Článek
A predikce se skutečně nemýlily. Počet narozených dětí v roce 2024 nepřesáhl hranici 85 000, což je nejméně od dob, co se porodnost měřila. Proč tomu tak je? To skutečně mladí nechtějí mít děti a je jim jedno, že jejich veškeré poznatky, tradice, hodnoty i majetek, které za života postupně těžce získávali, umřou s nimi, když je nebudou mít komu předat?
Já sama mám ani ne dvouletou holčičku, a proto si myslím, že spadám do skupiny, která má k tomu co říct a nemyslím si, že je to tak, jak se nám tu mnozí snaží předkládat.
„Jiné priority nehrají zásadní roli.“
Nemyslím si, že hlavním důvodem jsou jednoduše jiné priority, což se často dočítáme jako názor starší generace a názor odborníků.
Ano, jiné priority mohou hrát a asi i hrají určitou roli v odkládání rodičovství na pozdější věk, ale nevěřím tomu, že je to jeden z hlavních důvodů, proč se rodí tak málo dětí. Pravé příčiny vidím jinde.
„Jiné myšlení dnešních rodičů hraje zásadní roli.“
Velkou úlohu hraje myšlení dnešních rodičů. Mnoho z nich chce, aby rodina byla zajištěna, nechtějí do toho vlítnout po hlavě jako předešlé generace, zkrátka chtějí mít jistotu, že nic nepodcenili, že si vybrali správného životního partnera, že mají stabilní zaměstnání a aspoň nějaké finanční rezervy .
Rodičovství je v současnosti spíše plánované rozhodnutí, což je jedině dobře.
Velký podíl na tom má i hormonální antikoncepce, která je veřejně dostupná a která brání neplánovanému samovolnému početí v brzkém mladí.
Další velký vliv na plánované rodičovství má i tato doba, kdy se veřejně toleruje, že dva mladí spolu žijí a bydlí, aniž by museli být sezdaní jako tomu bylo dříve, takže v případě rodiny už vědí, co mohou jeden od druhého očekávat. A mohou se vzájemně poznat, než spolu založí rodinu.
„Studium oddaluje nástup do života dospělých.“
Mnoho lidí chce taky nejdříve vystudovat, což rovněž přispívá k oddalování zakládání rodiny, díky čemuž se může stát, že zkrátka žena ve svém reprodukčním věku 2 děti jednoduše nestihne.
Dříve bylo běžné, že většina lidí studovala učňovský obor, který je jen na 3 roky, takže v 17 letech měli školu hotovou a po jejím dokončení ihned nastoupili do práce a žili brzo dospělý život. Vše se tím urychlilo, dříve si lidé našli svého životního partnera, a proto i dříve padla řeč na založení rodiny.
Dnes má většina lidí střední školu, takže o rok delší studium a více jak polovina středoškolských studentů se hlásí na nějakou vysokou školu, čímž si prodlouží nástup do života dospělých o dalších 3-5 let, v případě doktorského studia dokonce až o 7 let, což už je poměrně značný rozdíl.
Vše se tedy odehrává stejně, jen mnohem později. Později lidé navazují vztahy, později nastupují do první práce, a tudíž i později přichází první možnost pravidelného výdělku. Z toho všeho vyplývá, že i mnohem později přijde na řadu plánování rodiny.
Bohužel evoluce s něčím takovým nepočítala, a i když se vše posouvá, tak reprodukční doba je i přes prodlužující se délku života stále stejná; přibližně od 14 do 49 let.
„Nastavení společnosti je jiné.“
Další problém vidím i v nastavení společnosti, kdy je na rodiny s dětmi mnohdy nahlíženo jako na obtížný hmyz.
Matky s kočárkem vadí v MHD, vadí u lékařů, když nemají hlídání a musí mít dítě s sebou. Vadí i v parcích, když dává dítě hlasitě najevo nesouhlas.
Matky mají problém i při návratu z rodičovské dovolené zpět do práce. Mnoho z nich si často vyslechne, že už pro ně práce není, protože nejsou dostatečně flexibilní a značná část zaměstnavatelů radši sáhne po možnosti takovým ženám zaplatit odstupné a propustit je z nadbytečnosti, než je zaměstnat třeba na jiné pozici.
„Málo částečných úvazků.“
Co se dále týče zaměstnání, tak je nutné zmínit, že jsme jedna ze zemí EU, kde je nejnižší počet částečných úvazků, což rovněž přispívá k tomu, že žena má radši jen jedno dítě, protože by zkrátka nemohla skloubit svůj rodinný život při plném pracovním úvazku.
Navíc rodiče malých dětí nemůžou pracovat na směny, protože by neměl kdo vyzvedávat děti ze školy a školky, takže to opět vede k tomu, že si buď rodina pořídí pouze jedno dítě nebo taky žádné, pokud se cítí finančně ohroženi v případě výpadku jednoho příjmu.
„Dává smysl budovat si kariéru a nějaké postavení ve firmě, když ho stejně jednou budete muset opustit a po 3 letech začínat v podstatě od nuly?“
Dále je nutno poznamenat, že žena kvůli mateřství fakticky vypadne na 3 roky z oboru a dnešní svět se velmi rychle mění.
Pokud si tedy nepořídí 2 děti za sebou, to je zase ovšem velmi psychicky i fyzicky náročné starat se o 2 takto malé děti naráz, tak v případě, že by chtěla 2 děti, by jí čekal i druhý pracovní výpadek na 3 roky, což by jí mohlo kompletně zničit pracovní kariéru.
Vemte si, že žena něčeho dosáhne, vybuduje si v práci nějaké místo, pověst a nyní ji o to mateřství připraví ze dne na den. Na její místo nastoupí někdo jiný a jak čas plyne, tak svou práci postupně zapomíná, protože má na úkol úplně jiné činnosti, jiné výzvy, které přináší s sebou mateřství, jiný druh práce a života obecně.
Po 3 letech se jí povede nastoupit zpět. Po pár měsících opět úspěšně zaujme své místo ve firmě, znovu se zaučí, znovu se dostane na špici a za další rok či dva má jít znovu na mateřskou, znovu opustit těžce vydřený návrat zpět a hodit zase vše, co se nově naučila, za hlavu a po 3 letech rodičovské opět začít od nuly?
Vůbec mi nepřijde divné, že je to pro mnoho žen odrazující. Jediným řešením, které by ženám pomohlo jednak od takto dlouhého výpadku z trhu práce, tak zároveň i zlepšilo možnosti a vyšší šance získat lépe placenou práci, by byla střídavá rodičovská dovolená.
Že zkrátka by se rodičovské dovolené účastnili oba rodiče. První rok a půl by s dítětem trávila matka a zbylý rok a půl otec. Tím by se značně síly obou pohlaví na trhu práce vyrovnaly a nehrozilo by díky mateřství tak časté odmítnutí a preferování mužského pohlaví jen z tohoto titulu.
„Zodpovědnější přístup k životu odsouvá mateřství.“
Dnešní mladá generace je mnohem zodpovědnější, a proto si většina z nich děti pořizuje, až když mají stabilní zázemí a mají i něco našetřeno.
Vzhledem k současné bytové i ekonomické situaci to nějaký čas vždycky potrvá. Většina z těch, kteří ví, že na to jednou budou mít, radši cíleně zvolí možnost se založením rodiny počkat a nejprve si našetřit na základ hypotéky a zajistit si stabilní příjmy.
Poté si pořídí hypotéku, jelikož kdyby ji odsunuli a chtěli by si ji vzít až po založení rodiny, jednoduše by již nemuseli splňovat kritéria pro její získání, protože budou živit minimálně o 1 krk navíc, což rapidně sníží jejich cílovou částku a jednoduše by neměli šanci na své bydlení dosáhnout.
„Bydlení a finanční zajištění.“
Chtějí mít jistotu stabilního bydlení hlavně po dobu prvních let života dítěte, kdy je matka i dítě nejzranitelnější, protože to je obzvlášť důležité, když fakticky vypadne jeden příjem a je tedy rodinný rozpočet velmi napjatý.
A to bohužel nájemní bydlení splňuje jen velmi stěží. Máte v něm daleko více rizik; zdražením nájmu počínaje až po neprodloužení nájemní smlouvy konče.
A všichni, co bydlí v nájmech, moc dobře vědí, že jsou v Česku z pochopitelných důvodů preferovány smlouvy na jeden rok s možností prodloužení, což z důvodu opatrnosti pronajímatelů plně chápu.
U hypotéky víte, kolik let jste před změnou měsíční splátky chráněni díky fixaci a máte jistotu, že když budete řádně platit, tak Vás nemůže nikdo z Vašeho domova vyhodit. Takovou jistotu v případě nájemního bydlení zkrátka nemáte.
„Absence sociální pomoci. Jste na rodičovství sami.“
Ale za mně asi ta nejdůležitější věc, která mi v začátcích velmi chyběla, byla velmi nízká podpora matky po porodu. Nemyslím tím jen tu finanční stránku, ale sociální podporu, co se týče kompletní péče o dítě.
Já sama mám už od narození velmi náročnou dceru. Již odmala byla velmi uplakané miminko a řešila jsem s ní mnoho komplikací a obtíží už od počátku a po celou dobu jsme byli odkázáni pouze sami na sebe a na naše rodiče.
„Lékařské stigma a absence skutečné pomoci.“
Lékaři, kterým jsem předtím plně důvěřovala, mě velmi zklamali. V přístupu, v neochotě si nás vůbec vyslechnout, abyste mohli popsat dané problémy, naprostá absence lidského přístupu, nulová pomoc, jen samé výhružky, že se musíme více snažit, nebo půjdeme zase do nemocnice, žádné praktické rady a tipy, co vyzkoušet, žádný zájem o vyslechnutí si i toho, co jsme již sami zkusili, zkrátka žádný skutečný zájem o dítě, pouze v objektivní a teoretické rovině.
Velice rychle zjistíte, že jste pro ně jen imaginární čísla na papíře bez špetky citu, empatie a skutečné touhy vám pomoct. Třeba jsem měla jen smůlu, ale na takové chování jsme narazili u více lékařů, takže ani změnou lékaře si moc nepomůžete.
Jediné, co umí, je honit vás od čerta k ďáblu, strašit a vyhrožovat. Byli jsme z toho všeho velmi zoufalí, vyčerpaní, zklamaní, znechucení a bezradní, že se vlastně nemáme na koho obrátit, že jsme v tom sami a nikdo nám nepomůže a nikdo hlavně nemá ani snahu nám pomoct. Že bychom v těch nejhorších dnech potřebovali minimálně vystřídat a nemá vás už kdo vystřídat, když manžel je v práci a rodiče taktéž.
„Cítíte bezmoc a nevíte, jak z toho ven.“
Nyní se už nebojím přiznat, že jsem to s malou zpočátku vůbec sama nezvládala. Vyhlížela jsem muže každý den s plačícím miminkem v náručí za oknem a čekala, kdy se konečně vrátí domů z práce. On mi samozřejmě po práci pomáhal, co se dalo, ale i tak to bylo málo.
Pomohla i tchýně s tchánem, ale i ti měli své limity kvůli svému zaměstnání, takže omezené možnosti i čas.
„Proč neexistují terénní asistenční sestry?“
V té době bych dala i celé své jmění za to, aby mi mohl někdo za úplatu s miminkem pomoct buď celodenně, nebo i jen nárazově. Ukázat např. co by mohlo pomoct, co dělat jinak, abych zkrátka nepropadala zoufalství a měla vidinu, že toto strašně náročné období jednou skončí a že i my se jednou budeme moct radovat ze šťastného miminka.
A věřte, že po takové zkušenosti s prvním dítětem už z obav, že by to mohlo být stejné, ne-li horší, již žádné další dítě plánovat nebudete.
Myslím si, že určitě nejsem jediná, kdo měl to miminkovské období tak náročné. Jsou zajisté i mnohem horší případy, kdy se přijde na nějaký závažný a nezvratný zdravotní problém či dokonce postižení. A ty rodiny jsou na to samy stejně jako my a bohužel s vidinou minimálního zlepšení v budoucnosti narozdíl od nás.
Ačkoliv jsem byla s malou několikrát hospitalizovaná v nemocnici, na pravý důvod toho všeho se nikdy nepřišlo. Jestli to bylo jen bolestmi bříška, prdíky nebo nedovyvinutými střevy, nikdo neví. Dokonce ani žádná alergie prokázána nebyla, přesto dcerka ustavičně plakala, odmítala se kojit, nechtěla spát a i nyní má problém s přijímáním běžné stravy, to by ale bylo na mnohem delší vyprávění.
Ono chůvy samozřejmě seženete, ale spíše pro větší děti a navíc ne na dlouhodobou spolupráci, ale spíše nárazově. Najít ale chůvu vhodnou pro kojence a navíc, pokud není zcela bezproblémové, je takřka nemožné.
Nemáte ani žádnou jistotu, že by to taková běžná chůva psychicky s takto uplakaným miminkem zvládla, že jí třeba nerupnou nervy a miminko neuhodí. Pro takové účely by se hodil skutečný odborník, který má s takovými dětmi zkušenosti, i kdyby to mělo něco stát.
Stejně jako existují laktační poradkyně, které pomáhají novopečeným maminkám při problémech s kojením, tak by podle mého měly existovat i další profese, které by pomáhaly přesně v těchto případech. Mohly by se nazývat asistenční sestry, které by jezdily do terénu k rodinám pomáhat s péčí o novorozence a kojence obecně.
I kdyby si je člověk musel platit ze své kapsy. Už jen ten pocit, že na to nejste sami vydá za hodně a mohl by pomoct zvýšit porodnost.
„Absence lidského přístupu ve zdravotnictví.“
Pomohlo by, i kdyby zdravotnictví bylo více subjektivní. Kdyby se nehledělo pouze na čísla v grafech a tabulkách, kdyby lékaři více svým pacientům naslouchali a nechali je více a lépe své problémy popsat. Aby mohli uvažovat v souvislostech. Jenže skutečných rad se od valné většiny nich nedočkáte.
„Největší pomoci a nejcennější informace se dozvídáte od jiných matek, které prožívají totéž.“
Ve finále vám nejvíce a nejlépe pomohou cizí lidi, cizí matky ve skupinách na různých fórech a sociálních sítích, které řeší to samé co vy. Které si aspoň váš příspěvek přečtou a buď sdílí na to konto svůj příběh nebo se snaží poradit to, co se jim osvědčilo i co se neosvědčilo, ale co stojí za vyzkoušení.
A to je na tom to nejsmutnější. Že si člověk, ačkoliv platí nemalé peníze do zdravotnictví, musí nakonec pomoct sám a hledat pomoc u laiků z řad široké veřejnosti, kteří jediní dokážou pochopit, jak se cítíte a kteří jediní se vám snaží pomoct nebo aspoň vás vyslechnout.
„I na porodním sále se cítíte jako kus masa.“
Těhotenství jsem snášela velmi špatně, porod byl obtížný a komunikace během porodu nebyla zrovna nejlepší a to jsem u sebe měla rodinu. Na oddělení šestinedělí vyjma jediné sestry, která byla doslova učiněný anděl, to nebylo bohužel o moc lepší.
Jednali s vámi doslova jako s kusem masa, říkali vám dost často naprosto protichůdné informace a sepsuli vás za to, že jejich rady neposloucháte, i když jste se řídili pokyny jiné sestry. Absolutně nejednotný přístup i rady a neustálá kontrola bez špetky empatie a lidskosti.
„Lékařská nadřazenost stále trvá.“
A bohužel i nyní jsme pro lékaře ti problémoví, protože nesplňujeme jejich tabulky ohledně váhy, ačkoliv vývoj i růst dcerky je naprosto v pořádku. Zkrátka stále nějaký nátlak, buzerace, nadřazenost.
Je smutné, že současné lékařství se ubírá tímto směrem. Vůbec se nenahlíží na celistvost a na souvislosti, ale pouze na grafy, tabulky a průměr a jakmile jakkoliv vybočujete z těchto standardů, tak jste hned v hledáčku.
Vůbec se nepřihlíží ke genetické predispozici rodičů v případě dětí. Přitom je logické, že rodiče menšího vzrůstu mají vyšší pravděpodobnost, že jejich dítě na tom bude s výškou podobně. Že hubení rodiče budou mít spíše hubenější dítě atd.
Dneska se za každou cenu pediatři a lékaři obecně snaží své pacienty za každou cenu narvat do tabulek. A já se ptám, je to opravdu nutné? Takto stresovat rodiče, děti, dospělé, seniory, invalidy?
Myslím si, že je jedno, jestli dítě začne chodit v roce nebo v roce a půl. Že je jedno, jestli začne mluvit v roce, ve dvou nebo až ve 3 letech. Každé dítě je jiné a má vlastní tempo. Každý člověk obecně je unikát.
„Kam s dětmi?“
Když konečně zvládnete pro někoho velmi náročné a zároveň ty nejdůležitější první 3 roky života, tak pro vás i dítě nastává velká změna.
Vy se, v tom lepším případě, vrátíte do práce zpět na své původní místo nebo vám aspoň váš zaměstnavatel nabídne jiné místo, nebo v tom horším případě už pro vás místo není a musíte si hledat novou práci, což se školkovým dítětem je docela problém.
Pro dítě je to také velká změna. Pomalinku opouští jistou maminky náruč a začne se osamostatňovat, poznávat nové lidi, budovat si nové sociální vazby mezi svými vrstevníky a učí se, i když zatím na krátkou dobu, fungovat i bez rodičů.
„Zaměstnavatel má povinnost vám držet místo jen do dovršení 3 let dítěte, ale do školky vám ho vezmou až od září.“
Zde nastává další problém, kdy vy jste povinna vrátit se do práce po dovršení 3 let dítěte, ovšem dítě vám vezmou do školky až od září, nikoliv přesně od následujícího dne, kdy dovršilo 3 roky.
Musíte tedy doufat, že vám zaměstnavatel místo těch pár měsíců podrží a že s tím nebude problém.
Ovšem on má povinnost vám to místo držet pouze ty 3 roky, takže kdyby vám nepočkal, tak co se legislativního rámce týče, je to naprosto zákonné. Maminky jsou tím v pasti.
„Úskalí vyššího rodičovského příspěvku, o kterém se moc nemluví.“
A o to horší situaci mají maminky, které sice dostávají vyšší rodičovský příspěvek (350 000,-), protože ty už si nemohou rodičovskou dovolenou protáhnout na čtvrtý rok v případě, že neseženou místo v školce či právě kvůli těm chybějícím měsícům od dovršení 3 let do září, kdy nastoupí dítě do školky.
Takže pokud neseženou místo ve školce, tak mají vlastně smůlu a budou muset doma s dítětem nejenže zůstat zadarmo, ale musí si ještě minimálně za sebe platit alespoň zdravotní pojištění a pokud by chtěly zápočet do důchodu, tak samozřejmě i sociální.
Pokud by měly hlídání, tak je pro ně řešením ihned se evidovat na úřad práce, který jim jednak pomůže hledat nové zaměstnání, ale hlavně za ně bude stát díky evidenci platit zdravotní a sociální pojištění.
A stále tu máme ten problém s nástupem do školky až v září, což mnohým rodičům způsobuje jak organizační, tak i finanční problémy.
Závěrem
Možná kdyby člověk věděl, že to v těch začátcích nemusí být jen na něm, že pomoc existuje, i kdyby si ji měl platit ze svého, a bylo by tedy pouze na něm, jestli ji využije nebo ne, tak by tento fakt mohl velmi pozitivně ovlivnit porodnost směrem vzhůru.
Zároveň by určitě velmi pomohl i jiný lékařský přístup. Lékaři silně ovlivňují rodiče a umí s nimi velmi dobře manipulovat ve svůj prospěch. Přitom oni jsou právě těmi prvními, komu lidé důvěřují, co se týče péče o novorozence a neměli by je tudíž zklamat.
Mnohým z nich absolutně chybí lidský přístup, empatie, skutečná ochota pomoct a umění naslouchat. Na člověka se dívají jako na další číslo v pořadníku. Chybí nějaké vcítění, osobní rady, osobní zájem a hlavní problém spatřuji v nedostatečné komunikaci.
Porodnost určitě snižuje i nastavení společnosti, kdy je na matku s dítětem nahlíženo jako na obtížný hmyz. Všude se hovoří, jak jsou děti třeba, ale ve skutečnosti pro ně nemáme pochopení ani prostor. Chybí společenská solidarita mezi lidmi obecně.
Moc tomu nepřidává ani nesrozumitelná legislativa, kdy zákony nejsou dotažené do konce a v praxi jsou velmi špatně uplatnitelné a vyvolávají spíše další obtíže. Viz držení pracovního místa původním zaměstnavatelem pouze do dovršení 3 let věku dítěte, které vám ale vezmou do školky až v září a mezidobí, jak to vlastně máte udělat, když už musíte zpět do práce, ale dítě ještě nemá školku, nikdo vlastně neřeší.
Dále i neochota zaměstnavatelů nabízet částečné úvazky odrazuje od početnější rodiny. Dle zákona se vás zaměstnavatel sice nesmí ptát na děti a jejich věk, ale v praxi pokud to sami neuvedete, tak vás stejně nepřijmou. A když to uvedete, tak se automaticky posouváte až za druhou půlku žebříčku zájemců.
Po takových zkušenostech, které člověk zažil s prvním dítětem, si zkrátka každý rozmyslí, jestli mít ještě nějaké další dítě. Z obav, že opět může klesnout až na samotné dno a že to tentokrát vůbec zvládnout nemusí, když už předtím to bylo tak na vlásku. Z obav o svou kariéru, že znovu bude muset začínat od nuly, že bude opět neperspektivní pro zaměstnavatele a samozřejmě i z té finanční stránky, když předchozí finanční polštář již vyčerpal na první dítě a nyní by rodině opět hrozilo žít jen z jednoho platu. Ovšem nyní již s dalším hladovým krkem navíc za stejné peníze a bez vlastní finanční rezervu, kterou v případě prvního dítěte rodina měla.
Když to zkrátka sečtu, tak máme mnoho oblastí, kde je co dohánět. Ve zdravotnictví, společnost obecně by se měla nad sebou zamyslet, zaměstnavatelé zvážit nabídnout více částečných úvazků. Protože když to lze všude jinde v zahraničí, proč by to nemělo jít i u nás? Školství by se rovněž mohlo reformovat, aby netrvalo tak dlouho. Je opravdu nutné chodit 9 let pouze na základní školu?
Není to tedy jen a pouze o penězích, je třeba přistoupit ke klesající porodnosti čistě pragmaticky a pokud něco vláda chce skutečně změnit, neměla by platit předražené výzkumy trhu, ale členové vlády by měli více chodit mezi lidi a naslouchat jim, více by měli komunikovat osobně či prostřednictvím sociálních sítí, aby byli s lidmi v přímém kontaktu, nikoliv přes prostředníky. Jen tak lze něco změnit.
Zdroje
KRÁSENSKÁ, Daniela. Narodilo se nejméně dětí od vzniku Československa. Následky budou bolestivé [online]. Aktual. 31. 3. 2025. © Seznam Zprávy, a.s. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-narodilo-se-nejmene-deti-od-vzniku-ceskoslovenska-nasledky-budou-bolestive-272449
ŽIŽKOVÁ, Markéta. Evropské srovnání: v Česku je částečných úvazků málo, lidé je ale chtějí [online]. Aktual. 22. 2. 2016. © 2001 - 2025 Copyright CZECH NEWS CENTER a.s. Dostupné z: https://www.e15.cz/domaci/evropske-srovnani-v-cesku-je-castecnych-uvazku-malo-lide-je-ale-chteji-1273261
KUČERA, Petr. Rodičovský příspěvek stoupne, ale zkrátí se. Potvrzeno [online]. Aktual. 27. 10. 2023. © 2000–2025 Peníze.cz a dodavatelé. ISSN 1213-2217 Dostupné z: https://www.penize.cz/rodicovsky-prispevek/439304-rodicovsky-prispevek-zvyseni-od-roku-2024-schvaleno-zkrati-se-ale-doba-cerpani
