Článek
Pro kontext:
Stejně jako každý mladý korporátní otrok hledající příležitost zlepšit své postavení, i já brouzdám příspěvky na LinkedInu a snažím se z nich vydestilovat formuli pro úspěch. Mezi příspěvky oslavujícími nové pozice ve firmách a duchapustými tipy, jak dělat práci v oboru lépe, na mě vyskočil i příspěvek, v němž podnikatel pobaveně sdílí e-mail, který dostal jako odpověď na inzerovanou práci z jednoho portálu.
„Kdo nejmladší se vám kdy přihlásil na vypsanou pracovní pozici? (…) šikovný dvanáctiletý klučina! Klobouček a obrovský respekt za odvahu i přístup.“ S daným příspěvkem nemám žádný problém, jsou to komentáře v diskuzi, které mě zarazily. Oslavují chlapcovu pracovitost, vyzdvihují jej nad ostatní dvanáctileté děti, které nic nedělají a kdo ví, co z nich vyroste. Další přemýšlí, jak by to bylo možné udělat, aby chlapec pracovat mohl, třebaže omezeně. Pomyslnou třešničkou na dortu byl přispěvatel, který napsal, že „mladé je třeba podchytit právě v tomto věku, jinak uvěří tomu, že je normální vydělávat si jako influencer nebo na OnlyFans a to, co vydělají, utrácet za fet.“ (přeloženo ze slovenštiny).
Přispěvatelé mají pocit, že chlapec je jediným pracovitým jednorožcem v poli všech lenivých šesťáků; a zatímco jeho vrstevníky zajímají jen vlastní sociální média a jak se oblékají, tento „hustler“ to dotáhne mnohem dále.
Pojďme se společně přesvědčit, že tento případ nebude v jeho generaci, tzv. generaci alfa, tak ojedinělý a kde se vzal, ale především, proč se jedná o negativní jev. (Kdo by tušil, že v našem století budeme muset vysvětlovat, proč je dětská práce špatná.)
Co je to „hustle culture“?
„Hustle culture“ - kultura tvrdé práce. Tento termín označuje pak především její množství. Jedná se o cokoliv od přesčasů, přes vedlejšáky a ničení se v posilovně, až po krypto a investice. Propagována je především na internetu a sociálních médiích.
O koho se jedná? Jsou to influenceři, kteří vstávají v pět ráno, před prací stihnou posilovat, psát deník, meditovat a přečíst kus knihy, po práci se věnují svým dalším zdrojům příjmů (tedy zase pracují).
V realitě můžeme kulturu tvrdé práce vidět především v korporátech, kde mladým lidem visí jako mrkev na provázku příslib povýšení, odměny, či jen povšimnutí od nadřízeného, a tak dřou do úmoru v práci, kde by byli v případě odchodu nahrazeni na druhý den (někteří dřou doslova do úmoru).
V naší české kotlině (pejorativním tónem) stále sledujeme již mrtvou rovnici kapitalismu: čím více práce, tím větší odměna. Čím dříve člověk začne podnikat, tím je chytřejší, tím bude bohatší. „Pracovat tvrdě“ ve smyslu „pracovat hodně“ je u nás stále pozitivní hodnocení a lichotka. Vše ostatní: udržování prosperujících přátelství a sousedských vztahů, nalezení lásky a povolání, které naplňuje, je pro mnoho spoluobčanů vedlejší.
Co je dětství a jeho proměna v digitálním věku
Abychom mohli vést konstruktivní diskuzi, musíme se také podívat na to, co to vůbec dětství je, jaké je jeho místo ve vývoji člověka. Zatímco ve středověku se lidé snažili z osobnostních črt dítěte odhadnout jeho osobnost jako dospělého, zhruba od devatenáctého století se začal svět dětí a svět dospělých vzdalovat a ve dvacátém století jsme již chápali, že to, jak dítě vyrůstá, jak se k němu chováme a co jej obklopuje, bude tvořit to, jaký dospělý z něj vyroste. Vytvořením světa dětí jsme dali půdu pro bezpečné a postupné poznávání světa a formování osobnosti. Pochopili jsme, že děti rozumějí věcem jinak než dospělí, že to, čím jsou obklopeny, si mnohem hlouběji internalizují. Víme také, že jejich svět je mnohem více černobílý, než svět dospělých; má méně nuancí a všechny hrany jsou v něm ostřejší a rány hlubší.
Kultivace mladého člověka tedy spočívá částečně v jeho ochraně před škodlivými vlivy dospělého světa, které by jeho dobře vyvážené a částečně systematické poznávání světa (skrze školu i rodinu a přátele) narušit.
V digitálním věku je smutnou povinností rodičů, aby si přiznali, že dítě nevychovávají jen oni, ale právě i internet. A stejně jako mohou poškodit dítě slova blízkých, může to udělat i internetová bublina, v níž se nachází. Proto je důležité sledovat (a případně zasáhnout do toho), co dítě sleduje. Neznalost zde neomlouvá. Pokud vaše dítě začíná mluvit jazykem, který neznáte, je třeba se dovzdělat a vést s ním i nadále diskuzi, která může tyto škodlivé vlivy vyvážit.
Jak „alfa samci“ a hustleři vychovávají vaše děti
Ve výše zmíněných internetových bublinách je čím dál více právě na mladé chlapce a muže tlačena idea tzv. „alfa samce“, případně jednoduše muže, který hodně pracuje a má tak všechny materiální symboly bohatství, které by si mohl chlapec představit (silná auta, značkové tenisky, nákladné dovolené, zájem krásných žen, a především diverzifikovaný pasivní příjem).
Ze všech stran se na ně z internetu i z české společnosti okolo nich tlačí jasný hodnotový systém. Na jeho vrcholu jsou peníze. Nevyjádřili bychom to lépe než větou Andrew Tatea: „What colour is your bugatti?“ (Jakou barvu má tvoje bugatti?). Tato věta shrnuje myšlenkové nastavení, které hltají tito chlapci: záleží jen na penězích, které zajistí štěstí (materiální statky) a lásku (přitahují ženy).
Omezují tak možnosti sebehodnocení (a následné seberealizaci) mladého chlapce, později muže, jen na to, zda je schopen zbohatnout, zda dostatečně pracuje na přísunu peněz. A pokud se bohatými nestanou? Pak nejsou ničím a nezaslouží si štěstí, ani lásku.
Myšlení dětí, jak jsem již zmínila, je poněkud více černobílé než myšlení dospělých. Snáze si věci internalizují. Skoro by se dalo říci, že když si vezmou něco do hlavy, jsou úpornější a cílevědomější než dospělí. K čemu to ale vede? Jaký vliv to na ně má. Pokud se dostanou do bublin, které na ně v současnosti tolik cílí, pak si již mezi desátým a patnáctým rokem mohou zvnitřnit potřebu vydělat co nejvíce peněz. Vydělat na bugatti, lambo a na krypto. Někteří si založí účty na tik toku a instagramu, kde sdílí svou cestu k prvnímu milionu (již ve svých například čtrnácti letech), pracují tvrdě ve škole, čtou, snaží se ve sportech. Bylo by to hezké a prospěšné, kdyby jejich motivace nepocházela z pocitu méněcennosti a životního zmaru ze závislosti na rodičích (v době, kdy pracovat legálně ani nemohou) a nedostatku prostředků.
Jiní, podobně jako chlapec, který odpověděl na inzerát, jdou konzervativní cestou, chtějí začít svou kariéru v konformním pracovním prostředí. Další, zde především mladé dívky podobného věku, zakládají své malé podnikání (výroba slizu či lesku na rty v nehygienických podmínkách).
Děti jsou tedy jen materialistické a neváží si toho, co mají?
Tato obava provází člověka už od doby, kdy začaly být některé produkty nabízeny jen dětem (viňme zde kapitalismus, zhruba začátek druhé poloviny minulého století). Firmy si uvědomily, že se jedná o obrovský trh, na němž lze vydělat, jelikož jsou důvěřivější a snáze ovlivnitelné. Čistě dětské produkty ale provází nyní děti možná do prvních tříd základní školy. Poté jsou hračky passé, protože stejně jako jejich hustlující idoly, i tyto děti chtějí vstoupit do světa dospělých a užívat jejich věci (make up, péči o pleť, oblečení, u chlapců více elektronika, drahé tenisky…). Závislost na rodičích je pak o to tíživější, zvlášť u méně majetných dětí. Produkty, které považují za základní, jsou jim odepřeny. Jako důvod mohou slyšet to, že rodiče na peníze těžce pracovali, zatímco děti je dostávají zadarmo, nepracují, nezaslouží si je. To může jen prohloubit již zakořeněnou myšlenku, že je třeba začít pracovat co nejdříve, protože jinak je dítě příliš závislé na rodičích, kteří možná tolik „nehustlují“.
Pokud vám to ještě nedošlo…
Komentáře jako ten, který tvrdí, že děti si budou chtít vydělávat na drogy na OnlyFans, a proto musí pracovat co nejdříve, ukazují, jak málo mnozí lidé znají děti a jak příšerně jim hustle nahlodalo myšlení.
Hledají-li pak dvanáctileté děti zdroje příjmu v době, kdy by si stále měly hrát a rozvíjet svou kreativitu; kdy by měly být uchráněny přílišných starostí o materiální zajištění rodiny; kdy by se měly vzdělávat a rozšiřovat své obzory a hledat, co je bude bavit, je něco velmi špatně se společností, v níž se vyrůstají.
Společnost, která si kapitálu ekonomického váží i nad kapitál kulturní (vzdělání, poznání, vědomosti, kultura, znalost jazyků) a sociální (společenské vazby, přátelé, rodina), je společnost, která sama vychovává jen sobecké a sebestředné jedince. Pokud jediné, na čem záleží, jsou peníze, budou jen soukromí lékaři a žádní v pohraničí, budou jen učitelé na elitních školách a žádní v Karlovarském kraji, budou jen podnikatelé a žádní zaměstnanci. Děti musíme vychovávat k jiným hodnotám než k penězům: k tomu, aby byly laskavé, vážily si vzdělání a viděly krásu v každodenních záležitostech a udržovaly hodnotné vztahy.
