Článek
Zdá se, že žijeme v podivné době. Společnost začíná být velice nejednotná v tom, jakým směrem se vydat, jak řešit globální problémy planety a tak dále. Významnou měrou k tomu přispívají i vedoucí politici mocností, kteří dříve bývali určitými zárukami. Zárukami jednotného směřování, zárukami stability, bezpečnosti a technologického rozvoje.
Dnes už bohužel mnohdy nejsou. Když vezmeme současného amerického prezidenta, tak u něj člověk neví, zda si z lidí nedělá dobrý den, nebo jaký bude v jeho názorovém kolotoči den příští. Nazývat napadeného agresorem je další z excesů, který by si jinak normální politici vůbec nedovolili. Bohužel u něj člověk neví, s čím se probudí příště, a jestli ho náhodou zase nenapadne přepisovat dějiny. Jeho touhy jsou bohužel čistě „peněžní“, a sleduje jen krátkodobé a líbivé cíle. Politická vize a její naplňování je bohužel pryč. Nebo už se u něj začíná projevovat stařecká senilita, která se v tomto věku už statisticky významně objevuje. Státy by měli zvážit, jestli stejně jako existuje dolní hranice věku na tak významné posty, tak neuzákonit i horní hranice věku, kdy lze ještě podobné úřady vykonávat s „jasnou myslí“.
U tak mocného státu je podobný směr na pováženou. Velké mocnosti by měly být určitými garanty, a politici v jejich čelech by měli mít dlouhodobé vize, cíle, k jejichž naplnění nestačí „se s někým sejít a učinit pár prohlášení“, ale dlouhodobě pracovat pro zájmy celků, historických kultur a spojenců. Zkrátka hrát roli všeobecně uznávaného lídra, což se nutně nerovná vykonávat úřad.
Člověk si také pokládá otázku, jací jsou lidé, kteří takového člověka volí. Jsou vůbec vzdělaní? Cožpak neví, že volba takového člověka je volbou značně riskantní, jelikož nejsou známy cesty k naplňování cílů? Asi je to vůbec nepálí. Což je bohužel alarmující.
Ještě, že my Evropané máme dlouholeté zkušenosti z novodobé historie, takže víme, že státy musí spolupracovat, jinak by je kosily války, epidemie, neúrody a jiné přírodní katastrofy, a že ten, kdo se straní, může taky dříve či později přijít na buben. Právě pro to, že se stranil, nepomáhal, a když přijde pohroma (což v době současného klimatu je jen věc statistiky), bude potřebovat sám pomoct. Ono by stačilo například jedno vybuchnutí sopky, a viděli bychom, jak i ti nejmocnější by najednou tahali za kratší konec lana.
Člověk si občas povzdechne, kde najít podobné politiky, jako byl tatíček Masaryk, nebo Václav Havel, kteří svou přirozenou vlídností a charismatem strhávali další okolo sebe svým příkladem. Takových politiků bychom potřebovali více, i na světové úrovni.
Bohužel někteří současní vůdci těmto parametrům vůbec neodpovídají. Měli by se jít podívat, jak vypadá skutečná válka, nebo jak se bojuje proti oteplování klimatu, které zrovna v USA například přináší stále častější a ničivější tornáda, a vláda tento problém musí stále častěji „hasit“. A ne jen sledovat okamžité peníze a razit dokonce pochybné tokeny.
Příklad by si světoví lídři mohli brát na Blízkém Východě, kde jejich státníci už vědí, že ropa tu nebude navždy, a i když jim zatím přináší pohádkové zisky, rozjíždějí nové technologie v energetice, urbanismu a tak dále.
Světe, vzpamatuj se, než bude pozdě!
