Článek
Jsem silným zastáncem toho, že každá práce je dobrá, zvlášť když daný člověk dělá něco pro nás a pracuje s lidmi celý den. V každé práci, ať je jakákoliv, může člověk najít důstojnost, důležité je si ale uvědomit, že práce nás nedefinuje a my nejsme jen tím, kým jsme jako zaměstnanec. To je ta těžká část.
V práci trávíme tolik času, že se stává součástí naší duše a našeho obrazu sebe sama, jak by ne, když tam strávíme delší část svého dne. To by tolik nevadilo, kdyby nebylo ve službách zákazníků, kteří si veškeré své vrtochy a denní starosti budou léčit na vás.
Problémů je zde několik:
1. Každý má starosti; lidé, kteří jsou doslova zlí na mě, pravděpodobně zažívají podobné ve své práci, a tak to přenášejí na další, koho považuji na společenském žebříčku pod sebou. Kdo je blízko, ale zároveň ho další den už neuvidí. Neuvědomují si, že právě takový je každý druhý, že zaměstnanec ve službách je tak fackovacím panákem návštěvníků.
2. Být zlý na zaměstnance ve službách je tedy bez následků, protože většinou nemůžeme počítat s tím, že by se nás někdo zastal, maximálně další zákazník. S cílem neriskovat konflikt jsme naučeni se usmívat, říct pár robotických vět, a pak dále snášet, jak na nás druhý člověk plive, jako by nás samotné nepovažoval za bytost sobě rovnou.
3. To, co vás trápí, se dále nedostane, nebudete vyslyšeni a nic se nezmění. Zákazník křičí na naprosto posledního člověka v čele řadě vedení a zaměstnanců, na toho posledního, kdo nastavuje procesy či cenovou politiku, nebo prostě vymýšlí pravidla.
4. Sleva není zadarmo. Pokud vám zaměstnanec ustoupí, bude mít něco sraženo z platu, čísla nebudou sedět a bude mít problém nejen se zákazníky, ale i s nadřízenými. Zde je tak jednodušší zatnout zuby a vydržet zákazníka.
Kam to ale všechno vede? K naprostému vydeptání a ztrátě sebevědomí daného zaměstnance. Proč se na vás prodavačky přestaly usmívat? Protože za den se na ně snese tolik nadávek a stížností, že se samy cítí jako kus odpadu. Pravděpodobně cíl mnohých těchto trapičů.
Co to znamená pro zákazníka? Pomalejší servis, vyhořelý zaměstnanec, kterému je všechno jedno. Někdo, kdo se ani nepokusí řešit vaše problémy, protože to nemá zapotřebí, protože tuší, že se na něj snese jen více nadávek.
A co pro zaměstnance? Pokud celý den posloucháte, že jste nicka, že můžete za všechno zlé na světě a chudáci děti kvůli vám nebudou mít XY, pak je těžké tohle brát s nadhledem a neinternalizovat si to, člověk upadá do depresí, nečinnosti a nesnáší sebe i svůj život a práci, kterou koná.
Pocit důstojnosti v práci je sice zčásti práce samotného zaměstnance a tzv. nastavení myšlení, ale pokud skoro žádný zákazník tuto práci nepovažuje za potřebnou a důstojnou, jak může člověk bojovat s pocitem méněcennosti a životního zmaru?
Jsem přesvědčená, že největší trapiči jsou ti, co si tohle sami zažívají, chtějí jen pocit kontroly v životě, kde velkou část problémů nevyřeší, nemají v rukou - a to se netýká jen zaměstnanců ve službách. Ale jak můžeme jinak zastavit tento řetězec nenávisti než u sebe. Obrnit se u pokladny trpělivostí a přemýšlet o druhém jako o člověku, ne o objektu, který mi nějak slouží. Případně se ohradit proti bezpráví, poděkovat, ukázat, že každá práce má smysl. Pamatujte, že když vy jdete již ze zaměstnání, prodavačka může končit dobře i pozdě večer, až vy již sedíte v klidu doma. Nekazme náladu sobě, ani druhým.
