Článek
Žijeme v době identitární politiky. Ztratili jsme sounáležitost se svou obcí: náboženskou obcí, se spoluobčany jakožto členové jednoho národa, se subkulturami a především spojení s lidmi ze stejné ekonomické vrstvy.
Identitární politika se zabývá tím, kdo jsem uvnitř a jak se cítím, případně zda to společnost respektuje a co dělá proto, aby mi byla bližší a abych se v ní já cítil dobře. Jedná se tradičně o trans lidi, jejichž nárok na společenské přijetí jejich identity zde rozhodně nezpochybňuji, často také o ženy a příslušníky náboženských minorit.
Jedná se o lidi znevýhodněné a často bojující s nenávistí společnosti, žijící kdesi na kraji společnosti. Proto je mezi sebe přijala levice, jaksi do ní pak vpluli a časem pak ovládli velkou část jejího diskurzu a tematického ohraničení.
Od práv a potřeb pracujících a ekonomicky znevýhodněných lidí se tak téma přesunulo k hledání, nacházení a respektování všech možných identit. Nejhlasitější jsou bojovníci za zájmena, za respektování nebinarity, polyamorie, psaní hvězdiček místo y a i, existenci neozájmen a bojovníci proti tzv. TERFs (trans exclusive radical feminists = radikální feministky, které vylučují trans ženy).
Jedná se často o tzv. nastupující kosmopolitní třídu, případně děti ze střední třídy. Jsou to mladí lidé, kteří studují, případně mladí pracující, vzdělaní. Často pocházejí z dobrých rodinných poměrů, které jim dovolují zajímat se o danou sociální problematiku, studovat ji a následně vést diskuze. Jedná se tedy zčásti o velmi privilegované lidi, kteří levici vidí jako svůj prostor k tomu se realizovat.
Kam se poděla ale tradiční témata levice a kdo za ně v současnosti bojuje? Současná levicová scéna se téměř nebaví o tom, jak nedostupné je bydlení, především pro mladé pracující, jak nedostupné je založení rodiny pro tyto lidi, kteří žijí od výplaty k výplatě, neprosazuje silné progresivní zdanění. Nemluví se o tom, jak pomalu mzdy rostou vůči inflaci, a jak nájmy, které naopak rostou rychleji, dusí pracující a hrozí jim vehnáním do dluhových pastí, případně je konfrontují přinejmenším s velkými existenčními problémy.
Každý den na Threads a bývalém Twitteru vidíme hádky o to, zda by lidé, kteří nemají na pomůcky do školy, měli mít vůbec děti. Od koho pocházejí? Právě od výše zmíněné nastupující kosmopolitní třídy. Je globální oteplování, stejně je neekologické mít děti. Když na to nemáš, neměj je.
Přispěje snad tohle k mezitřídní solidaritě? Místo podpory a hledání reálných problémů viníme pracující lidi. Místo abychom se ptali, proč zaměstnavatelé dost neplatí, pliveme na pracující!
Rodinná politika je viděna jako něco pravicového, podpora rodin jako by patřila pouze někomu jako je KDU a ne do úst tradiční levice.
Ti, kdo se nazývají levicí, přestali bránit zájmy pracujících a místo toho bojují za výdobytky neoburžoazní společnosti. Střední třída ovládla prostor, kde se dříve nacházeli pracující, a zakázala jim do něj vstup.
Kdo potom hájí jejich zájmy? Obrací se k nim populisté se sliby podpory a nižších cen, nižší inflace a vyšších mezd. Také se k nim obrací pravice, která mluví o tom, že rodiny jsou důležité a neoburžoazní výmysly levice bude potlačovat. Co nám to ten západ vnucuje, co nám vnucuje EU… Extrémnější pravice slibuje levný benzín a plyn.
Vše to znamená ale jen to, že levice jako taková se rozdrobila mezi populisty (kteří balancují někde ve středu), pravicovou reakci a pár se snad snaží držet u současné levice.
Stěžujeme si na vysoké nájmy a nízké mzdy, ale do diskuze o daných tématech zas a znovu vstupují zájmy LGBT, které jsou sice validní, ale z velké části odvádějí pozornost od větších témat, která by pomohla všem. Když budou pracující mít zajištěné základní životní potřeby a budou moci i spořit a dovolit si občas nějaké radosti, budou mít mnohem otevřenější hlavu k tomu naslouchat menšinám, než když se bojí o vlastní přežití a tyto menšiny považují za komplice na své exploitaci.
Místo nějakého logického řešení a postupných změn se řídíme jen city a tím, aby se cítili všichni dobře, ale zapomínáme, že se to vztahuje na velice úzký okruh lidí. Že tradiční levicoví voliči už to s levicí vzdali a vidí ji jen jako středostavovské divadlo.
Pravda je, že tohle je přesně to, co si panující bohaté třídy přejí, rozdrobenou levici neschopnou akce či shody, voliče rozdrobené na malé skupinky, které každá prosazují každá něco jiného a nikdy společně neprosadí ale nic, protože by to vyžadovalo kolektivní snahu a shodu.
Zůstaňte si naštvaní jeden na druhého, ale pamatujte, že bez společenské empatie a sounáležitosti se nic nezmění. A budeme si za to moci sami, protože řešíme hlouposti a především každý něco jiného, jen kam naše oči dohlédnou a kam dosahují naše žaludky.
Zdroje:
DOLEJŠ, Jiří. Toxická válka s kulturní levicí [online]. In: . 2018, 14. června 2018 [cit. 2024-11-19]. Dostupné z: https://denikreferendum.cz/clanek/27800-toxicka-valka-s-kulturni-levici
FORMAN, Dominik a Petr KUŽEL. Co dělat? Proměna levice a její taktika v současných společenských podmínkách (1. část) [online]. In: . 2022, 30. září 2022 [cit. 2024-11-19]. Dostupné z: https://levaperspektiva.cz/clanky/co-delat-promena-levice-a-jeji-taktika-v-soucasnych-spolecenskych-podminkach-1-cast/
MATĚJČKOVÁ, Tereza. Bůh je mrtev - nic není dovoleno. 2. vydání. Praha: Echo Media, 2024. Echo. ISBN 978-80-909077-3-7.
PLECITÝ, Petr. Falešné vábení progresivismu [online]. In: . [cit. 2024-11-19]. Dostupné z: https://www.echo24.cz/a/HAwXj/falesne-vabeni-progresivismu
ŠARADÍN, Pavel. Šaradín: Prázdno české levice. In: Masarykova demokratická akademie [online]. 2024, 3. ledna 2024 [cit. 2024-11-19]. Dostupné z: https://masarykovaakademie.cz/saradin-prazdno-ceske-levice/
ŽIŽEK, Slavoj. Like a Thief in Broad Dalight. Penguin, 2019. ISBN 9780141989198.
