Článek
Předestřu vám obrázek: bydlím se svojí maminkou po rozpadu dlouholetého manželství a dlouhého vztahu zase s prarodiči. Bydlíme v jejich řadovce ze 70. let, na předzahrádce roste veliká túje, na balkónku kvetou truhlíky muškátů a máme tři kočky. Svět by nemohl být lepší. Ale také je rok 2008 a přichází velká krize, kterou dokážu vnímat jen částečně, skrze nervozitu a stres v rodině.
Krizi jsem sama na sobě, myslím, nikdy nepoznala. Máminu neochotu koupit mi velké balení pastelek jsem připisovala obecné filozofii rodičovství: nekupovat dětem dárky, když není příležitost. Pastelek jsem měla i tak dost. Ve skutečnosti to bylo tím, že i s pastelkami se muselo počítat v rozpočtu.
1. Ramínka se nekupují, ale vždy je jich dost
Docela nedávno jsem se musela zařídit v bytě bez rodičů, s nimiž jsem bydlela i na vysoké škole. Nějaká ramínka jsem dostala, samozřejmě, partner se podělil o svoje. Tím se ale nevyřešil problém: kam pověsit všechny košile, šaty, bundy, kabáty a svetry, které se nehodí skládat? Snad poprvé jsem čelila nutnosti zakoupit ramínka v obchodě. Poprvé jsme jich neměli dostatek. Stála asi 60 až 100 korun za balení, podle materiálu a množství. Pochopitelně upřednostňuji kovová, vypadají, že vydrží déle. Navíc jsou dostatečně subtilní. Na ten výběr jsem ale hleděla, jako bych viděla nový svět. Je možné zakoupit si desítky ramínek a všechna budou stejná.
Doma jsme ramínka snad nikdy nekoupili. Měli jsme dřevěná, plastová, s pásem na kalhoty, ramínka na pověšení sukní. Přesto jsme je nikdy nekoupili, všechna k nám jaksi doputovala sama a prostě si existovala, některé už nižší desítky let.
Jak se ukázalo, dříve vám v obchodě prodali kus oblečení i s nosičem, na němž bylo. Kde jsou ty časy! Nepamatuji si, popravdě, že bych tohle zažila. A tak mě naprosto šokovalo, když mi v pátek v Primarku nabídli, že si můžu vzít i ramínko, na němž kalhoty visely. V šoku z té skutečnosti jsem ho odmítla (navíc bylo nekvalitní a trošku ohavné, ostatně jako spousta věcí tam). V ten moment jsem se ale transportovala zpět v čase a byla svou maminkou, které k jejím kalhotám dali i ramínko.
2. Obličej namazaný krémem je nutné trošku popleskat, aby se krém vstřebal
Do školy mě doprovázeli právě prarodiče. Jako dnes si pamatuju, jak jsem seděla v jídelně u stolu, v pozadí hrál z rádia Radiožurnál a naproti mně seděla babička, svítilo na ni velké oranžové světlo ze stropu. Před sebou měla malé bílé zrcátko o velikosti zhruba A6, jako sešit, v bílém plastovém rámečku, vzadu mělo opěrku, díky které stálo. Babička byla věrnou odběratelkou mámina Avonu, a tak na sebe ráno mazala některý produkt řady Anew, stále cítím jeho vůni. Když pokryla krémem celý obličej, vypnula babička krk a tvář a začala se pleskat, prý aby se krém lépe vstřebal.
Současní influenceři ze světa krásy používají na nanášení krému různé štětce, lžíce, válečky. Používat gua sha, nebo váleček na obličej, aby se co nejlépe vyhladily vrásky? Nebo používat mikrojehličky, aby se obličej prokrvil? Před sérem, nebo po séru? Babička měla prosté řešení. Proplesknutím pomohla krému vstřebat se, ale také prokrvila svůj obličej. Bylo to rychlé a nenáročné a já to nasála jako houba, a tak i nyní svoje sérum do kůže vpleskávám a na tu malou chvíli jsem jako jedna s babičkou a milióny žen z její generace, které se takto naučily nanášet krémy.
3. Lidé ve městě si takové jahody kupují za hodně peněz
Už dlouho nemám babičku a nějakou dobu nemáme ani její zahrádku. Na začátku léta mě velmi nadchnou půlkilová balení jahod v supermarketu. Když si je koupím, téměř vždy jsem zklamaná, jahody jsou uvnitř světlé. I když mají krásnou barvu, mají zvláštní chuť. Jsou většinou jaksi nedozrálé. Všechny mají stejnou velikost, je to jakási standardizovaná jahoda: stejná barva, velikost, vůně. A tak si vždy vzpomenu, co mi říkávala babička, když jsem odmítala jíst jahody ze zahrádky, které měly všechny možné tvary, trošku příšerky, ale vždy krásně rudé a měkké. Tolik o ně s dědou pečovali, kladli pod nezralé plody polystyrén, aby nebyly od bahna a otlačené.
„Co by za ně dali lidé z města, kteří si je musí kupovat. Ty jich máš spoustu a nejíš je.“
Co bych dala za to, aby mi babička znovu udělala rozmačkané jahody s moučkovým cukrem a mlékem v obrovské bílé porcelánové misce s růžovými květy po stranách. Aby mě vyzvala k tomu jít si nasbírat hrášky. Myslím, že mě rozmazlili a nikdy nebude nic chutnat stejně.
4. Literatura je všechno
Babička velmi špatně viděla, ke konci života měla rakovinu v oku. Když nemohla číst, začali jsme jí kupovat knihy na CD, audioknihy, tehdy ještě zdaleka ne dostatečně rozšířené. V knihkupectví si na ni vzpomenu, když vidím ten výběr. Jak by se dnes vybíralo jednoduše! Dokud ale viděla, velmi ráda četla. Jakoukoliv knihu jsem si vybrala v knihovničce, povídala mi o ní. Stejně tak děda, třebaže jeho zájem byl spíše v historii a literatuře faktu než v klasické literatuře.
Jako malé mi neustále četli, před školkou jsme ležely s babičkou ještě v peřině a ona mi předčítala z Vlaštoviček, Gabru a Málinku, Broučky: velmi staré dětské knihy, které ale nikdy nezapomenu.
Když jsem byla trochu starší, minimálně dva roky maminka podporovala můj zájem o koně a literaturu o nich. Přicházely mi balíčky z Pony Clubu, vždy pár knih, plyšák, něco praktického k tomu. Bylo to jako Vánoce jednou za měsíc nebo za pár měsíců. Velká bílo-červená krabice a v ní poklady. (Z obsese koňmi jsem ale už kolem primy docela vyrostla, naštěstí.)
Možná se v tom někdo uvidí, možná jen chci prožít tyto chvíle znovu, protože tehdy mi zdaleka nedocházelo, jak hodnotné a cenné pro mě tyto moment budou.
