Článek
Mám malou chvilku napsat článek. Manžel jel s mladším dítětem na kolo a náš marod se už dokáže chvíli dívat na televizi. V hlavě mám strašný guláš plný intenzivních vjemů tohoto týdne. Snažím se srovnat si myšlenky a napsat text bez vzteku a pocitu marnosti z veřejných prohlášení, následných oprav těchto prohlášení a zvrácených morálních hodnot pramenících ze strachu o vlastní teplé místečko.
Tak pojďme na začátek.
Už od září bylo jasné, že něco nefunguje
Jako rodič jsem zaregistrovala změnu vedoucího školní jídelny a s tím spojené změny vlastně až začátkem září, kdy se pro nás celá věc stala aktuální. Nemám s úřadem žádné vazby a všechno šlo zcela mimo mě až do chvíle, kdy se nás to začalo přímo týkat.
Nový vedoucí měl ve své funkci evidentně těžké porodní bolesti a jeho působení provázely takové průšvihy, jako že špatně spočítal porce a na desítky dětí nevyšel oběd. Zkrátka kdo pozdě chodí… a má šest hodin, nejí. Absolutně nezvládl systém, přes který se objednávají obědy, přijaté platby, výdej čipů, objednávání surovin do jídelny a mnoho dalších věcí. Na výběr bylo z jednoho jídla a syn chodil domů, že mu nechutná. A to je pažravec. Jak se teď ukázalo, kotrmelce kolem jídelny měly daleko větší grády. Řešila je už tenkrát hygiena, úřad i vedení školy.
Pan Novotný, vedoucí školní jídelny, na to konto vydal prohlášení (zde začíná doba veřejných prohlášení) a vyplodil nic neříkající AI slint pro rodiče. Pan ředitel mu našel novou pozici „technolog stravování“. Nevěděla jsem, co si pod tím představit, ale kamarád Google mi poradil, že je to „odborník, který řídí, plánuje a kontroluje procesy přípravy jídla ve velkých provozech. Jeho hlavním cílem je zajistit, aby podávané pokrmy byly bezpečné, nutričně vyvážené, chutné a jejich výroba byla ekonomicky efektivní.“
Hele ho! Jak to do sebe začíná zapadat.
No a našla se i nová vedoucí školní jídelny. Všechno vypadalo lépe… Tedy až do pondělí 21. 9., kdy byly k obědu, dnes už dost slavné, uhlířské špagety, alias české carbonara.
Pondělí
Syn měl šest hodin, obědval někdy po jedné a už po odpoledním kroužku ho začalo bolet břicho. Zpočátku jsem tomu nevěnovala přílišnou pozornost, začalo mu ale být i blivno od žaludku a domluvili jsme se, že druhý den nepůjde do školy, protože se jeho stav zhoršoval. Kolem desáté začal zvracet a prudce mu stoupla horečka až ke 40 stupňům. Celá noc byla ve znamení zvracení, průjmu, bolestí, zimnice a blouznění.
Těsně předtím, než začal být jeho stav akutní, jsem si začala psát s maminkou jeho spolužáka, která popisovala stejné symptomy u svého dítěte. Mrkla jsem na Facebook, kde další desítky rodičů popisovaly, že u nich doma je to jako přes kopírák. Později už jich bylo ke stovce. V ten moment koukám do jídelníčku, co měly děti k obědu. Později už moc jiných vysvětlení než otrava jídlem, nezbývalo. Pondělku předcházel víkend, děti se od sebe ve škole nemohly nakazit a desítky až stovky dětí začaly už ten večer vykazovat stejné zažívací potíže. Pojil je jeden společný bod. Školní oběd.
Během noci řada rodičů kontaktovala školu, hygienu a možná i úřad.
Druhý den ráno byla situace nemocných dětí strašná. U nás hotová apokalypsa. Zvracení, průjem, horečky, dehydratace, pláč, urputné křeče, až apatie a zmatenost. Děti začaly jezdit do nemocnice, přibývalo nemocných a situace byla velmi vážná.
A tehdy to začalo
Veřejná prohlášení odstartovalo vyjádření pana ředitele Skaly v úterý ráno, které je k dohledání na stránkách školy:
„Vážení rodiče, zaregistrovali jsme zvýšený počet výskytu zažívacích problémů našich žáků. Nemusím snad ani dodávat, že je mi to opravdu líto a věřím, že všichni budou brzy v pořádku! Podle závažnosti situace zvažte návštěvu lékaře a ten určí další postup. Už jsem všechno ve spolupráci s vedoucí školní jídelny paní Korytářovou prověřil a můžu s klidným svědomím prohlásit, že všechny technologické postupy byly při přípravě jídel dodrženy. V tuto chvíli nelze s jistotou určit původ těchto obtíží. Zaregistrovali jsme podobné příznaky i mezi lidmi, kteří se ve škole nestravují. Ať je všem už brzy dobře! Libor Skala, ředitel školy.“
To byla alibistická rána nemocným dětem a jejich unaveným rodičům. Jak mohu s jistotou prohlašovat, že něco vím, když to tak není? Možná si to skutečně myslel, ale vědět to v tu chvíli nemohl. Na Facebooku se rozjela doslova smršť oficiálních vyjádření městské části, psaných pod vlivem emocí, která byla následně upravována a nahrazována novými. Škola začala posílat zase svá a rodičům pípal Bakalář od rána do večera. A v neposlední řadě se začaly hromadit osobní posty požadující spravedlnost a odstoupení ředitele a zastupitelů a příspěvky zoufalých rodičů, kteří sdíleli svou bolest, strach a frustraci.
Jaká je teď situace…
Sociální sítě, zejména újezdskou skupinku, jsem odstřihla a nechci číst žádné další příspěvky. Bohužel se i tato šílená situace částečně zvrhla v předvolební kampaň kandidujících stran, a ačkoliv se skrývá za starostlivé, rozhořčené, ukřivděné nebo naopak pomáhající příspěvky, jsou to pro mě v tuto chvíli jen žvásty.
Z kroků úřadu i školy je cítit strach a podupané ego. To ale není na místě. Vždyť tu byl prostor pro velká a statečná gesta a opravdovou pomoc. Bohužel zůstal prázdný.
Zatímco to na sítích i mimo ně bublalo, zapomnělo se na jednoduchou otázku:
„Co teď nejvíce potřebujete? Jak můžeme pomoci?“
Děti, ne všechny, se začínají lepšit. U nás průjem přetrvává. Akutní, život omezující průjem, bolesti a křeče do břicha. Máme problém s návratem k jídlu. Jde to strašně pomalu. Doufáme, že nepřijdou komplikace spojené se salmonelózou, například reaktivní artritida nebo další zdravotní problémy. Návrat k běžnému jídlu a režimu bude ještě nějakou dobu trvat.
A co tedy teď potřebujeme?
Odpovědi, informace. Jasně dané pokyny.
V pondělí je státní svátek, na úterý vyhlášené ředitelské volno. A co pak?
Naše škola je rozdělena na dvě budovy s oddělenými kuchyněmi. Tento průšvih se stal v budově druhého stupně. Rodiny jsou ale promíchané napříč oběma stupni. Je celkem běžné, že jeden ze sourozenců chodí třeba do druhé třídy na první stupeň a starší leží doma v bolestech, protože navštěvuje právě budovu v Polesné.
A tady se do celé situace přimíchává další faktor. Strach rodičů zdravých dětí z prvního i druhého stupně. Ten pocit si pamatuji z doby covidu. Obava, strach a nejistota, které začnou rozdělovat lidi. „Váš syn má nemocnou ségru. Dokážete zaručit, že nenakazí naše děti, když se vrátí ve středu do školy?“
Je to asi pochopitelný stav a zároveň nepříjemný pro všechny zúčastněné strany. Právě proto potřebujeme vědět.
Tak já se zeptám!
• Za jakých podmínek se budou do školy vracet děti, které byly nemocné? Jak je to s ostatními členy jejich rodiny?
• Požaduje se od zasažených dětí oficiální potvrzení salmonelózy? Pokud ano, musí mít potom i potvrzení o negativním testu, aby se mohly vrátit?
• Je mé dítě vedeno v počtu nakažených dětí? Podle čeho?
• Jak bude probíhat výuka na druhém stupni? Nemocní jsou i učitelé, některé třídy budou poloprázdné. Ale ne všechny děti jsou nemocné.
• Děti nechtějí do jídelny. Kdo prošel podobnou nákazou, jistě chápe. Jak se bude řešit jejich stravování včetně nutných dietních opatření během rekonvalescence?
• Řada rodičů bude pravděpodobně řešit náhradu vzniklé újmy. Bude v tom pomáhat i obec? Jak mají rodiče postupovat, samostatně, nebo společně? Musí mít dítě pozitivní výtěr a potvrzenou salmonelózu k uplatnění nároku nebo stačí, že je vedeno v počtu zasažených?
• Kdo za to tedy může?
Otázek je mnoho. Jsou na stole, křičí, bohužel zatím bez odpovědí.
A co si nejvíce přeji?
Ať to všichni přežijí a zvládnou bez trvalých následků.
