Článek
To je otázka dalo by se říct za „tisíc bodů“, jelikož je to jednak pro pacienty hrozně důležité, a také lidé nevědí, co Alzheimerikům škodí, a co naopak prospívá. Ani odborníci si s tím neví moc rady. A tak tento článek si dává za cíl varovat před některými věcmi, a naopak doporučit to, co smysl pacientům s Alzheimerem dává.
Moje máma měla Alzheimera, ale jelikož byla v domácím prostředí, vypadala docela dobře, na začátku tak, že to skoro nebylo poznat. Posléze se to trochu zhoršovalo, projevovalo se to například tím, že se přestala smát, krátkodobá paměť nefungovala, dlouhodobá paměť se taky horšila, nakonec už pak měla i problémy s řečí, a psaním. Nakonec i s orientací v čase.
Bohužel se k tomu přidružila artróza kyčle, měla velké bolesti i v klidu, natož při chůzi. Byla ale stále v dobré fyzické kondici, půl roku před operací ještě chodila i lehce cvičit.
Na vyšetřeních to vypadalo jasně, ortopedové zaveleli k operaci jako jediné možnosti jí ulevit a ještě jí na nějakou dobu prodloužit aktivní život s rodinou.
Naplánovali jsme to, jak nejlépe to šlo, včetně následné pooperační rehabilitace. Jelikož byla Alzheimerik, operace neproběhla v celkové narkóze, ale pouze v lokální anestezii, aby byl mozek co nejméně zatížen.
Operace se povedla. I když se mámin duševní stav trochu zhoršil, po absolvované operaci a rehabilitaci byla opět v domácím prostředí a měla všechno, co k další rehabilitaci patří, včetně ošetřovatelek, a rodinného zázemí.
Léto bylo celkem fajn, zdálo se, že se to lepší, už i malinko chodila do schodů, což bylo super.
Na podzim ovšem Alzheimer udeřil s plnou silou. Máma prakticky ze dne na den přestala chodit, prostě najednou chůze nešla, později i pohyb horní části těla začínal být problém. Přidala se totiž tzv. „vaskulární demence“, která způsobuje masivní odumírání neuronů nacházejících se blízko cév v mozku. Do měsíce přestala i polykat, a to byl konec.
Bohužel toto jsme nečekali, ani nejde vlastně odhadnout, jak mozek zareaguje. Tělo to dalo, hlava ale už ne.
Bylo to smutné poučení, že pokud je diagnostikován Alzheimer (máma ho měla diagnostikovaný 6 let), je dobré dělat co nejméně invazivních zákroků, jelikož vývoj Alzheimera je nevyzpytatelný. Měli jsme zřejmě jít na léčbu kmenovými buňkami, a i kdyby to úplně nevyšlo, měla by možná ještě rok dva navíc. Takto to bohužel do půl roku po operaci skončilo smutným rozloučením.
Existuje dokonce také alternativní léčba Alzheimera (dokud nejsou rozšířeny léky nové generace, které by Alzheimera zastavily - jako např. Lecanemab, který byl nedávno schválen - ale jen pro brzká stadia Alzheimera), a tuto léčbu jsme měli zřejmě podstoupit také. Je to hlavně dýchání kyslíku v přetlakové komoře, a dýchání vodíku, což způsobuje ničení zánětů v těle i mozku. Tento postup by podle případové studie z Izraele mělo snížit počet plaků v mozku, a způsobuje zlepšení všech funkcí - právě pro Alzheimeriky. Existuje také léčba „červeným světlem“, která působí právě proti vaskulární demenci.
Toto vše bohužel není obecně známo (a to ani lékařům), a tak pacienti s Alzheimerem zatím většinou končí velmi neutěšeně. Pokud by toto lidé věděli, mohli by zřejmě svým blízkým pomoci prodloužit jejich plnohodnotný život bez podobných potíží.
Nehledě na to, že by na podobnou léčbu měly přispívat zdravotní pojišťovny. V konečném důsledku by to celou společnost vyšlo levněji, než následná drahá a neefektivní péče v různých domovech ve stadiích nemoci, kdy už s ní nejde moc dělat.
Proč se dosud zdravotní pojišťovny těmito metodami léčby dosud nezaobírají?
Co na to říká Národní akční plán pro Alzheimerovu nemoc při Ministerstvu zdravotnictví?
Zdroje:
