Článek
Známe to všichni, ať už v Praze žijeme, nebo jsme ji alespoň navštívili: v metru, u zastávek, na mostech a téměř v každé ulici v centru potkáváme žebráky, prodejce Nového prostoru a bezdomovce. Někteří mlčí, další za sebe nechají mluvit pouze obrázky dětí a starých lidí na obrázcích a psů, kteří leží vedle nich, další mluví do prostoru a ti nejhorší Vás oslovují konkrétně a mluví na Vás, dokud jim něco nedáte a nekoupíte si.
Samozřejmě, že každý chceme pomáhat lidem v nouzi, těm, kdo jsou na tom hůře než my. Ale kdybychom se u každého měli zastavit třeba jen cestou do práce a koupit si každý časopis a přispět každému do nádobky na drobné, pravděpodobně bychom ten den už utratili vše, co jdeme vydělat, nebo co jsme za ten den vydělali. To nutí člověka k tomu začít odvracet pohled od lidského utrpení, začít se vymlouvat na spěch. Jsme pak iritovaní nejen osobou žebrající, ale především sami sebou, že jsme lhostejní a lžeme místo pomoci. Ale zároveň - co zbývá.
To, co člověk pociťuje, není ani tak odpor k chudákovi, ale odpor sám k sobě, že mu nemůže pomoci, že má, ale proč zrovna pomáhat tomuto jednomu, a ne dalším pěti, které ještě potká. Když konečně setřeseme člověka žádajícího o naši dobrosrdečnost a velkorysost, může nás již jímat jen jakýsi smutek a zklamání z nás samotných, z toho, jak jsme se k danému člověku zachovali. Jediné, co mě může opravdu iritovat, je právě psychologický nátlak v podobě fotografií dětí a starců či psů, kteří je doprovází- ale kdo se, konec konců, nesnaží prodat sám sebe, aby si pomohl, případně pomohl blízkému…
Právě tohle je vynucená lhostejnost - pomoci všem nelze, vyberu si pár a dalších několik ten den potkám. A přesto si připadám jako zatraceníhodný člověk, když potkám někoho, komu se vyvleču a nic nedám.
