Zbavte se toxických přátel, uleví se vám

Už nějakou dobu jsem pociťovala, že se s jednou kamarádkou, říkejme jí třeba Laura, postupně vzdalujeme a odcizujeme se. Respektive vždy jsme byly každá jinde, ale jedno nás spojovalo: cesta do školy vlakem. Obě jsme totiž studovaly ve stejném městě, i když na jiné škole, a dokonce jsme i vyjížděly ze stejného rodného města.

Vždy jsme si ve vlaku tak krásně pokecaly. Zjistily jsme, že i když jsme každá jiná, tak máme pár věcí společných: smysl pro humor, dobré srdce a vyšší smysl pomáhat druhým.
Jenže postupem času se začaly naše cesty rozcházet. Já jsem začala studovat vysokou v jiném městě, ona se vrátila zpět do rodného města a začala tam pracovat.

Stále jsme se ale navštěvovaly, volaly, psaly si. Vždycky to byla energická, dobrosrdečná, ale taky velmi paličatá dívka, která byla zároveň v mnoha věcech, a stále bohužel je, hodně naivní. V kombinaci s výbušnou povahou je těžké s takovým člověkem dlouhodobě vycházet za dobře a přitom nebýt k ní falešný.

Pak se naše cesty opět propojily. Když jsme se scházely převážně u mě v mém studentském bytě, ve kterém jsem bydlela se svou další kamarádkou, říkejme jí třeba Nikol, a teď už mým bývalým přítelem, říkejme mu třeba Petr, tak se jí právě on zalíbil.

Já jsem se s Petrem ale už dávno rozešla a zůstali jsme přáteli, proto jsme ve studentském bytě bydleli spolu i nadále. Vůbec mi tedy nevadilo, když se Laura dala s Petrem dohromady, ba naopak. Měla jsem z toho upřímnou radost, že v sobě našli zalíbení zrovna mně tak blízcí lidé a že jsem jim svým způsobem mohla pomoct se najít.

Nikol bohužel školu nezvládla a zkusila své štěstí na jiné škole v jiném městě. Takže se u nás v bytě uvolnilo jedno místo a nabízela se logická myšlenka, že se k nám Laura nastěhuje a já jsem s tou představou neměla žádný problém, protože sama jsem měla svého přítele, který ale bydlel jinde.

Jenže bydlet všichni spolu bylo velmi obtížné. Nejen pro mě, ale bohužel i pro Petra. Laura měla velmi složitou povahu, kterou absolutně neuměla ukočírovat. Jednou dokonce ze vzteku hodila po Petrovi nožem a po mně a mém přítelovi mrštila svým psem, který byl tak vyděšený, že se třásl strachy a počůral se. To byla pro mě poslední kapka.

Bez výčitek jsme se v ten moment sbalili (byly 3h ráno) a odešli jsme k jeho rodičům. Nakonec se ukázalo, že jeho rodiče mají volný neobydlený byt po babičce, kde jsme mohli spolu po nějaký čas bydlet, než si najdeme něco svého.

Já už jsem v té době chodila na plný úvazek do práce a zároveň si přitom dodělávala navazující magisterské studium. Měla jsem dobře placenou práci na dobu neurčitou, tak jsem si vzala hypotéku a brzy na to jsme se s přítelem přestěhovali do mého nového menšího bytu.

A Petr s Laurou? Těm to samozřejmě dlouho nevydrželo. Laura si velmi brzo dokázala rozeštvat i Petrovu matku, svou potenciální budoucí tchyni natolik, že jí zakázala překročit práh jejího domu. Brzy na to s ní ztratil trpělivost i Petr, takže si každý šel svou vlastní cestou a v kontaktu jsem později byla pouze s ním.

Laura si postupem času znepřátelila svou povahou všechny dobré přátele a jak roky přibývaly, tak byla její výbušnost a sobeckost větší a větší. Ani v práci nikde dlouho nevydržela a stále si myslela, že nikdo pro ni nemá dostatečné pochopení, že všichni jsou zlí, všichni jsou proti ní a nikdo jí nerozumí. Došlo to až tak daleko, že se jí její nevlastní otec zřekl a s matkou ukončila vztah ona sama. Respektive neukončila asi úplně, ale vždycky se s ní pohádá, pak s ní dlouhou dobu nemluví a pak se zčista jasna ozve, zase se na oko udobří a tak stále dokola.

Za svého života si nasekala Laura dluhy, proto se rozhodla pracovat v zahraničí, aby měla vůbec šanci je všechny splatit. To se jí aspoň podařilo, ale víc bohužel nic.

Měla svůj velký podnikatelský sen, který teda mimochodem v jejím podání byl za mě absolutně nereálný, protože neměla na něj jednak finance a ani by jí nikdo vzhledem k její finanční minulosti nepůjčil, jednak o takové služby dneska není ani moc velký zájem, ale i tak jsem ji v tom snu v době, kdy jsme se ještě přátelily, podporovala a snažila jsem se, aby to přece jenom nějak reálné ,aspoň teoreticky, mohlo být. Nic jí ale nebylo dobré, všechno bylo špatně, všechno by nejlépe chtěla hned a bez úsilí a ještě sama. Žádné logické argumenty ani zkušenosti jiných ji nepřesvědčily o opaku. Nenechala si nijak poradit ani od zkušenějších lidí, kteří v této branži pracovali, ani ode mě, ani od někoho jiného.

Proto tedy odjela do zahraničí. Jednak splatit předchozí dluhy, jednak našetřit si vstupní kapitál, aby si mohla uskutečnit svůj sen.

Čekala jsem, že v zahraničí konečně dospěje. Že tam zjistí, že ani tam to není žádný med a nabyté zkušenosti ji zocelí a konečně jí pomohou dospět. To jsem se ale šeredně mýlila. I tam střídala práci jako ponožky, všichni byli opět špatní, práce špatná, ale alespoň lépe placená než zde.

Když po letech naše napjaté vztahy a staré křivdy vyšuměly, tak se mi ona sama ozvala a já si řekla, že to s ní zkusím znovu. Jak velká chyba to byla. Zjistila jsem, že se za ta léta v zahraničí vůbec nikam neposunula, že je stále stejná, jen starší.

Já už v této době mám kromě zařízeného vlastního bydlení i dobrou práci a díky ní nové kolegy, kteří jsou zároveň i mými přáteli, muže a nyní i téměř dvouletou dcerku. Ona je stále na stejném vstupním bodu.

Taky jsem zažila, stejně jako ostatní lidé, těžké období, kdy jsem studovala a pracovala na plný úvazek zároveň a o víkendech jsem jezdila vypomáhat domů tátovi a oběma babičkám, takže v této době jsem v podstatě neměla žádný volný čas pro sebe. Když jsem dostudovala, tak jsem si ke své práci místo školy přibrala další 2 brigády, abychom si s přítelem, teď už mým mužem, mohli dovolit větší bydlení a mohli taky založit vlastní rodinu, což se nám později podařilo.

Taky jsem zažívala těžké časy, kdy jsem viděla umírat nejprve první babičku a posléze i tu druhou. Věděla jsem ale, že jsem pro ně udělala maximum, že i díky mně mohly v poklidu obě dožít doma a nemusely jsme je kvůli péči nechat přeložit do domova důchodců. Odložila jsem kvůli péči o ně i založení vlastní rodiny, protože mi bylo jasné, že vše naráz by stíhat nešlo. Laura si ale vždycky našla způsob, proč ona to má vždycky v životě těžší a proč ona je ta, které jen všichni ubližují.

Přitom v životě to má těžké každý. Každý musí na sobě tvrdě makat, aby se dostal tam, kam zamýšlel nebo aby dosáhl toho, po čem v životě toužil. Nic není zadarmo.

Laura po 5 letech v zahraničí nemá absolutně nic: ani stálého partnera, domov, děti, kariéru, finance a ani dobré vztahy se svou nejbližší rodinou. Stále ale vidí problém ve všech okolo a sebe považuje i potom všem za oběť a ostatní lidé dle ní měli jen v životě více štěstí. Kritickým pohledem na sebe sama vůbec neoplývá.

A já už jsem řekla dost! Nenechám se dále využívat osobou, pro kterou jsem dobrá jen v případě nouze. Která zavolá jen když něco potřebuje a která vždy hovoří jen o sobě. Která se sice ptá na můj názor na danou věc, ale pokud odpovím jinak, než by chtěla, tak mou odpověď stejně zavrhne, mele si dál svou a nenechá mě ani dopovědět.

Takové přátelství je za mě toxické a absolutně neprospěšné. Naštěstí to Laura vyřešila sama. Když jsme si včera psaly a posílaly hlasové zprávy po messengeru, tak se jí můj názor natolik nelíbil, že si mě zablokovala. A já? Já z toho mám překvapivě dobrý pocit, že po těch letech jsem konečně svobodná a volná.

A co z toho plyne za ponaučení? Některým lidem se zkrátka nezavděčíte, nejde jim pomoct a nikdy jim neotevřete oči. Pokud vám přátelství víc bere než dává, tak nemá smysl v takovém přátelství nadále setrvávat. Osvoboďte se i vy, pokud máte při sobě taky nějakou takovou Lauru. Uleví se vám.