Robin Williams: deprese a vážná nemoc dohnaly geniálního herce a komika až k sebevraždě

Na Robina Williamse bude svět navždy vzpomínat především jako na všestranně nadaného herce a geniálního komika, který na jedné straně ze sebe chrlil takovou kadenci vtipů, až se publikum nestíhalo popadat za břicha, ale na straně druhé také uměl dojímat a silně zasáhnout obecenstvo svými hloubavými myšlenky a pohledem na svět, z něhož se pokoušel udělat lepší místo. On sám se však navzdory ohromnému kariérnímu úspěchu celoživotně hnal zejména za štěstím, v jehož dosažení mu bránila zákeřná nemoc, jež se mu nakonec stala osudnou.

Osobnost Robina Williamse byla poměrně komplikovaná a netradiční už od útlého dětství. Odjakživa platil za silně introvertního, stydlivého a asociálního kluka, který si také z důvodu svého neobvyklého zarostlého vzhledu prošel na škole šikanou. Šestou třídu později zpětně označil za vůbec nejhorší období v jeho životě. Domů se proto často vracel s pláčem a útěchu hledal v náručí své matky. Aby si však vysloužil její pozornost, musel ji originálně zaujmout.

Malý Robin tak díky ní začal poprvé zhmotňovat svůj unikátní smysl pro humor, který posléze využíval jako účinný obranný mechanismus vůči šikaně a posměškům. Byť si spolužáci oblíbili jeho šaškování, které ho nasměrovalo ke studiu herectví, opravdového přítele nalezl až v Christopheru Reevevi (Superman), s nímž se seznámil na prestižní newyorské konzervatoři Julliard School. S Reevem si i přes zcela opačné povahové vlastnosti okamžitě padnou do oka do té míry, že jim jejich přátelství vydrží až po zbytek života.

Williams na škole přivedl svou schopnost improvizovat, bavit a měnit hlasy tak pohotovým způsobem, jako by mu všechny byly vlastní, k absolutní dokonalosti. Konzervatoř přesto opouští už po dvou letech se slovy svých profesorů, že jej už více naučit nemohou a na klasické herectví se se svým energetickým vystupováním příliš nehodí.

Když Williams marně hledá hereckou práci, rozhodne se zakotvit v sanfranciském stand-up klubu Holy City Zoo, kde se z obsluhování za barem rychle vypracuje až na podium, na jehož výstupy (do té doby krajně nevídané a často nekorektní) se stojí dlouhé fronty.

Prvním významným člověkem, který rozlouskne oříšek, jak správně naložit s Williamsovým jedinečným talentem také v továrně na sny, je až režisér a showrunner seriálu Happy Days, Garry Marshall (Pretty Woman). Williams v postavě mimozemšťana Morka, který se měl původně objevit pouze v jediné epizodě, ohromí přítomné během castingu svým výkonem natolik, že je scénář narychlo přepsán, aby se Mork mohl stát plnohodnotnou součástí seriálu.

Na diváky svými improvizovanými replikami, ztřeštěným humorem a rozsáhlou paletou hlasů zapůsobí natolik, že si vyslouží vlastní spin-off s názvem Mork & Mindy, který se počátkem 80. let zařadí mezi 10 nejsledovanější pořadů vysílaných v USA.

Dalším režisérem, který koncem 80. let odstartuje Williamsovu hvězdnou kariéru také na stříbrném plátně, je Barry Levinson (Rain Man). Režisér si je předem vědom, že pro roli moderátora vojenského rozhlasu podle skutečné předlohy, Adriena Cronaura, mu Williamsovi dopřát maximální prostor zaimprovizovat. Výsledkem jsou autentické salvy smíchu přihlížejících herců, které jsou ponechány i ve finálním střihu.

Ze snímku Dobré ráno, Vietname je takový divácký a kasovní hit, že se z Williamse stává novodobý Bob Hope, který se svými stand-up výstupy objíždí skutečné americké základny. Pomyslnou třešničkou je jeho vůbec první oscarová herecká nominace.

Nikým nepředpovídaný raketový vzestup si záhy vyžádá první šrámy na jeho psychickém zdraví. Stává se tak slavným, že mu někteří lidé nabízejí návykové látky jako alkohol, marihuanu, a zejména kokain zcela spontánně. Vzhledem k Hollywoodu 70. a 80. let to ale zpětně nikoho příliš nepřekvapuje.

Důsledkem je neřízený způsob života plný divokých sexuálních večírků, které mu rozvrátí jeho první manželství s Valerií Velardi, s níž má syna Zacharyho. V roce 1982 se k osobní tragédii přidá ještě smrt jeho přítele, komika Johna Belushi (Blues Brothers), který je po společně prohýřené noci druhý den ráno nalezen mrtev. Příčinou je předávkování kokainem. Pro Williamse je to natolik silný budíček, aby vyhledal odbornou pomoci a s touto drogou jednou pro vždy seknul.

V 90. letech stojí Robin Williams na absolutním kariérním vrcholu. Diváci a kritici nestačí žasnout nad jeho schopností plynule střídat komediální role, tradičně stavějící na jeho improvizačních dovednostech, s rolemi ryze dramatickými, v nichž spíš než bránice, prověřuje divákovy slzné kanálky.

Svůj status jednoho z nejlepších, nejoblíbenějších a všestranně nadaných herců všech dob zacementuje rodinnými snímky jako Jumanji, Aladin, ve kterém mu animace popírající fyzikální zákony pomůže povznést jeho improvizační dovednost na nejvyšší možnou úroveň, nebo zcela jistě nejlepší převlékací komedie všech dob, Táta v sukni.

Že se jeho profesoři v minulosti pletli, když tvrdili, že se na klasické herectví nikdy hodit nebude, potvrdí snímky jako Společnost mrtvých básníků, jenž označí za svůj nejoblíbenější film, neprávem opomíjené Čas probuzení a Jak přicházejí sny, a především Dobrý Will Hunting, s nímž si na čtvrtý pokus konečně domů odnese svou jedinou sošku Oscara. Na svém celkovém kontě bude mít dohromady 5 Zlatých Glóbů a 5 cen Grammy.

Právě v těchto rolích, ve kterých prezentuje svou sice méně veselou, avšak o to inspirativnější a lidštější stránku, ho mají diváci možná nejraději. Bohužel s příchodem nového tisíciletí začíná Williamsova kariéra pozvolna uvadat a s přicházejícími životními tragédiemi, kdy se začne vážně zhoršovat jeho duševní stav, se ukáže, že s některými těmito rolemi měl dlouhou dobu ledasco společného.

Zřejmě nejlépe to dokládá paralela s premisou kriminálního thrilleru Insomnia Christophera Nolana (Oppenheimer) a natáčením černohumorné komedie Zmražená pojistka. Zatímco si v Insomnii prochází touto stejnojmennou spánkovou deprivací detektiv s tváří Al Pacina – která se u něj v důsledku nekonečného slunečního svitu na sněhem zasypané Aljašce stupňuje v paranoiu – při natáčení Zmražené pojistky je to sám Williams, kterého tento stav znovu uvrhne pití k alkoholu.

Jeho špatný psychický stav, paranoia a nespavost se ještě prohloubí, když v roce 2004 umírá Christopher Reeve – jeho nejlepší přítel, kterého považoval za nevlastního bratra a jemuž od chvíle, kdy po vážné nehodě skončil trvale upoután na vozíku, finančně pomáhal a byl mu vždy nablízku. Aby toho na něj tou dobou náhodou nebylo málo, po pětadvaceti letech se rozvádí se svou druhou manželkou, Marshou Garces, s níž má další dvě děti: dceru Zeldu a syna Codyho. Rozvod se však táhne až do roku 2010.

S dlouhou dobu neléčeným alkoholismem a stresem se zhoršuje také jeho zdravotní stav. V roce 2009 musí podstoupit operaci srdce, která si vyžádá zdlouhavou rekonvalescenci, kvůli které musí nedobrovolně oddálit svůj dlouho očekávaný herecký comeback. Nakonec se mu ještě podaří nabrat druhý dech nejprve dobrodružnou trilogií Noc v muzeu a následně komediálním seriálem The Crazy Ones, jenž má být Williamsovým návratem zpět na televizní obrazovky. Už to ale není ten energetický komik, jak ho všichni znali v předešlých letech.

Jeho herečtí kolegové si moc dobře všímají jeho podivného, ustrašeného chování. Dostavují se u něj výpadky paměti, které mu komplikují zapamatování si textu, návaly úzkosti, deprese a také nekontrolovatelný třes v levé ruce, který zavede lékaře k diagnóze počáteční fáze Parkinsonovy choroby. Bohužel až po jeho smrti se ukáže, že byla tato diagnóza fatálně špatná.

Robin Williams si bere život vlastní rukou ve věku pouhých 63 let v noci na 11. srpna 2014, když se oběsí páskem od kalhot na klice od dveří ve svém domově v kalifornském Paradise Cay. Pro celý svět je to obrovský šok. Když někteří moderátoři čtou brzo po ránu tuto zdrcující zprávu, jen stěží zadržují slzy.

Až následná pitva odhalí, že Williams ve skutečnosti trpěl demencí Lewyho tělíska (anglicky Lewy Body Dementia – LBD). Jeho třetí manželka Susan Schneider, s níž se ještě stihl oženit v roce 2011, se rozhodne šířit jeho odkazem povědomí o této zákeřné nemoci, jejíž největší lest spočívá v celé plejádě symptomů, kvůli kterým ji doktoři milně zaměňují za schizofrenii, Parkinsona či Alzheimerovu nemoc.

Protože byl zároveň Williams odmalička do sebe silně uzavřený, Susan pochopila, že si nechával tyto skutečné symptomy pohřbené hluboko ve svém nitru, což včasnou detekci této nemoci během jeho života znemožnilo. I kdyby mu ji však lékaři zavčasu správně diagnostikovali, z důvodu extrémní varianty by mu předpovídali pouze tři roky života.

Jak Susan popsala ve zprávě „Teroristi v hlavě mého manžela“ pro Americkou Neurologickou Akademii v roce 2016, tento druh demence způsoboval Williamsovi postupný rozklad mozku, silné deprese a návaly úzkosti, aniž by vůbec chápal, co se to v jeho hlavě děje. Připomněla také jeho dřívější slova o tom, že „chce restartovat svůj mozek“.

Pitva mimo jiné dále prokázala, že se v jeho těle nacházelo o 40 % méně dopaminu než u běžných lidí. Možná právě tento nedostatek „hormonu štěstí“ poskytuje laickou odpověď na otázku, proč Robin Williams nemohl v životě plně dosáhnout opravdové radosti a proč se mu opakovaně vracely depresivní myšlenky a nevyřešené křivdy z dětství, které v dobách největší slávy nejprve potlačoval humorem, později ale sklouzl k drogám, které mu stejně ve výsledku nepřinášely kýženou úlevu, zato zcela jistě urychlily jeho skon.

I přes velmi smutný konec Robin Williams nadále zanechává nesmazatelnou stopu v kinematografii, v níž nás bude navždy rozesmávat, ale i dojímat v nezapomenutelných rolích, a také díky svému odkazu pomáhat těm, kteří boj s touto zákeřnou nemocí teprve začali.

Ale abychom nekončili tak smutně, na závěr navážu na svůj předchozí příspěvek o Keanu Reevesovi, jenž si prošel podobně trnitou cestou, ale nikdy se nevzdal. A to proto, aby mohl svět dělat lepším místem a inspirovat ostatní obdobným způsobem, jakým to činil Robin Williams ve svých nejslavnějších rolích.

Zdroje: youtube.com, youtube.com, wikipedia.org, csfd.cz, people.com