Článek
Dnes mě přijde navštívit historik, kterého zajímá vše kolem stávkového výboru ČKD v roce 1989, jehož jsem byla členkou. Nevím, na co se bude ptát, vím, o čem bych ráda mluvila.
V první řadě o tom, co jsme chtěli, když jsme se vystavovali nečasu, pochybám a hlavně komunistické zvůli, trvající až do generální stávky, kdy se právě zapojilo i ČKD. Strana a vláda byla připravená použít horší násilí, než jakého se dopustila na Národní třídě 17. listopadu 1989.
Když jsme v televizi uviděli záběry masakru z Národní, neváhali jsme. Kdo? My, co se každý rok scházíme coby stávkový výbor ČKD, naštěstí už jen v restauracích v Karlíně.
Tenkrát nás nenapadlo, co se může stát, prostě jsme začali vzdorovat. Nebyl to jen Petr Miller, kdo chodil po fabrikách a vysvětloval dělníkům, proč je třeba jít do ulic, kdo svolával, moderoval mítinky s osobnostmi, které otevíraly lidem oči. Ostatně, ani si nepamatuju, že by s námi Petr šel Prahou z Vysočan, že by s námi vypískal v Lokomotivce Štěpána a před budovou Rudého práva svorně skandoval: „Rudé právo lže!“ Když jsme došli na Václavák, mával nám z balkonu Melantrichu…
Pár lidí ze všech fabrik ČKD bez váhání utvořilo stávkový výbor, a tak jsem se v něm jako jedna ze dvou žen ocitla i já a to od prvních okamžiků nepokojů. Do generální stávky jsme žili v neuvěřitelné euforii, na to se nedá zapomenout. Byli jsme naštvaní, měli jsme plné zuby režimu, což vyvrcholilo zbabělým násilím na studentech, a tak jsme coby rodiče chtěli dát najevo, že nastal čas, kdy už si od nich nenecháme nic líbit, a začínáme chránit aspoň své děti.
Vydávala jsem bulletin stávkového výboru, redakce Kováku pracovala za mě. Měli jsme nejlepšího šéfredaktora, jakého jsme si v těch dnech mohli přát. Když my stávkovali, protože kolegové nechtěli stát stranou, on za nás dělal noviny a čelil poslednímu vzepětí skomírajících bolševiků. Po stávce jsme konečně mohli udělat noviny tak, jak jsme si přáli celá ta léta, dlouho to ale netrvalo.
Věděli jsme, že končíme, ale nevzdávali jsme to, jeli jsme na plný plyn - panečku, to bylo něco! Psát bez cenzury a bez autocenzury, o tom, co lidi zajímá!!! ČKD byla centrem mnohé pozornosti zahraničních novinářů, nejednou jsem je provázela a záviděla jim, jak lehce si vedou, jak přirozeně… Nám chvíli trvalo, než jsme si zvykli, že opravdu už nemusíme nic obalovat, kamuflovat, že můžeme psát naplno o skutečných problémech.
V ČKD padaly hlavy ředitelů, jeden za druhým opouštěli své posty a my tenkrát netušili, že to nebude ani dlouho trvat a část fabriky si koupí její likvidátoři. To už jsem tam nebyla, brzy jsem se vydala do celostátních novin, což byl můj životní sen.
V denících jsem psala o privatizaci a o zakládání nových firem. Prožívala jsem nadšení nejen z opravdivosti toho, o čem píšu, ale i z dění, z demokracie, z možnosti dělat co chci, myslet si, co chci (tak s tímhle jsem neměla problémy ani za komunistů), říkat, co chci, jet si, kam chci, s kým chci, číst si, co chci, začít uvažovat o psaní knih, což za komunistů nepřipadalo v úvahu. Byla jsem šťastná, že si moje děti mohou vybrat školu, jaká je bude bavit, že naši rodinu nebude nikdo kádrovat.
Brzy jsem samozřejmě věděla, že ne všichni žijí v bezelstné radosti z demokracie. Měla jsem informace o mnoha nekalostech a velkých špínách při privatizaci, ztrácela jsem iluze a učila se být realistka.
Před těmi 34 lety jsme všichni chtěli jedno – zbavit se komunistů. Teď chtějí nadále jedni svobodu, bez komunistů, estébáků a hlavně bez dohledu Rusů. Jiní chtějí víc výhod na úkor svobody, estébáci jim nevadí. Další touží po starých časech, protože už zapomněli a nejsou ochotní si připomínat, že naši zemi vedla banda gerontů, na slovo oddaných Sovětskému Svazu, ochotných zaprodat nás, pokud to Rusák nařídí.
Nehledám viníka, je to, jaké to je. Lidé nejsou dokonalí a nemůžou chtít, aby jimi byli politikové. To, že mnoho voličů naslouchá a věří populistům, je ovšem katastrofa. Populismus využívá lidské naivity.
Je toho mnoho, co není, jak bychom si přáli, ale dokud máme demokracii, máme i šanci to změnit. Stačí vždy jedny volby.
Čím dál víc důležité je však neustálé, důsledné vysvětlování, jak zhoubný je populismus a kam vede. To je, myslím, největší chyba, jíž jsme se dopustili, že jsme podcenili povahu estébáků a dalších gaunerů. Když jsem četla od Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě – zpráva o banalitě zla, napadlo mě že by to měla být povinná četba. Snad by ubylo přehlížení těch, kteří varují před populismem, protože ten je momentálně náš největší nepřítel, tedy spolu s Ruskem, odhodlaným vrátit zpátky staré časy, kdy to tu vedli a já i moji vrstevníci pamatujeme, jak. Stačí připomenout, že se nenakupovalo, ale shánělo, jak u nás, tak v Rusku – žila jsem tam tři roky. Tam byly fronty i na toaletní papír a na vlastní oči jsem viděla, jak se prodávaly boty, pokud nějaké přišly z Československa. Každý bral, co bylo – větší, menší číslo, hlavně urvat aspoň něco.
I blížící se ekonomický kolaps byl důvodem, proč už se o Sověty naše tehdejší vláda nemohla opřít. Myslím, že kdyby to Gorbačov dovolil, opět by se našli pisatelé zvacího dopisu a kdo ví, jakým masakrem by pokus obyvatel Československa o získání svobody skončil. Raději na to ani nemyslet.
Někdy mám pocit, že se někteří lidé nemohou rozhodnout, co je pro ně větší priorita. Zda demokracie se vším, co to obnáší – tedy se svobodou slova, pohybu a shromažďování, ale také s větší osobní zodpovědností, anebo totalita, v níž nás někdo, kdo si sám žije jako kapitalista, nutí přežívat v režimu, který nemohu nazvat socialismem. Ten tu nikdy nebyl. Co tu bylo, vážně nevím. Byla to země nesvéprávných občanů, jimž mizerně vládli staříci, kteří chtěli dožít v blahobytu, o kterém jsme si však my mohli nechat jen zdát.
