Článek
Poslední dobou se často zamýšlím, jak by měla politika vypadat, a kam se poděla politická kultura, která byla obvyklá minimálně ještě v 90. letech.
Pravda, zákony se tehdy chrlily ve velkém počtu, a ne vždy byly kvalitní, ale v politice vládl jakýsi „duch korektnosti“, alespoň ve vládě a u vrcholných politických činitelů. Když šly v televizi debaty, politici se nehádali, nepřekřikovali, jen vyjadřovali své erudované názory, neskákali si do řeči a nenadávali si. Každý tak nějak respektoval své místo na politické mapě, povědomí o vzájemných součinnostech bylo známé a jasně dané, politici se spíš přeli o konkrétní politické a ekonomické otázky. Tedy ve velké většině případů.
Dnes - smutno se dívat a poslouchat. Každá rychlokvaška bez příslušného vzdělání a praxe v oboru má v politice pocit, že toho druhého musí ukřičet, případně obhrouble kritizovat a hlavně - nezměnit svůj názor, i když je v mnoha případech idiotský.
Umění sebereflexe je vůbec obor, který v politice v posledních 30 letech upadl. Přesto - najdou se světlé výjimky, kteří dovedou uznat svou chybu. Ale je jich už jen jako šafránu.
Pamatuji se, že tehdy neexistovalo nějaké osočování prezidenta v přímém přenosu, tím méně ze členů vlády, která má s prezidentem tvořit tandem.
Prezident je zkrátka hlava země navenek - s tím by se měli politici smířit, navíc pokud má takové zkušenosti z mezinárodního kolbiště, jako náš současný prezident, pak je jakékoliv jeho zpochybňování, či dokonce vyhrožování - politickým i lidským - nezlobte se na mě, ale buranstvím. Ano, to je to výstižné slovo, které v současné chvíli prezentuje stranu, která svou vášní pro motorismus popírá i kontinuální dvousetleté měření vědců a tvrdí, že žádná klimatická krize ani nezačala. Pro ně určitě ne, pro nás ostatní - bohužel už ano.
Smutné je, že si voliči naší vzdělané země volí do Parlamentu lidi, kteří zpochybňují základní premisy současného světa, a jejichž obzor končí u vlastního ega. Politika není hra, a člověk u ní nemá brečet, nebo se smát.
Se slzou v oku vzpomínám, jak nám na VŠE vštěpovali i základy určitého společenského chování (diplomacií to nebudeme nazývat, i když předmět se jmenoval Společenský styk a diplomatický protokol. Dalším předmětem byla Etiketa).
Tam se například učilo, kdo zdraví ve společnosti jako první (muž ženu, případně služebně mladší zdraví služebně staršího či výše postaveného. To samé platí pro spolupráci a respekt). Finesou byl i diplomatický protokol v případě státní návštěvy, programu politiků, společenské akce apod. Tam hraje roli i oblečení, co se volí k jídlu, atd. Umění vyjednávání je samostatná kapitola sama pro sebe. Zkrátka, diplomacie je jemné umění. Vyžaduje „soft skills“, ke kterému se Motoristé bohužel ještě nedočetli.
Pochybuji, že tyto dovednosti absolvoval někdo z této „strany“. Protože jejich pojetí politické diplomacie je prostě STRAŠNÉ. Jinak se to nedá nazvat.
Radím každému, kdo si bere do úst lidi, kteří většinu svého pracovního života sloužili této republice, aby si alespoň přečetli páně Špačkovu Etiketu. Leccos by asi objevili. Kdo je ten, který se odvažuje navážet do prezidenta? Co v životě dokázal, a jaké jsou jeho zásluhy? Ty prezidentské tu rozhodně jsou.
V budoucím vývoji by bylo dobré, aby na tak exponovaná ministerstva nastoupili lidé, kteří mají v tomto oboru příslušnou kvalifikaci a alespoň základní praxi. Ministerstvo zahraničí by měl zkrátka vést kariérní diplomat s praxí. To samé platí i pro další důležitá ministerstva pro chod státu. Ať si tedy příslušné strany najdou dopředu vhodné kandidáty, když už sami jimi nedisponují ani jejich morální profil neodpovídá zažité praxi.
Alespoň bychom nezažívali trapasy, které s politikou nemají ani zbla společného. V současné době je to spíš karikatura vlády, za kterou - myslím - by se styděla celá politická garnitura z 90. let, Václavem Havlem počínaje (ten se musí chudák obracet v hrobě). A svět se baví - bohužel na náš účet. :-(
