho přítelkyně chtěla děti a Jirka si vzpomněl, že vlastně jedno má. Najednou se s dcerou začal chtít vídat. Několik měsíců se mi povedlo jeho nátlak odrážet, ale nedávno se mi ozval jeho právník. V dopise, který mi poslal, bylo jasně napsáno, že pokud nebudu souhlasit s návštěvami, požádají u soudu o výhradní péči. Myslím, že poté, co o dceru neprojevoval několik let žádný zájem, moc šancí nemá, ale mám strach. Slyšela jsem v azyláku spoustu děsivých příběhů o rozhodnutí soudů…
