Článek
Brambora k bramboře, Uno je na dvoře… však víme, byla shánčlivá, i když se jí nechtělo. I hromadily se jí doma po všech koutech eurocenty, mince kun (dej jim pánbůh věčnou slávu), juany, 100jeny, permanentky z Ischglu a Schladmingu a podobná havěť.
V posvátné hrůze z plýtvání, která ji nutila vypínat vodu při čistění zubů, zhasínat LEDky, které zhasínat nepotřebují, dojídat nejdříve staré pečivo, takže na čerstvé nikdy nedošlo, a také půl roku prošlé jogurty – ono, přiznejme si, byly ještě úplně ready – nevyhazovala nic, co by se ještě někdy použít dalo a mělo.
Vždy po čase, když se další z přátel vytasil s historkou, jak jeho rodič, jsa do důchoďáku stěhován, po sobě v bytě haldy svinčíku (čítajícího staré novinové výtisky, kelímky od jogurtů, 2 roky prošlé korbáčiky a další lahůdky) zanechal, radikálně vyhazovala Terezka vše, co se jí zdálo byť jen trochu jeté.
Hned následující měsíc pak marně hledala mikinu, která měla sice žmolky z polyesteru, na chalupu by se však bývala báječně hodila, o půl roku později nebyly k nalezení šrouby žádoucí velikosti, zato se však našla spousta pravěkých žárovek o výkonu 100 wattů.
Jednu věc však Ella nedokázala vyhodit nikdy, a to peníze. Kolikrát se ruka se všemi těmi dánskými a švédskými korunami kývala nad odpadkovým košem, avšak hrůza z rouhání byla větší, než touha po pořádku. A tak se uchovávatelé hodnoty a prostředky směny v různých svých podobách válely v zastrčených koutech a tiše podléhaly inflaci.
Jednoho krásného dne, den před odjezdem na tradiční červencovou dolovenou na jedno z rakouských jezer, tentokráte Hallstatt (Káča dává 10 z 10 + aura milion) se Káča rozhodla vzít to konečně za správný konec. Shromáždila všechny nenáviděné eurocenty a roztřídila je na padesátníky (do peněženky), dvacetníky (Ikea zip sáček větší) a desetníky (Ikea zip sáček menší). Jaké bylo její překvapení, když se ohromná hmota kovu transformovala v částku pouhých 25 Eur. Nevadí, hlavně, že budou z domu!
Nebudeme vás milí čtenáři napínat zbytečnými řečmi o nevalné kvalitě údržby hotelu na jezeře (no Rakušani to nebyli, to je nám všem jasné) na jinak fenomenální lokaci. Přejďemež rovnou k tomu, jak to s našimi milými eurocenty dopadlo.
S většinou dvacetníků to bylo snadné. Opatřil se za ně předražený nákup na benzince. Paní pokladní se raduje, na ja, müntzen, sehr schön! I na čokoládu z automatu dojde! Jedna nula pro Terezku! Raduje se, konečně ví, jak na to.
Jsouc povzbuzena úspěchem, těší se, jak desetníky v Linzi naháže do parkovacího automatu a slavně a ultimátně nad tou holotou zvítězí. To není o nahrabaní na Uno, to je kdo z koho. Ta chvíle je tady, ruka se jí chvěje, teplo a pocit dobré hospodyňky v hrudi se rozlévá. Hází do automatu desetník za desetníkem… Eh, trvá to dost dlouho… přichází rozzuřený manžel, děti se v autě dusí (?!). Už už! Ale ne! Automat je rozbitý, navíc, hajzl, spolknul celou 1eurovku a nenavalil zpět. Tak tedy znovu, vedlejší automat vypadá dobře. Ella vhazuje desetníky, zbrocena potem a strachem z manžela. Už to má, je to tam. Však v tu chvíli se ukazuje, že čas parkování se právě zvýšil o další hodinu, a tudíž dvě eura. Tadadamtam.
Terezka kapituluje, platí zvýšené parkovné kartou, hromadu kovu vrací zpět do Ikea pytle a proklíná den, kdy slyšela o peříčku za plotem. Nenávidí celý svět, včetně svého bezhliníkového deodorantu. A vůbec! Proč existují ještě peníze? Co je to za středověk? Nuly a jedničky jsou mnohem lepší!
A jak to dopadlo? Stekla voda dolů a desetníky se šťastně vsypaly do jiného automatu? Kdepak, milé děti, dodnes jezdí ve svém plastovém domově ze Švédska po světě v kapse ve dveřích auta, kam byly mrštěny po této nešťastné epizodě. A ponaučení? Jako fakt?
