Článek
Co by se podle Vás stalo, kdyby nastala tzv. očista, den, kdy kdokoliv může komukoliv udělat sebevětší zlo? Vykradli byste ten dům? Ublížili těm lidem? Pravděpodobně ne, třebaže byste se cítili v právu, protože druhý den a ještě velmi dlouho by se na Vás obracely znechucené pohledy rodiny, známých a sousedů, přišli byste o přátele a nikdo by se s Vámi nechtěl bavit.
Tak funguje společenský dohled. Jen fakt, že jsme si jej vědomi, nás usměrňuje v našem každodenním jednání. A není to často přímý pocit, že se o člověku bude mluvit, stačí to, že většina společnosti si tento dohled internalizovala a stali se svými vlastními pozorovateli a soudci.
Zatímco výše se bavím o tzv. morálním chování a „normálním“ životě, ženy tento dohled zažívají mnohem častěji a je mnohem hlubší, protože nesoudí jen to, zda je jejich chování konformní se zbytkem společnosti, ne, na ženách rozebere společnost každý vlas.
Na sociálních sítích se každý vyjadřuje k tomu, zda zrovna Ewa Farna přibrala pár kilo, nebo je zrovna shodila; v Bachelorovi rozebreme každé Danielino slovo, a pak ještě přihodíme: „Však není ani hezká!“ Jenže tohle chování prosakuje hlouběji, dovnitř malých kolektivů, ať už ve škole, nebo v práci. Teprve z druhých úst se člověk dozvídá, co se o něm říká, třebaže jen kvůli tomu, jak se obléká. Nikdy bych nečekala, že jen proto, že mám pár hezčích kousků oblečení, vezmou si mě jiní lidé do úst a budou se dohadovat, jak bohatá je má rodina či můj partner, co ve skutečnosti dělám (odpověď je, že nakupuju kvalitnější věci z druhé ruky). A to je chvíle, kdy každý den začnu přemýšlet nad tím, co bych si měla obléct, aby si náhodou někdo nemyslel, že si žiju nad poměry. Aby o mně nikdo nemluvil mimo kontext mé práce.
Jsou to právě ženy, které nejvíce dohlížejí na to, jak se druhé chovají, a následně vynášejí verdikt o tom, co se v daném kolektivu s nejčerstvější obětí stane.
Jasnějším případem jsou komunity matek na sociálních sítích, kde v komentářích každá žena i každý muž, ale nejvíce druhé matky, ví nejlépe, co bylo na fotografii/videu špatně a jak to dělat lépe. Jen proto, že tato matka nekrmí své dítě bio a organicky a bez lepku, zatímco já ano, mám já právo na ni naplivat a poukázat na to, jak je špatná matka.
Člověk se ptá sám sebe, kde se tento sentiment bere, co tyto lidi motivuje? A je to jednoduše vlastní pocit méněcennosti a potřeba stát na jakési morální výšině. Může se stát, že nevynikám v něčem, ale srazit někoho, s jehož názorem nesouhlasím, jehož životní styl mi nějak nevyhovuje, to je zadarmo a já si dokážu, nakolik jsem lepší. Pokud mě samotného nikdo nepochválí a nikdo nepolituje, je čas kopnout si do někoho jiného a hlasitě tak pronést: „Já jsem lepší,“ nebo „Já vím lépe!“
Dokud se ženy nezbaví tohoto chování a nezačnou chápat, že tohle chování je akorát nepřátelské k druhým, zůstanou jejich kolektivy toxické. A samy na sobě pak budou hledat tyto chyby a zkoumat se, protože co když na ně kouká někdo stejným pohledem jako ony na druhé. Samy sobě jsou tyrankami.
